Niflheim

90 %. Ačkoliv jsem více než polovinu dílů samostatně ohodnotil „na čtyřku“, tato pensylvánská minisérie si jako celek zaslouží hodnocení nejvyšší. Tvůrci umí výborně pracovat s napětím (zejména po pátém díle série včetně) a poměrně umně lavírovat mezi kriminální linií a sociodramatickými aspekty – jakkoliv by zkrácení série o jeden díl dynamice narativu jen a jen prospělo (můžeme se domnívat, nakolik scénář objektivně podléhá společenské poptávce). Sázka na menší komunitu se každopádně vyplatila a civilnost až autentičnost prostředí navíc příhodně podtrhává tu více, tu méně latentní humor. Winslet a její „nihilistický papiňák“ výtečný. Zkrátka solidní atmosférická kriminálka o vyrovnávání se s osobními tragédiemi a traumaty minulými, současnými i budoucími. “You’d be surprised at the things that people will and won’t confess to.”

85 %. Leitchovo humorné nahánění několika skupinek více či méně (ne)vinných grázlíků po Šinkanzenu. Pistole, katany, flašky s vodou, bizarní zápletky a (snad i jiné než jen) ritchieovské inspirace. Až na Shannona trefně obsazené (ne, opravdu mě Tatum, Reynolds a Bullock neiritovali) a dialogy – především mezi dvojčaty a taky při jejich střetech s Beruškou – fungují prakticky bez výjimky. Vytknout by se dalo snad komiksové CGI, nezájem „nezaujatých“ spolucestujících nebo místy pokulhávající soundtrack, ale vůči celku jsou to poměrně zanedbatelné věci. Pravdou totiž je, že od Gentlemenů jsem se v rámci žánru tolik nebavil. Velmi příjemné překvápko, na které se s chutí znovu mrknu dřív než později.

85 %. Luhrmann zkrátka podobně koncipované velkofilmy umí. Cit na výběr látky, postmoderní opulentnost vizuálního narativu a výtečné hudební koláže – ať už jedné písně v různých interpretacích nebo různých, klidně i ahistoricky zařazených skladeb. Tím se dá charakterizovat něco, co lze označit za „luhrmannovské“. Elvis je spíš poctou fenoménu, který navždy změnil podobu západní populární kultury, tu a tam se ale snímek samozřejmě tváří jako snaha o dokumentární mikrosondu postihující ducha doby a její sociokulturní problémy. Herecky i stopáží až nečekaně vstřícné. Ačkoliv jde zkrátka o hutnou koncentraci nápaditého, rozverného, neustrnulého a inspirativního, objektivně jde o extrémně silné čtyři hvězdy. Nechť opětovné zhlédnutí s časovým odstupem rozhodne o přihození pár dalších procent.

75 %. Moc tu všeobecnou kritiku a skepsi nechápu. Je mi úplně jedno, jaký měl snímek rozpočet, a už vůbec kvůli tomu nehodlám předpojatě sedat před obrazovku a hledat v každé scéně chybu. Jistě, z russoovské novinky nesrší originální námět, humorné dialogy, nezapomenutelné přestřelky nebo momenty překvapení. Ocenit je nutné vesměs sympatické obsazení, vyrovnané herecké výkony a především pak vizuálně poutavou, nadmíry patosu zbavenou, přímočarou a decentně akční cestu kolem světa. Herní a videoklipová kamera je – stejně jako lightdesign – občas až moc přeumělkovaná, nicméně nijak zvlášť rušivá. Nevadil mi ani pomalý rozjezd, ani okatý product placement, ani nevýrazná hudební složka. Bavily mě mytologické aluze a jakási přirozenost jednotlivých lokalit. Je škoda, že si masakr před Rudolfinem není možné užít v kinosále. Průměrné čtyři hvězdy s potenciálem růstu.

70 %. Výpravou minimalistická roztomilá konverzačka o sebeúctě i sebezapření. Poměrně předvídatelné a velmi ženské, zároveň civilní a humorné s občasným nádechem dramatu. V rámci více než přijatelné stopáže navíc vhodně rozsegmentované. Stojí za zhlédnutí přinejmenším kvůli zábavným dialogům a některým slovním hříčkám, na zopakování to však spíš není.

