Šakal

Jako malý kluk jsem společně s Átrejem resp. Bastianem ronil slzy za Artaxe, bojoval proti vlčímu tvorovi (služebníkovi nicoty) Gmorkovi, zadržoval dech při průchodu mezi sfingami, lapal po dechu při letu na rychlodrakovi Falcovi, smál se při jejich popelnicové vendetě a křičel „tak už vykřikni to jméno“.... a ikdyž roky zpátky nevrátíš, triky nemilosrdně prověřil zub času, samotná myšlenka přetrvává. Ba co víc, je aktuálnější než v době vzniku. (Čtenářova) fantazie je tou největší zbraní, tj; je nenahraditelná. Né že by na tom (Morlore resp. Morlo) záleželo, ale (ty moc dobře víš) záleží. Čtenářů (s vlastní fantazií) rapidně ubývá a nebezpečí pouhého pasivního (filmového) přijímání vize někoho druhého, tj. snadnější davové manipulativnosti, je v dnešní době o poznání větší. Chabou omluvou (výmluvou) je argument, doba se zrychluje, není čas číst. Pravda je jinde. Jsme líní. Číst, přemýšlet. Navíc s absencí vlastní představivosti se ruku v ruce vytrácí i schopnost vlastní interpretace. Přejímáme názory jiných, které následně vydáváme za své. Snad se nikdy nedožijeme doby, že svět fantazie skutečně pohltí nicota. Útěchou nám budiž skutečnost, že stačí pouhé jedno zrnko.... Leč bez potřebné fantazie, není cesty, jak ho znásobit. Pojďme se společně postavit nicotě. Začít můžeme třeba tady . [Ta pátá je nostalgická. Přiznávám. Pravda, z velké části taky za za vysokou školu dabingu a K. Doldingera resp. J. Morodera].

Není nad to, když se vám při natáčení sejde partička podobně naladěných lidí. To potom režisérovi stačí pouhé „akce“ a o zbytek se postará střihač. Nutno podotknout, že v tomto případě měl hodně nevděčnou roli. Improvizace zdejší herecké sestavy, skutečně neznala (geografických) hranic. Ne vše se povedlo ke spokojenosti, to však patří mezi rizika improvizace. Důležitá je bezprostřednost, správné načasování a rázný prvotní krok. Tak jako v případě zdejšího zaručeného plážového rychlokursu na balení holek. Stačí potřebná odvaha, rázný prvotní krok resp. správná kroková variace se zapojením celého těla a výsledek na sebe nenechá dlouho čekat. Jen je potřeba takové maličkosti. Dávat si dobrý pozor na revolucionáře, prahnoucího po zasloužené odvetě. Nebo mít po ruce tuhle sympaticky výřečnou partičku, která se z každé situace vykecá a obrátí ji ku prospěchu svému. Závěrem už pouze jedna rada. Mít neustále sbaleno popř. ani nevybalovat. Tušíte správně. Na jednom místě, se s nima, moc neohřejete. L´Aventure, c'est l'aventure, je správně ztřeštěná dobrodružná komedie, s potřebnými ingrediencemi jakými jsou snílkovství, rebélie, navíc s jasně čitelným politicko-satirickým kontextem a větším než malým množstvím absurdna. Převládá však jedno. Všudypřítomná touha po dobrodružství, neboť není nic horšího než nuda. Ptáte se, co že je to dobrodružství? Dovolím si vypůjčit slova textu zdejší písně. „Dobrodružství je dobrodružství. Někde na vás čeká, nikdy není pozdě. Podobá se lásce a stále ho nosíte v sobě. Je sluncem v temnotě a přítelem uprostřed noci. Je báječné. Je fantastické. Erotické. Politické. Může být dobrem i zlem. Znamená odvahu, vydírání, zradu, divokost. Dobrodružství je stále tady a čeká na vás... „ Tak na co ještě čekáte?! 70%

Důvody odlišné, leč společný jmenovatel v podobě finanční insolvence resp. motivace je totožný pro všechny zůčastněné. A tak se ze zapřísáhlé vegetariánky resp. abstinujícího alkoholika, mávnutím kouzelného proutku resp. tučného balíčku peněz, v okamžiku stávají milovnice steaků resp. neukojitelný degustér kvalitní whisky. Leč pozor, to je pouze lehký (dobrovolný) předkrm na rozehřátí chuťových pohárků. Ta pravá nedobrovolná hostina teprve začíná, neboť místní netradiční hostitelé se zjevně inspirovali středověkou pohostinností resp. tamějším bontonem. Pro neznalé tehdejších mravů, stručné shrnutí. Od stolu, než dojí král, se za žádných okolností neodchází! Bude to však ještě dlouhá a bolestná cesta, než se začne servírovat hlavní chod a zejména dezert čekající na jediného výherce. Přičemž, pokud jste hráli s nebývalým zaujetím, na vás ve finále, kromě kýžené finanční odměny, možná bude čekat i standing ovation, spokojeného publika. Would you rather je působivá, leč poněkud samoúčelná psychologická hříčka. Na druhou stranu, už pouze kvůli mistrně úsporné kreaci „pana Hřebena“, v úloze hostitele s osobitým smyslem pro spravedlnost a etiku, se snímek oplatí shlédnout. 75%[Narozdíl od kolegy Hrabka, já v v případě S. Grey resp. Mariny Ann Hantzis a jejího upřednostnění volby karty před (ne)dobrovolnou lázní v sudu, pochopení mám. Zkuste, po těch všech skupinových sezeních resp. klečeních, když ji máte natrvalo vyhozenou z pantů, zavřít pusu, natož zadržet dech. Zvlášť, když na bolest jste naopak zvyklí. To je potom volba jasná. Leč zdá se, k smůle dotyčné, vzdělaný hostitel měl i její bohatou filmografii dobře namasturbovanou, pardon nastudovanou].

