Šakal

Nemůže být snad markantějšího rozdílu mezi evropskou (skandinávskou) tvorbou a současným Hollywoodským mainstreamem. Natočit tento snímek Hollywood (troufám si rozhodně tvrdit), vznikne z toho sladkobolný kýč jako prase. V případě Italian for beginners se jedná o lehce uvěřitelný hořkosladký příběh skupiny „obyčejných“ lidí, jejichž osudy se v daném čase vzájemně propletly. Divák je postupně seznamován s jednotlivými postavami, poznává jejich „ jizvy“, kterými je jejich dosavadní život poznamenal, vytváří si k nim určitý vztah a postupně si (chtě nechtě) získávají jeho sympatie. Snad nejvíce je to markantní při scéně, kdy se dobrotivý Jorgen Mortensen vyznává z lásky. Všude jinde bych se silně ošíval v křesle, zde mu to divák (člověk), v kontextu citlivě a přirozeně vylíčených předchozích minut, bezezbytku věří a stejné je to i se snímkem samotným. * ubírám za ten „americký“ konec, nicméně těžko by se žilo bez NADĚJE...79%

Pádný důkaz toho, že i takové vyhlašování filmových cen se dá dělat celkem inteligentně, vtipně a na úrovni, bez těch tolikrát viděných a nejednou zažívaných pocitů zmaru a nechtěné trapnosti. Jasně, ne vše se povedlo k naprosté spokojenosti (skupina The Pastels příjemné oživení, ale někdy méně je více), občas to zadrhlo, ale takový je i sám život. U mě převládá spokojenost. Jelikož je vždy jednodušší kritizovat než chválit, tentokrát budu chválit :o) Jan Budař jednoznačně slova chváli zaslouží. Tomu říkám notně sympatický a vyzrálý moderátorský výkon. Třešínkou na dortu je potom pro mě osobně ocenění snímku Pouta a Ondřeje Malého za nejlepší mužský herecký výkon v hlavní roli. 75%

Je třeba.....něco dodávat. Silné téma přetaveno v kvalitní scénář Jiřím Křižanem, herecké výkony, které snesou ty nejpřísnější měřítka, brilantní kamera Martina Štrby (zejména smysl pro detail), to vše umně dokreslující, působivý hudební doprovod M. Lorence. V neposlední řadě věrně zachycená ATMOSFÉRA panující na malé moravské vesničce jménem Lakotice, (která by se ale dala naroubovat na téměř jakoukoliv vesnici v Čechách a na Moravě, kdy každý na každého něco ví...). Přestože zde nepadne jediný výstřel, ta atmosféra strachu obklopující místní hospodáře před udáním gestapu je naprosto věrohodná a všudypřítomná, byť zde o samotnou válku jako takovou nejde, ta slouží pouze jako taková berlička pomáhající příběhu. V roce uvedení snímku do kin (1998) jsem ho nedokázal (v kontextu mého věku) plně docenit, pochopit veškeré souvislosti, přesto jsem jím byl naprosto strhnut a pohlcen. Dnes (1.3.2011) po mé třetí projekci jsem nadšen, zhnusen a nemám (téměř) co bych snímku vytknul. Vyjma 2 scén, kdy Michálek zbytečně tlačí na pilu a to v případě vyřknutí konečného ortelu: je třeba zabít Sekala...... To věčné téma: Je větší svině Sekal nebo místní pantátové?! Nechce se mi podrobně o tématu rozepisovat, dopadlo by to úvahou mající min 2 stránky, ale ten konec (btw vskutku působivě natočená závěrečná scéna „na ostří nože“) hovoří za vše. Hajzlama se nerodíme, těmi se teprve (ve světle určitých okolností) stáváme. Byli tou „hybnou silou“ místní obyvatelé (ta panující atmosféra mezi místními, která Sekala v dětství formovala)..? Faktorů je určitě více, nicméně (to je známá věc), prostředí v kterém vyrůstáme má velký vliv na formování osobnosti. Pro mě osobně je snímek Je třeba zabít....NEJlepším porevolučním filmem a troufám si tvrdit i TOP 10 (5) mezi Československými filmy všech dob. Je to jeden z těch mála případů, kdy se nerozcházím (ba právě naopak) naprosto souhlasím s akademií. 97%