85 %. Musím se přiznat, že jsem si k tomuto snímku dlouho hledal cestu. Anotace a trailery věštily psychedelické a depresivní pojednání, což jsou témata, která člověk ne vždy vyhledává (v dnešní době obzvlášť). Paradoxně mě film však od prvních záběrů nekompromisně vtahoval – je to totiž do jisté míry cvičení diváckého sociálního/empatického cítění, k němuž je potřeba notná dávka pozornosti. Pokud přistoupíte na to, že vidíte hybrida mezi jehnětem a předškolákem a vidí ho i protagonisté, pak můžete v poctivém rozjímání nad smyslem toho, co se před vámi odehrává, bezpečně pokračovat. Možností, jak celkové vyznění Ady interpretovat, je řada: jedná se o vidinu osamocených farmářů a projekce jejich tužeb, nebo jde opravdu o mytologii a zásah přírody do lidských způsobů? Dlouho jsem se přikláněl k první variantě a podle ní si domýšlel rozvíjení zápletky, k čemuž nakonec nedošlo, pročež bylo nutné přiklánět se k druhé rovině interpretace. Nic proti ní, poselství je patrné, jen se nelze ubránit dojmu, že Ada by daleko lépe vyzněla jako thrillerové sociodrama o vyrovnávání se se ztrátami bez explicitně ztvárněného fantaskního aspektu. Pak bych ta procenta potřebná k plnému hvězdnému ocenění bez ostychu přihodil. Nicméně – vydařená komořina s působivými scenériemi, atmosférou i kamerou. Co jiného od severské filmové produkce čekat…

80 %. Třetí Eggersův celovečerní film je prvním jeho pokusem o koherentní vyprávění. Celek dále dělí na několik kapitol, jež však samotný příběh velmi neupevňují. Režisérův talent, který uplatnil i zde, tkví především v práci s obrazem a schopností vměstnat ryze artové pasáže do jinak námětem vstřícného, avšak zpracováním těžkotonážního námětu. V tomto Northman divácké očekávání nesporně naplňuje – přiměřeně expresivní krvavý rituál s příměsí mýtického surrealismu, působivou atmosférou a jakýmsi herním charakterem bitevních scén, a to především situováním kamery a celkově dlouhými záběry. Ve výsledku jde vlastně o klasický, notně syrový příběh o pomstě (jakoby Shakespearem líznuté, tedy poetičtější Last Kingdom). Některé zvraty jsou nicméně dost nelogické, a právě zde film pokulhává patrně nejzřetelněji, i proto působí vcelku fragmentovaně. Z obsazení stojí za vyzdvižení především vynikající Dafoe (Skarsgård nezklamal, Taylor-Joy neurazila, zbytek za zmínku nestojí). Zvuková složka snímku je až překvapivě eklektická, ale celkově se točí kolem idealizované (až stereotypní) představy o pohanské hudbě. Celkově musím konstatovat, že na pětihvězdičkového Eggerse stále čekám, nicméně vidět Northmana v kině je výborný zážitek.

90 %. Mé první setkání s Joachimem Trierem a patrně ne poslední. Hodnocení jemně nadsazuji, pátá hvězda ale rozhodně není nezasloužená. Řemeslný eklektismus a lavírování mezi (freudovskou) snovostí a (naturalistickou) všednodenností. Obsah se točí kolem otázek morálního a ideového ukotvení a cílí na více věkových vrstev. Zkrátka po divákovi chce, aby se ztotožnil – je jedno, jestli s nerozhodnou Julií, křehce intelektuálním Akselem, nedozrálým Eivindem, osudově ironickým Juliiným otcem nebo postfeministickou moderátorkou. Nezřídka jsem se zasmál, nezřídka jsem se zasekl v myšlenkách. Každý z nás je Nejhorší člověk na světě.

70 % Tvorba Wese Andersona je pro mě audiovizuálním dokladem vítězství formy nad obsahem. Krásné barvičky, řemeslný manýrismus a nápadité zpracování, které je samo o sobě poutavé, považuji za excelentní způsob lavírování mezi artem a mainstreamem. Ze samotných povídek příběhově přísnější měřítka snesla snad jen ta první s Del Torem, Seydoux, Brodym a dalšími. Další části k divákovi už tolik nepromlouvají – dějový oblouk není navzdory snaze vsouvat jinotaje a moudra do každého druhého obrazu nikterak poutavý a koncentrace hereckých hvězd to vůbec nezachraňuje. Ani Desplatův emocí zbavený apel na nostalgii. Toto andersonovské estétství však určitě není zavrženíhodné, stále jsem se bavil víc než u Grandhotelu. Své fanoušky si to najde, já určitě líp hodnotit nemůžu.

75 %. Vcelku trefné obsazení, ale herecké výkony nevýrazné, sázející spíš na líbivost vizuálu a tu latentní, tu podbízivou erotičnost. Celkově jsem čekal, že vzhledem ke zkušenostem s Orient expresem a jeho mnohokrát proklínané či vyzdvihované digitálnosti bude obrazová stránka Smrti na Nilu opulentnější – to je nicméně spíš postřeh než výtka. Oproti expresu jsem zde postrádal větší napětí, tah na branku. Uteče to velmi rychle, a i přesto se nemůžu zbavit dojmu, že by snímek mohl být ještě kratší. Obstojná, leč místy stereotypní hudební kulisa tomu nikterak nepomohla. Jistá shakespearovská rovina, Branaghovi tolik známá, byla uchopena na úrovni a vůbec mi prostor jí věnovaný nevadil… V celkovém hodnocení patrně krapet přidávám, jelikož ze zásady nemůžu detektivní látce, neřkuli Agathě Christie dát méně. Chuť zhlédnout Smrt na Nilu znovu však spíš nemám.