„Dnes jsem se probudil do nebývale teplého lednového dne. Rtuť teploměru vyšplhala až na -32°C“. (Žě by ta správná chvíle, vyzkoušet nové plavky?) Krásná na pohled, drsná na (pře)žití. Nespoutaná sibiřská tajga a místní lidé (lovci) žijící ve vzájemné harmonii, čerpající z jejího přírodního bohatství a dovedností, předávaných z generace na generaci. Pokud tedy nedojde k totální degeneraci, způsobené jejich tekutým národním bohatstvím. Den za dnem, pořád to stejné. Ta samá řehole. Osamoceni, pouze s jejich věrnými němými parťáky- sněžnými loveckými psi, kladou pasti, následně je vybírají resp. opravují a cestují na skůtrech popř. podomácku vyrobených lyžích, mezi jejich předpřipravenými a předzásobenými sruby. Během krátkého léta se potom připravují na dlouhou tuhou zimu. Prací, jak jinak. Nádherné obrazové scenérie drsné nehostinné tajgy, doprovázené nerušícím K. Badeltem a jako bonus monology, které ani náznakem nešustí papírem. Jak by také mohly....psal je život sám. Žádné přemoudřelé řeči, žádné stěžování si. Tihle lidé jsou dávno, sami se sebou, smířeni. Na stěžování si, jednoduše nezbývá síla ani čas. A ta část, s propálenými játry a vypitým mozkem, si je moc dobře vědoma, že je to pouze a jenom jejich problém resp. vina. Ostatně, to platí pro Bakhtiu, Prahu, i kterékoliv jiné místo na světě.

Born to be wild aneb Easy rider v česko-polsko-slovenském podání. Tentokrát nikoliv (tolik) cestopisně jako v případě afrického dobrodružství, ale více nespoutaně i díky vydatnému přispění permanentně posílené polské dvojičky v molochu. Jejich netradiční osvětový výklad dvojího zabarvení místní řeky, možná nedojde pochopení (uznání) u předních světových geologů, své zastánce si však bezesporu najde. Minimálně mezi příznivci lahodného chmelového moku. Jak jsem již poznamenal, tohle jihoamerické dobrodružství, je v mnohém od svého afrického předchůdce odlišné, to nejdůležitější však přetrvává. Touha po dobrodružství a překonání předsudků. Tak kam příště, Dane?

„Sex je náš dělá dobře mně i Tobě, otčenáš bejby odříkej až v hrobě“.... Pubertálnímu mladíkovi jménem Ponc (nevědomky) vystavuje na obdiv svá pevná ňadra resp. zadeček, nová třídní učitelka A. Dickinson a tak si odskakuje upustit přebytečnou...páru, na WC. Než se tak stane, objevuje ve vedlejší kóji zavražděnou spolužačku. Jako by to už tak nestačilo, byla navíc i vynikající roztleskávačkou. To je však pouze začátek jedné velké série vražd. Vraha je samozřejmě potřeba vypátrat a kdo jiný by se měl vyšetřování ujmout, než slovutný inspektor Kojak. Jedním z podezřelých by mohl být i místní oblíbený učitel-novodobý Jan Ámos Komenský, pokračující v mistrových myšlenkách. Zejména té stěžejní, „škola hrou“, kterou se samozřejmě i sám řídí. Než se však přiblíží (jeho) definitivní ortel, bude muset stihnout Ponce vyléčit z „ejaculatio praecox“ a vychovat si svého následovníka. Vzdělání (sexuální osvěta) je totiž nutná šířit dál... Upřímně nechápu místní odpady a pohoršenost. Slovy R. Hudsona resp. M. „Tiger“ McDrewa, celý trik je v tom, udržet si zdravý nadhled. Osobně mám naopak pro Tarantina plné pochopení. 80%[Pokud patříte mezi tu hrstku, co večer nemůže dlouho zabrat a tak si počítá do omrzení ovečky, ručím vám za to, že tentokrát sáhnete spíše po kozičkách. Pokud ani to nezabere, zkuste společenské hry aneb nepodceňujte sílu šachů. Ostatně, své o tom už věděl, i ten nejpovolanější ].

