Niflheim

90 %. Suverénně nejlepší del Toro od Faunova labyrintu a pro mě osobně jeho nejlepší a nejkomplexnější počin vůbec. Samotný námět sliboval mnohé a napovídal, že by zpracovávaná látka mohla režisérovi sednout. Magický realismus s patřičně mysteriózními a snovými aspekty konfrontovaný s deltorovsky typickým naturalismem a přiměřeně exponovanou explicitou – to vše v krásném vizuálním ztvárnění. Niterný příběh (nikterak patetický na způsob Tváře vody) s latentní ironickou linií, která s ubývajícími minutami nabývala reálnějších obrysů. Skvělé obsazení, kdy nikdo extrémně nevyčníval a jakkoliv by si některé dílčí linie zasloužily více prostoru, potenciál postav byl využit do správné míry – přirozeně nejvíce prostoru dostal velmi přesvědčivý a neustálé kouřící Bradley Cooper, potěšila mě pohádkovost Rooney Mara a celkově přítomnost Perlmana a Dafoea. Atmosféru vkusně doplňuje velmi dobře zvolená hudba, ať už dokomponovaná nebo dobová. K dokonalosti chybí stažení délky snímku o pár (desítek) minut, ale spokojenost i tak panuje až překvapivě velká.

80 %. Jiří Havelka v Mimořádné události sází na hutnou koncentraci absurdních událostí a stereotypně až bizarně vykreslených postav, jejichž vzájemné prolínání ve výsledku často hraničí s fraškou. Nezřídka přitom čerpá z nedávných událostí z našich luhů a hájů, které svým způsobem transformuje v „městské legendy“. Trochu z toho cítím „tarantinovské“ pohrávání si s přepisováním historie: „jak by to vypadalo, kdyby se v dané situaci stalo toto“. Jen si nemůžu pomoct – občas by neuškodilo trochu ubrat. Jednak tím některé postavy/linie vyčerpají svůj potenciál velmi brzo (a jiné naopak potenciál úplně nerozvinou), jednak tím celý příběh trochu ztrácí na důvěryhodnosti. Hudba alá Goran Bregovič mě sice bavila, ale její funkce jako taková mě minula. Havelka nicméně Mimořádnou událostí (a samozřejmě také Vlastníky) s přehledem překonal drtivou většinu tuzemské komediální produkce. Minimálně té posledních řekněme dvou dekád. Na jednu stranu laťka nebyla úplně vysoko, na druhou stranu nelze brát toto počínání jako samozřejmost. Domnívám se však, že na jeho řemeslný vrchol si ještě musíme počkat.

80 %. Vynikající konverzační komořina se skvělým scénářem z ranku Polanského Boha Masakru nebo Potterové Večírku. Havelka si zde ověřil, že to, co se mu daří inscenovat na divadelním pódiu, může být funkční i na filmovém plátně. Miluji absurdní dramata pinterovského nebo beckettovského střihu – co mi u Vlastníků trochu scházelo byla silnější komediální složka, která zde cílí spíš na regionálního než univerzálního diváka. Ironie, sarkasmu, (skrytých) narážek a až moc realistického bizáru je zde přehršel, nicméně jsem byl přece jen víc nasraný než pobavený. A od prvotřídních absurdních dramat osobně očekávám obé. Na české poměry bez delšího uvažování pětihvězdičková záležitost, ale v kontextu toho, jak jsem ohodnotil dříve zmíněná zahraniční díla, musím pro zachování objektivnosti zůstat těsně pod vrcholem. Těším se na to, jak si bude Havelka počínat dále.

80 %. Scottovsky typické, volně plynoucí audiovizuální romanopisectví. Navzdory papírově výtečnému obsazení jsem byl poněkud zklamán Driverovým výkonem, naopak Gaga v první polovině uhrančivá. Zbytek nezklamal, na sošky to nicméně asi nebude (možná za Letovo maskování, resp. za kostýmy si to asi Gucci rozdá s Dunou). Komické vložky byly vítaným zpestřením, samotné drama totiž nevede ani nepobízí k hladu po rozuzlení. Pozornost diváka držela především vizuální opulentnost (OST složené z dobových hitovek též potěšilo), uvadající tempo ve druhé polovině už méně… Zklamaný rozhodně nejsem, nadšený však zdaleka ne. Své místo ve Scottově filmografii Klan Gucci jistojistě má, z jeho loňských počinů je každopádně povedenější Poslední souboj – v ostruhách si je zkrátka jistější než v loaferech.

60 %. Vaughnova novinka takřka neustále lavíruje mezi vkusným využitím historických událostí a jejich karikaturou, z čehož víceméně plyne částečná předvídatelnost scénáře (minimálně co se akčních/bojových sekvencí týče) doplněná četnými hudebními klišé. Silnými stránkami jsou naopak dynamické dialogy a šikovné obsazení. Komplexně je jednoznačně nejpovedenější část na frontě, která si s vývojem děje a mírou patetičnosti řádně pohrála. Při vší objektivnosti je tedy nutné říct, že klady nepatrně převažují nad zápory. Je to ale opravdu o fousek. Nicméně, být o nějakých patnáct let mladší, všichni královi muži by se pro naši (před)pubertální partu stali obdobným kultem jako Liga výjimečných nebo Van Helsing.

