Niflheim

99 %. Scénáristická dokonalost. Na Pulp Fiction bych se zvládl dívat i při dvakrát delší stopáži, zde je čas opravdu relativní záležitost. Není potřeba psát zevrubnou analýzu – kultovní, nadčasové, formotvorné. Jestli bych si rád v životě něco znovu zažil na vlastní kůži, tak je to první zhlédnutí tohoto Tarantinova veledíla.

90 %. Až na konci snímku jsem si uvědomil, že je to vlastně eastwoodovka bez standardně intenzivní porce patosu. Když si vzpomenu na hodnocení a pocity po Clintově Richardu Jewellovi, zde musím rovněž mířit na příčky nejvyšší – možná mě Official Secrets přinutilo přemýšlet ještě víc než zmiňovaný Eastwoodův kousek. Vedle filozofováním nad spravedlností a morálkou zde totiž velmi vnímám otázku demokracie jako takové, což je v případě státního zřízení Spojeného království obzvlášť peprná záležitost. K tomu všemu mně i Hoodovi hrála do karet slabost pro Keiru Knightley, již jsem místy podezříval z divadelního přehrávání. Když jsem si však prohlédl videa s originální Katherine Teresou Gun, nabyl jsem dojmu, že Keira odvedla brilantní práci. Ralph Fiennes mě rovněž bavil, prostoru před kamerou nedostal mnoho, ale nejspíš z něho vyždímal ještě víc, než by sám čekal. Mám zkrátka v oblibě filmy, které mě nutí přemýšlet o společensko-politických principech v současnosti na pozadí minulosti.

85 %. Antická tragédie s americkým faceliftem. Vaughn s kamennou tváří při psychopatické a chladnokrevné one-man show s kamennou tváří při vězeňském kariérismu – řečeno v nadsázce. V té všeobjímající brutální brutalitě vidím sílu a zároveň slabinu filmu. Zamýšlím-li se totiž nad přirovnáním, tak je Blok 99 poctivá tarantinovka, jíž k dokonalosti chybí odlehčující element s jednou zapamatovatelnou scénou, která neobsahuje zdemolovaný obličej a praskání kosti. Jednoduchý a přímočarý scénář ale drží příběh pohromadě a vlastně to jako celek funguje náramně. V mnohém výjimečný počin Zahlera.

90 %. Velice zdařilá krimisérie, která je (bohužel) velmi uvěřitelná. Martin Freeman excelentní a jakkoliv byly ostatní výkony poměrně neotřelých herců tak přesvědčivé, že jsem nevěděl, jestli ronit slzy nebo otvírat kudlu, tak si celou sérii uzurpoval. Řekl bych spíš neskutečně silný čtyřhvězdičkový kousek, k němuž není potřeba předem znát reálie a vtáhne vás. Jsem bezdětný, svobodný student a nedokážu si představit, jak intenzivně bych sledování takového příběhu prožíval mít doma dospívající dcery…

90 %. Ambientní začátek, jak ale snímek s několika silnými sekvencemi začne nabírat spád, je k nezastavení. Narušení chronologie vyprávění ve zlatém řezu excelentní. Přímočarý scénář bez zbytečných odboček – občasná doslovnost a delší monology vůbec nezdržují a udávají kontext, díky němuž je závěrečné brutální zadostiučinění vskutku intenzivní. Nebylo nikterak zapotřebí nechat otevřený děj, jelikož zmiňovaná doslovnost onu mrazivost a krutost (místy ironicky oprávněnou) jen podtrhuje. Surovost zaobalená v hávu sněhobílé krajiny a nenápadného soundtracku. A původní obyvatelky Severní Ameriky jsou naprosto uchvacující.

80 %. První dojmy byly vcelku rozpačité. No a posléze si člověk uvědomí, že zanechat rozpačité pocity nejspíš bylo cílem této řemeslně zvládnuté minisérie. Její síla tkví v tom, že není zbytečně natahovaná do nesmyslných minutáží, které by konverzačce plynoucí bez velké dávky napětí mohly ublížit. Mnohé bylo pouze naznačeno a zůstalo nedořečeno, což však ničemu neubližuje. Laurie je ve své roli výborný a obrovsky mě bavila jeho psychopatická prozíravost s (cynickým) úsměvem na tváři. Ještě víc mě ale bavila Helen McCrory – role jí prostě sedla a v dialozích vládla. S Peterem Laurencem se vlastně dá trochu podvratně sympatizovat, nicméně se lze horko těžko s některou z postav ztotožnit (nejblíže jsem měl asi k nejstarší dceři protagonisty, a to nejsem žádný aktivista). Tento fenomén jsem mimo jiné zaregistroval u více seriálových produkcí BBC – nemá to být výtka. Sečteno podtrženo, koupačka ve špíně aristokratického intrikánství zaručena aneb poctivý nadprůměr z Albinu, kde zkrátka mají na politické thrillery patent.

