Niflheim

90 %. Děj, který sympaticky odsýpá, s poměrně strohými hereckými výkony. Prolínání dvou příběhových linií dynamiku vůbec nezdržuje. Jedno z nejlepších sci-fi, co jsem za dlouhou dobu viděl – srovnávaný Interstellar, který emočně dost okatě tlačí na pilu a intelektuálně jde více po povrchu, se moc nechytá. Popravdě mě na Arrivalu víc dostala intelektuální linka snímku než ta emocionální, věřím ale, že při druhém zhlédnutí to bude dost možná naopak... Jóhannssonova muzika vcelku subtilní, na pomezí ruchu a minimalismu. Kolorit doby, funkčně splňuje to, co má.

90 %. Mám rád Farrella a jsem vděčný, že Lanthimos to má podobně. A dostal jsem suché, dystopické absurdní drama s řadou sociálních narážek. Emoční vyprázdněnost a strojovost byla jednoznačně cílem a srážet za ni body je něco jako srážet body Tarantinovi za (žoviální) explicitu. Na jednu stranu Humr tak nějak prošuměl bez pobouření (jako milovníkovi zvířat mě jisté prvky brutality nechaly víceméně chladným), na druhou stranu filmařsky skvěle odvedená záležitost, která se mi trefila do momentálního rozpoložení. Velmi přístupné i nonartovému divákovi a pro milovníky absurdního dramatu (ať už knižního nebo vizuálního) jako dělané. Perfektní obsazení.

85 %. Originalita a režijní preciznost se nedá Parazitovi v žádném případě upřít. Poměrně průzračná alegorie s výstižnými narážkami – tu na zbohatlého a duševně prázdného hostitele, tu na chudého a vychytralého příživníka. Víc mě asi bavila černokomediální, scenáristicky nijak převratná první polovina než thrillerové drama druhé půlky, kde se v některých pasážích dalo napětí krájet. Práce s kamerou vůči očekávání a podezřívavosti diváka skvělá. Nemůžu si ale pomoct, nelogické až ukvapené vyústění a slabý emoční apel mi brání přiklepnout pátou hvězdu. S uzurpací festivalových i jiných cen nicméně nemám sebemenší problém.

90 %. Krapet kontroverzní sociologická a do nitra lidskosti tepající sonda bez prvoplánového scénáře s chytrými dialogy a nenápadnou hrou s barvami. Klimaxem pro mě byla dvacetiminutovka kolem prvního farářova setkání se starostou. Nevěděl jsem, jestli se mám dívat s otevřenou hubou, podezíravým okem nebo vysmátou držkou. A Lipka zielona pohladila na duši. Scénáristicky bych změnil jen jednu jedinou scénu, která předcházela požáru. Ať moc nevyzradím. Řemeslně skvěle zvládnuté finále mě zbavilo posledních zbytků obav – přece jen si scénář snímku místy nadbíhal k nebezpečnému sklouznutí ke klišé a morálním závěrům.

85 %. Tradičně excelující Mikkelsen s nepřekonatelnou mimikou v realistickém dramatu frčícím podle poměrně předvídatelného scénáře s několika silnými momenty – tragickými i tragikomickými. Navzdory vhodně zvolené naturalistické atmosféře mi chybělo detailnější rozpracování nadějně rozjetých leitmotivů o krizi středního věku, apatickém živoření a pocitu prázdnoty. Chlast by tak získal mnohem intimnější a naléhavější rozměr. Prostor tu pro to byl.

90 %. Nolanova fascinace fenoménem času se jeho dílem line jako červená nit (snad jen vyjma batmanovské trilogie). Ať už jde o koncept jako takový nebo řemeslné nakládání s ním. Tenet je prost vysvětlujících dialogů, které byly pro režisérova předcházející díla až kontraproduktivní, a nechává divákovi prostor hledat princip, koncept, spojitosti… V tom je silná stránka filmu, který i přes dlouhou stopáž neztrácí tempo a naopak ve volnějších chvílích doslova nutí k rekapitulaci. Jedno zhlédnutí k zachycení alespoň některých principů nestačí. Jisté je to, že po Tenetu můžou o Pattinsonově hereckém nadání pochybovat jen slepě zaujatí machisté. Skrze složitost látky bude patrně nějaký čas trvat, než se film usadí v kinematografickém repertoáru (jako Interstellar, Počátek nebo můj oblíbený Dokonalý trik, jež spojuje právě onen vysvětlující aspekt), ale troufnu si tvrdit, že jde o scénáristicky nejkomplexnější Nolanův počin za dlouhou dobu a dokazuje, že Nolan je jeden z nejdůležitějších tvůrců naší doby.

95 %. Dosud nejvíce všestranný batmanovský film. Výpravou přiměřeně přehnané, herecky skvěle obsazené, scénářem trefně napínavé. Jestli se s chutí vracím k nějakému snímku, který jsem vysoce hodnotil během svého pubertálního komiksového období, bude to právě tento kousek se vzorově ztvárněným komiksovým konceptem Jokera.

85 %. Oproti Mementu Nolan v Insomnii klade větší důraz na žánr krimi, i přesto se však nevyhne psychologickým a mysteriózním prvkům, troufnu si říct pro něho signifikantním. Film si osobně řadím k takovým kultům jako L. A. Confidential nebo Usual Suspects, přičemž zde se mi dostává ještě něčeho navíc. Zároveň jaksi subjektivně vnímám, že ta přidaná hodnota nezaručuje univerzální úspěch. Navzdory tomu je ale nutné říct, že je poslední snímek Nolanova předblockbusterovského období, jež mu velmi slušelo, skvělou záležitostí s excelujícím Williamsem na vrcholu sil – upřímně nevím, jestli mě víc bavil zde nebo v Dobrém Willu Huntingovi.

85 %. Raný záblesk Nolanovy geniality a zároveň důkaz, že zvládne natočit kultovní film i bez závratných produkčních prostředků. Velmi originální a poutavá záležitost, k níž se lze po dvou zhlédnutích – vedoucích k úplnému se seznámení s látkou – vracet s čistou hlavou bez nutnosti lamentovat nad zbytečnou složitostí. Jeden z nejlepších mysteriózních thrillerů (s noirovým nádechem), který kdy spatřil světlo světa.

85 %. Jako by si Nolan volbou krátké stopáže uvědomoval úskalí experimentálního střihu, který je dalším z jeho hrátek s časem jako konceptem. Výpravou strhující až nechutně realistické ztvárnění velmi důležitého momentu druhé světové války s hudbou ovlivněnou italským futurismem. Herectví Marka Rylance a Cilliana Murphyho na výši. Jakkoliv Dunkerk neřadím ke snímkům, k nimž bych se s chutí vracel, nelze jinak než ocenit více či méně úspěšný pokus o posunutí válečného filmu na jinou, možná těžko překonatelnou úroveň.