85 %. Zbožňuji snímky na jeden záběr – přepínání mezi trajektoriemi jednotlivých aktérů neustále drželo tempo a dynamiku filmu, a tedy i pozornost diváka. Ve výsledku se v Bodu varu totiž moc neděje. Kromě toho, že se za hodinu a půl po otvíračce v renomované restauraci posralo, co mohlo... K lepšímu ohodnocení proto postrádám jednak intenzivnější emocionální vtažení (vlastně mi všechny osudy byly tak nějak jedno), jednak větší příběhovou nepředvídatelnost. Velmi brzy totiž člověk tuší, co vše se vlastně posere a proč. Několik dílčích rozpracovaných minisond do životů personálu restaurace nebo jejích hostů zároveň zůstalo nedotažených, což je nicméně vykoupeno kratší, vhodně zvolenou stopáží. Bylo zajímavé sledovat niternější a méně grázlovskou rovinu postavy Stephena Grahama, s čímž jsme se mimo jiné mohli setkat i v minisérii Time. S potěšením lze konstatovat, že i v této poloze — doplněn zbytkem příjemně obsazeného hereckého ansámblu — obstává. Solidní jednohubka, na které si s chutí smlsnu opakovaně a třeba i nějaké procento přihodím (jen bude nutné vyplnit ty papíry, neumývat si ruce v dřezu na zeleninu, nosit gumové rukavice a zadávat alergeny do systému). Doporučuji sledovat po/při dobrém jídle.

80 %. Intimně civilní záležitost s kulisami velkoměsta, avšak poměrně komorní atmosférou, která je zapříčiněna především esteticky konejšivou volbou černobílého obrazu. Režijně to místy připomíná jakýsi pokus o quasi dokument s vyššími ambicemi, ale celé to tak nějak plyne bez přímé katarze a konfrontačních ambicí. Vcelku hloubavá mezigenerační konverzačka, která se netváří nijak naléhavě, ale přesto nejednou přinutí k zamyšlení. Třebaže jsem od snímku jako celku čekal asi maličko víc, herecky nelze vytknout vůbec nic.

80 %. Výtečná jednohubka s velmi příjemným obsazením. Nejsilnější stránkou této minisérie je apel na realismus celého narativu, kvůli čemuž se paradoxně neposadíte na prdel ani scénáristicky, ani vizuálním prožitkem. Řemeslně ale nepřekvapivě na výši, žánrový standard britské produkce (co bychom za takový seriál z dílny ČT dali). Objektivně si Čas (oproti zpočátku vlažnému Roadkillu nebo naopak v závěru nedotaženému Bodyguardovi) zaslouží asi ještě o pár procent víc, které si nechávám do zásoby pro případné opětovné zhlédnutí.

85 %. U nových zpracování zásadních děl (v tomto konkrétním případě nejen kinematografických, ale také muzikálových) si pokaždé kladu otázku, nakolik je objektivní srovnávání s původním zpracováním – je to přitom ještě trochu jiná disciplína než filmové zpracování literárních děl. Z podstaty věci totiž nové audiovizuální dílo můžou vidět dva typy diváků. Ti, co starší zpracování viděli, a ti, co ne. Každý hodnotí s jinou zkušeností, s jinou znalostí zpracované látky. Když se názorově neshodnou, která strana má „větší pravdu“? V tomto kontextu k přetočení kultovní záležitosti jako je West Side Story přistupuji se znalostí muzikálových zpracování, bezpečnou znalostí Bernsteinovy hudby a samozřejmě znalostí snímku z roku 1961. Spielberg látku pojal veskrze konvenčně. Předloze zůstal velmi věrný a proměn se dočkaly jen některé, spíše marginální záležitosti (jako například transformace postavy Anybodys – pun intended). Jeho West Side Story je výtečné ve filmařském řemesle jako takovém, což se nejvíce projevuje v krásně (a chytře) barevných scénách a skvělých choreografiích, natočených s patřičnou dynamikou a bez nadbytečných střihů. Poměrně neotřelé obsazení též velmi pomohlo jisté svěžesti celého díla. Scénáristicky přidanou hodnotu nehledejme, předpokládám, že realizaci snímku kromě Spielbergovy vnitřní touhy napomohla neustálá aktuálnost tématu rasových, třídních, národnostních a kdo ví jakých dalších bojů. Možná zde můžeme paradoxně hledat jistou nekonvečnost v uchopení tématu, třebaže se mi zdá, že jde spíše o kontinuum s proměňujícími se kontexty, avšak stejnou podstatou (co si budeme, „na začátku“ byl téměř půl tisíciletí starý Shakespeare, kde o barvu pleti ani zdaleka nešlo). Procentuální hodnocení po čerstvé zkušenosti z kina spíš mírně nadsazuji, předpokládám ale, že po opakovaném zhlédnutí bych tak stejně učinil. No, Akademie má zcela jistě radost a já jen doufám, že Sondheim projekci ještě stihl…

95 %. Je jen jeden důvod, proč Gentlemeni nejsou v mé oblíbené desítce, a sice osobní trvání na formátu „co režisér, to film“. Takže Podfu(c)k díky svému kultovnímu puncu nemůžu prostě nahradit. Ačkoliv musím objektivně uznat, že jsem se u hereckého koncertu McConaugheyho, Farrella a Dockery náramně bavil. Od začátku až do konce. Gentlemeni jsou jedním z filmů, které lze po závěrečných titulcích pustit znovu se stejně intenzivním zážitkem. Zkrátka a dobře – stará dobrá Ritchieovka s perfektním (signifikantním) humorem, typickou kamerou, vytříbenými dialogy a uspokojivě úsměvnou katarzí.