Tomu se říká pech. Ztratit holku, střechu nad hlavou a následně i práci, to vše v jeden den. Nejprve lapáte po dechu, když chcete překvapit přítelkyni a ona zatím překvapí vás (a té děvce se to ještě líbí), následně nemůžete popadnout dech, v klaustrofobické upíří rakvi a protože vznětlivého režiséra tlačí čas, dostáváte hodinového padáka. Naštěstí je po ruce dobrácký kolega- herec, jenž vám vytrhuje trn z paty, v podobě (dočasného) bydlení snů. Luxusní apartmán s pěkným výhledem a sympatickou neposednou sousedkou, podle jejíž uvolněných tanečních lekcí, byste si mohli z fleku řídit hodinky. Bohužel lístky na (strip)show, jste si nekoupil pouze vy. První řadu už okupuje někdo jiný. Nebo je to všechno (trochu) jinak? Popravdě, mám s tím obdobný problém jako v případě Dressed to kill. De Palma vystřílí (téměř) všechnu vostrou munici v první hodince. Úvod je nádherně hravá pocta Hitchovi s neodolatelným všudypřítomným nadhledem, tuhle kombinaci si následně podrží až do zlomové scény, SPOILER vystřižené jak z reklamy na AKU vrtačku, aby s posledním vydechnutím, kouzelně (cíleně) přehrávající D. Shelton, došel dech i jemu. Ještě jednou se zhluboka nadechne, přičemž nezanedbatelnou zásluhu na tom mají Frankie goes to Hollywood, M. Griffith a naposledy i D. Shelton. Nádherný kontrast B. De Palmy.Vysmívajícího se a zároveň vzdávajícího hold. Následně se však začíná lehce motat v začarovaném kruhu, ztrácet potřebný tah na branku a ubíjet útrpnou doslovností dialogů. Když už divák dokoukává zbytek snímku téměř z povinnosti, nedoufajíc v jakýkoliv zvrat, přichází opět starý dobrý De Palma resp.závěrečné titulky a.....spokojený úsměv od ucha k uchu. 75%[Už chápu volbu režiséra M. Nicholse. M. Griffith, je TA správná podnikavádívka].

Těžce dýchavičný scénárista B. De Palma, v ostrém kontrastu s příjemně osvěžujícím B. De Palmou režisérem a nápaditým kameramanem R. D. Bodem, v osobitém vyznání se Hitchovi. Geniálnímu úvodu s A. Dickinson až do SPOILER osudového definitivního (výtahového) vystavení stopky, se už sice za celou dobu, De Palma, ani nepřiblíží (snad pouze v závěrečné snové sprchové scéně), ale já si i tak, tenhle halucinogenní výlet, do jedné choré mysli, nad očekávání užil. Mozek jsem totiž odložil. Přesněji řečeno jeho rozumovou část. Ta emoční fungovala spolehlivě. [Zábavně zvrácené, provokativně dráždivé a potřebný nadhled nepostrádající dílko. Smysl pro větší dramatičnost a logiku, však bohužel ano]. 78%

Otevřel dveře, které neměl, aby se posléze probudil do špatného snu. Ba co hůř, ona je to realita...Nebýt si dobře vědom, nesporných hereckých kvalit a úsporných výrazových prostředků Lina Ventury, silně bych tvůrce podezíral, že ani jemu samotnému, nedali přečíst scénář a divák i ústřední hrdina, tak byli postaveny na startovní čáře, hned vedle sebe, aby iluze naprosté zmatečnosti, nabyla dokonalosti. Takhle příjemně tápat, i po více než šedesáti minutách, nebývá divák každý den svědkem. A byť se posléze ukazuje, že příběh je o poznání prostší, než se tváří, (i) díky závěru, nesnažícím se za každou cenu šokovat (Shyamalane, dívej se a uč) a který je „pouhým“ vyústěním minut předcházejích, se i uspokojivě (pravda, jak pro koho) uzavírá. 75% [Hlavní důvody, proč snímek shlédnout? Lino Ventura a TA atmosféra. Někdy ke spokojenosti, byť ne bezvýhradné, stačí „tak málo“].

Není ten typ, co běžně líbá ženy na nástupišti, než odjede vlak a přece, když (to) stojí za to, udělá vyjímku. Není ten typ, který když dá (policii) slovo, následně ho nedodrží a přece, když se jedná o jeho syna, udělá vyjímku. To přes fakt, že jeho syn, víc než co jiné, by zasloužil pár facek. Problém je, že ho Lino resp. R. Dupre, musí nejprve najít a než se tak stane, dostává (opakovaně) naloženo on. Smyčka kolem nich resp. jeho syna se však nemilosrdně utahuje a tak už zbývá dořešit pouze jeden detail. Zda-li z toho vyváznou se zdravou kůží a Karen resp. Anne, budou mít na koho čekat. L´Homme en colère je stará dobrá poctivá francouzská krimi škola, s prvky psychologického dramatu, s L. Venturou v pro něj tolik typické roli, „jednoho proti všem“, byť zde s malou obměnou, bojující za záchranu svého syna. 80% [Pokud by to náhodou někoho zajímalo, jednalo se o první (filmový) polibek Lina Ventury. Překvapeni? Jak jsem psal již v úvodu, docela s nimi šetřil... V případě A. Dickinson, bych udělal taky vyjímku].