Niflheim

85 %. Lovci pokladů mi nahradili Laru Croft a Indiana Jonese. Dobrodružný konspirační thriller, z něhož bych i po letech doslova odcitoval některé dialogy. Jasně, řešení rébusů je často přitažené za vlasy, ale příběhově to odsýpá, Cage je charismatický a Bartha trefně doplňuje dialogy, respektive jednotlivé scény. Na tento kousek se zkrátka nelze dívat s otevřenou Wikipedií a ověřovat každou informaci. Ochudil by se tak o dvě hodiny svižného a zábavného akčňáku pro každou situaci. Do jisté míry můžu také říct, že ve filmu probírané dějinné aspekty formovaly můj zájem o angloamerickou kulturu, jazyk a historii. PS: Je to také první film, v němž jsem viděl Keitela – zde Tarantino ostrouhal.

90 %. Mé dětství, má puberta, má dospělost. A nejspíš i můj důchod. Kultovní, podmanivé a vzorové fantasy s perfektním obsazením a bezchybnou výpravou. Srovnávání s knižní předlohou bude nejspíš trvat navždy, nicméně klobouk dolů před tím, jak zvládl Jackson z takového kolosu vytvořit torzo, v němž se nikdo neztratí a zároveň v něm nic zásadního nechybí. Shorův soundtrack si v hudebním průmyslu žije vlastním životem a jen dokládá jedinečnost celé trilogie. Jackson může do konce života točit braky, ale tohle mu nikdo neodpáře.

85 %. Jakožto dlouholetý bývalý hráč World of Warcraft a fanoušek světa Warcraftu jsem měl vysoká očekávání. Kvůli výše naznačenému nemůžu hodnotit úplně objektivně, ale v kině jsem veskrze uchcával. Dostal jsem to, pro co jsem si přišel – vizuální orgie, poutavé bojové choreografie a především pocit nostalgie a vnitřních vtípků. Té kamenné Fimmelově mimice asi nikdy nepřijdu na chuť, ale vyloženě mi nevadil. Strhnutá procenta jsou tedy především kvůli tendencím udělat z filmu rodinné fantasy – naštěstí byly tyto tendence z většiny ponechány v rozšířené verzi. Mokrým snem tedy zůstává zfilmování Arthasova příběhu, pro který si nechávám pátou hvězdičku.

90 %. Knižní předlohu jsem nečetl, ale film vnímám jako nadprůměrnou Nolanovku. A to myslím v tom nejlepším slova smyslu. Montáže jednotlivých sekvencí, filozofický přesah, i ty mysteriózní prvky se blíží jeho rukopisu, včetně velmi uspokojivé výpravě a scénickému ztvárnění. Propojení jednotlivých linií skrze herecký ansámbl je velmi hravé a chytré. I díky tomu samotný příběh navzdory enormní stopáži neunavuje a příjemně namáhá mozkové závity.

90 %. Filmy Martina McDonagha jsou naprosto specifickou kategorií v rámci kinematografie. Jeho vyprávěcí styl vnímám jako jistou syntézu Tarantina a Coenovců s příměsí suššího až černého humoru, který i přes mou náklonnost nikdy nedosáhl toho absolutního vrcholu. Se Třemi billboardy však zabodoval na plné čáře v čele s po zásluze oceněnými Rockwellem a surovou McDormandovou, jíž ta surovost neuvěřitelně sekla. Neméně výtečná byla osudově tragická role Woodyho Harrelsona. Je to možná paradox, ale nečekal bych, že oproštění se od bruggovské satiry na úkor akcentování bezútěšné drsnoty přinese kýženou satisfakci z excelentního filmového zážitku.

90 %. Ledgerovo ztvárnění Jokera jsem od prvního zhlédnutí Nolanova Temného rytíře považoval za nezpochybnitelné dogma v přístupu k této komiksové (sic!) roli. Joaquinu Phoenixovi se ale v tomto dramatickém thrilleru (sic!) podařilo vytvořit klenot. Naprosto fenomenální výkon a zasloužená uzurpace pozornosti napříč filmovou produkcí roku 2019. To vše podtrženo sugestivně zhudebněnou depresí, agonií a letargií z pera (nebo spíš DAW softwaru) Hildur Guðnadóttir. Na to hold mají skladatelé ze severu Evropy patent. Pro kinematografii bude jen a jen přínosné, když si toho režiséři a producenti budou všímat víc a víc.

90 %. Esence kapitalismu a hesla „silnější pes m*dá“. Místy doslova. Vedle uhrančivé hollywoodské premiéry Margot Robbie kralují odporně perfektní Leonardo DiCaprio a perfektně odporný Jonah Hill. Zamiloval jsem se rovněž do krátkého camea McConaugheyho – geniální využití potenciálu postavy. Živelné, originální, vtipné, výpravou uchvacující, ale zároveň morálně odpudivé. Troufnu si tvrdit, že tohle je všeobjímající charakteristika excelentní režisérské filmografie Martina Scorseseho, jejíž úroveň nepolevuje ani po čtyřech dekádách poctivé filmařiny. Natáčení Vlka musela být ohromná zábava.

90 %. Zdá se mi, že je tento dílek Nolanovy režijní filmografie poměrně nedoceněný vůči řemeslně poutavějším a o poznání blockbusterovějším kouskům, které přišly právě po Dokonalém triku. Co mi zde ale nejvíc imponuje je příběh jako takový, vyprávěcí styl. Zatímco puntičkářská, kubrickovsky maximalistická a filozoficko-psychosomatický přesah hledající díla z desátých let Chrisovi zajistila nesmazatelné místo v historii kinematografie, snímky čerpající z literárních předloh představují vrchol konzumentského mainstreamu v tom nejkvalitnějším a nejupřímnějším slova smyslu. Tato poloha mi zkrátka k Nolanovi jako režisérovi-scénáristovi sedí nejvíce, respektive je mou nejoblíbenější. Artovější (tzn. otevřený) závěr alá Počátek by však z Dokonalého triku udělal dokonalý Dokonalý trik.

95 %. Kultovní počin nejen bratrů Coenů, ale celého kvarteta s legendárním Deakinsem a patrně nejzapamatovatelnějším Burwellovým soundtrackem. Sarkasmem i podnebními podmínkami chladná, specificky humorná a přiměřeně patetická záležitost, zachycující Buscemiho v hereckém laufu a Stormarea v životní roli. A před ebbingovským rokem 2017 bych řekl i životní roli McDormandové. Kinematografický kousek, po němž mile rád sáhnu bez ohledu na momentální rozpoložení.

95 %. Pokud bych měl někomu demonstrovat, jak si představuji dokonale napsaný monolog, tak ukážu bez delšího rozmýšlení na Ritchieho druhotinu. Mnohé hlášky ve slovnících devadesátkových dětí nebo mileniálů zlidověly. Z té čtveřice Guyových celovečerních krimikomedií je Podfu(c)k jakýmsi archetypem – nemusí být ve všem nejdokonalejší, ale vždy se s ním srovnává, potažmo se z něho vychází. Hvězdné, leč nenápadné herecké obsazení v čele s jednou z nejvíce legendárních rolí Brada Pitta. Aneb pro koho Pitt není Durden nebo Achilles, tak je Mickey s nerozluštitelným slangem. "Speak English. This country spawned the language and nobody seems to speak it."