95 %. O ostražitost přišla nejen divočina, ale také zpohodlněné lidstvo. Stovku nedávám ze zásady, i když blíž jsem nebyl hodně dlouho... Možná je škoda, že do řešení nebyla explicitně započítána nutnost četných společenských i politických reforem. Nemá to být však hana dokumentu, takové ambice vskutku nemám a jsem si víc než jist, že pan Attenborough si je komplexnosti tohoto problému vědom více než kdokoliv jiný. Z jeho mluvy a výrazu jsem vyčetl starostlivost, smutek a vztyčený ukazováček, ale to vše na pozadí obrovské noblesy, inteligence a troufnu si říct i jistého nadhledu. Celkově jsem u snímku nostalgicky zavzpomínal na své nadšení do fauny z dětských let, kdy jsem zvládl celé dny prohlížet ilustrované atlasy zvířat. Nelze ignorovat nic, co bylo v dokumentu zmíněno – jít z extrému do extrému by ale mohlo být velmi nebezpečné. Držme si všichni palce.

85 %. V první řadě kvituji volbu jazyka (respektive jazyků), jakkoliv jsem byl plně odkázán na titulky, celku jako takovému to dodalo na autenticitě. Nicméně většina postav má své chvilky, kdy s nimi divák soucítí a rozumí jim, stejně jako by je nejraději poslal ke všem čertům. Ztotožnit se zde s někým je opravdu husarský kousek. Minisérie je v globálu bezesporu nadprůměrným naturalistickým dílem s fungujícím minimalistickým hudebním podkresem. Kladu si ale otázku, co bylo vlastně záměrem tvůrců... Pokud měl totiž Chalífát fungovat na bázi quasi dokumentu (jak v komentářích mnozí vyzdvihují), chyběla mi zde snaha šokovat – mnohé je totiž na základě jednání postav nebo dílčích sekvencí předvídatelné a prakticky veškeré dějové linie spojuje jakási ironie osudu (Dolores a její odhalení, setkání Pervin a Fatimy, závěrečná scéna s Kerimou a celkový příběh Sulle, nenápadná zmínka o Srebrenici). Jedná se ale o nevyužitý potenciál? Rozhodně ne. Smysl pro edukaci a již zmiňovaný naturalismus jsou primárními důvody ke zhlédnutí tohoto povedeného švédského počinu.

85 %. Sorkin už se vzmohl k lepším kouskům. I přesto je to však nadprůměrná, dobře napsaná konverzačka, která je zajímavě prošpikovaná autentickými záběry... Rylance, Redmayne, Cohen herecky táhli jednotlivé scény, i krátké cameo Keatona bylo velmi decentní a pro dynamiku snímku v lecčems zlomové. Langellův záporák standardně "napřesfacku"... Každopádně tam, kde měl film přidat v napětí, podle mě selhal, ztratil tempo a podlehl jistému patosu. Pokud bych zkombinoval nejlepší prvky z Chicaga 7 a BlacKkKlansmana (který hodnotím o chlup výše), dostanu excelentní žánrovku, kterou si budu rád připomínat a přimhouřím oči nad tou kvazi (oprávněnou?) propagandou. Pro mě osobně však oba kousky zůstaly těsně pod pomyslným piedestalem historických dramat.

85 %. S vizualizací kanonických literárních děl se standardně recenzenti dělí na ty konzervativnější ("nelze jinak než sledovat předlohu") a liberálnější ("filmařina je umění, s předlohou se může nakládat jakkoliv"). Do jisté míry Hlava 22 tyto tábory v přístupu k pomyslnému libretu ale spojuje. Velmi věrné následování Hellerova románu v podobě svižného přepínání mezi na hlavu (sic!) postavenými dialogy a až explicitní realitou válečné dennodennosti totiž v této minisérii totiž funguje náramně. Trojice generálů v hvězdném obsazení se ve výkonech předhání o sto šest (za mě vyhrál beanovský Laurie nad pomateně svéráznými Clooneym a Chandlerem), všechny ale strčil do kapsy Daniel David Stewart – jeho ztvárnění roztomile prohnaného podnikatele Mila Minderbindera nemělo chybu ("They've got to learn to like it!"). Jazzový podkres všemu dodává patřičnou atmosféru, často velmi ironickou... Pátá hvězda schází z ryze subjektivně intuitivních důvodů. Nemůžu se totiž zbavit pocitu, že z některých pasáží šlo vytřískat víc.