Hlavonozec

Terapie ve formě Slunovratu doplněna surrealistickou podivností Trierova Antikrista a to všechno smíchané s krásným britským folklórním hororem. Film táhne především tvůrčí vize Garlanda, která staví především na až pohádkovém zachycování krajiny dochucenou všudypřítomným a znepokojivým tajemnem. Film se z valné většiny zdá být psychologickým thrillerem v artovém pojetí, doplněnou atmosferickou hutností poctivého folk hororu. A to je také největší plus tohoto filmu. Celý je v zajetí perfektní atmosféry a postrádá všechny laciné prvky moderního hororu (především jumpscary a zbytečné cliffhangery). Je to solidní sonda do duše zlomené ženy (stejně jako již zmíněný Slunovrat), také ale stojí na vlastních nohách a není to jen zbytečná kopie Triera nebo Ari Astera. Což opět ukazuje na onu stopu Garlanda, který si už svým třetím filmem vytvořil svůj specifický tvůrčí podpis. Ale co taky čekat od scénáristy, který se vyškolil u Dannyho Boylea. Za mě solidních 90% a těším se na Garlandovy další počiny.

Nolan to opět dokázal a přesvědčil mě o tom, že budu chodit do kina na každý jeho film, jaký natočí, protože tohle je tvůrce, který stojí za podporu. Užil jsem si každou jednu vteřinu záběru. Celé 3 hodiny mi uplynuly jako voda a téměř žádná pasáž mi nepřišla zbytečná nebo natahovaná. Dve třetiny tohoto filmu jsou masivním gigantem, kde se ukazuje Nolanův maximalismus z posledních let, až jsem se bál, že se nebude štítit do natáčení využít skutečnou atomovku. Zbylá třetina se zase dostává do roviny, kdy jsem se nemohl ubránit přirovnání k filmům typu Dvanáct rozhněvaných mužů, druhá polovina filmu Sully nebo třeba Social Network od Davida Finchera. Právě pro spojení těchto odlišných rovin použil svou osvědčenou techniku z Mementa. Zvuková stránka filmu je odvedena stejně tak geniálně, jako ta vizuální. Dialogy jsou úderné, místy se nebáli cynických narážek na prolomení ledu. Mělo to prvky hororu, dramatu, i lehké detektivky. Co se mi však zarylo pod kůži nejvíc je závěrečný test. Celá ta sekvence je možná jedna z nejlepších scén, jakou jsem za poslední roky ve filmu viděl. Solidních 95% PS: Dejte už Murphymu někdo Oscara, než se ukouří k smrti.

Film, kde nikomu nepřejete, ze všech je vám morálně zle a pevně doufáte, že úplně všichni chcípnou v hrozných bolestech, zkrátka nemůže fungovat. Všechno, co fungovalo na prvním filmu, se tady nějak vytratilo. Pocit děsu z neznámého je nadobro pryč, když jste viděli první film a tak vás nemůže Ester ničím překvapit, což je vlastně problém celého filmu, je prostě nijaký, není v něm žádné napětí, žádné překvapení, i to násilí ztratilo efekt. Zatímco jednička excelovala díky hutné atmosféře a pár i celkem nepříjemným scénám, tady se ze všech zabitých stal jenom další zářez na pažbě, absolutně bez žádného prožitku. A horor nemůže fungovat, pokud v něm jsou jen NPCčka, která tam jsou jenom od toho, aby byli zabiti. Dokázal bych odpustit cokoliv, ale rozhodně ne nepříjemné protagonisty. Tam není nikdo, komu byste mohli fandit, nebo s ním v určitých chvílích mohli souznít (dokonce ani postavě otce, protože po sledování prvního filmu stejně víte, jak to dopadne). Synek od rodiny je doslovná definice gigačuráka, matka je žárlivá, šílená a vypočítavá svině, Ester je šílená a vypočítavá vražedkyně. Chápu ten chabý pokus, ale Orphan mělo zůstat pouze jedním lehce nadprůměrným hororem s docela dost originálním twistem. Existence tohoto průseru jenom podrývá dojem z prvního filmu, a zároveň tak kazí prožitek těm, co první film neviděli, protože vám pouhá existence tohoto filmu vyspoileruje hlavní plot twist prvního dílu. Nechápu, že takový parazitický vřed může mít na svědomí režisér celkem obstojného hororu The Boy.