Je téměř neuvěřitelné (vzhledem k tomu jak komplikované příběhy si P.T. Anderson vybírá a kolik příběhů mezi sebou proplétá), že se mu vše daří podat (vylíčit) naprosto přehledně, věcně a přitom tak působivě. Ač má příběh téměř tři hodiny, ani na maličkou chvilku se divák nezanudí, Paul má stále co nabídnout, diváka udržuje po celou dobu ve střehu, nutí ho přemýšlet, což je zvlášť v dnešní době věc vzácná a nevídaná. Paul je jedním z mála režisérů, kteří přistupují k snímku jako celku. Již jsem si od něj zvyknul na fakt, že po technické stránce nelze jeho snímkům takřka nic vytknout. Jde o dokonalé souznění obrazové i hudební složky. To co zde předvádí Jon Brion je téměř hypnotické. Tak dokonalé souznění hudby s filmem, toho člověk vskutku každý den nebývá svědkem. Co se týče kamery, myslím, že není potřeba co dodávat. Já bych se ale rád zmínil o jiné věci a to sice samotných hereckých výkonech. Je pro mě téměř nepochopitelné, co se Paulovi daří z herců vyždímat. To jsou výkony jdoucí až na samou dřeň a každý ( troufám si tvrdit i „ slepý“ ) musí vidět, jak si herci sahají až na samé dno. Tak tomu bylo v případě Boogie nights, podobné to bylo u There will be blood a stejně tomu je i zde. Ať mi nikdo neříká, že při pohledu na Julianne Moore neprožívá veškeré to utrpení s dotyčnou. To samé ale platí i v případě J. C. Reillyho, W.H. Macyho, P.S. Hoffmana, Jasona Robardse.... Samostatnou kapitolou je potom pro mě osobně výkon Toma Cruise. Snímek Magnolia je působivým psychologickým dramatem pohrávajícím si s myšlenkou zda-li si svůj život (osud) určujeme sami nebo jsme řízeni („odkázáni“) na souhru náhod pohrávajících si s námi jak vítr s papírovým sáčkem. Nepátrejme potom, spokojme se s faktem, že „takové věci se prostě dějí“. Při vší snaze, nenašel jsem na tomto snímku jedinou vadu na kráse a P.T. Anderson se tímto snímkem kdysi zařadil mezi moje TOP režiséry (aby to mnohem později potvrdil jeho snímkem There will be blood). Magnolia je pro mě osobně jedním z NEJdepresivnějších snímků, přesto se jedná o jeden z mých NEJopojnějších filmových zážitků 98% p.s.” It’s not going to stop…..till you wise up”

Působivé psychologické krimi – drama pojednávající o stále aktuální otázce a to sice lidských předsudcích, konkrétně otázce rasismu. Děj je zasazen do období a lokace, kde v té době měla tato problematika největší podhoubí a to sice 60-tá léta v jižanském Mississippi. Ikdyž se jedná o fiktivní příběh, ta linie se skutečnou událostí je tak patrná, že v době uvedení do kin snímek vzbudil obrovskou vlnu pozornosti a a kontroverze. Parkerovi se pozozoruhodným způsobem podařilo vylíčit atmosféru, která tehdy panovala mezi místními lidmi ( člověk I skrz obrazovku úplně cítí tu nenávist a pohrdání vůči černochům). Navíc se dotyčný nespokojil pouze s vylíčením a osvětlením samotného zločinu, ale zamýšlí se I nad samotnou problematikou, jak se k tomuto problému postavit a řešit ho. Ne náhodou si k tomu ve svém příběhu vybírá dva naprosto rozdílné ( povahově ) osoby. Mladého idealistického agenta Warda ( W. Dafoe) a životem otřískaného Andersona ( excelentní G. Hackman ). Nicméně pozor, důraz klade I na postavy vedlejší. Důkazem budiž F. McDormand, B. Dourif…. Kromě již jednou zmiňované působivě vylíčené atmosféry tehdejší doby, vynikajících hereckých výkonů, volně plynoucí Parkerovi režie se snímek navíc může opřít o velmi působivý hudební doprovod Trevora Jonese a stejně je tomu I v případě syrové kamery P. Biziona. Tento snímek není bez chybiček, ale pořád je jedno z nejpůsobivějších zpracování, co tento žánr kdy nabídnul – 90,5% tenkokrát zaokrouhleno směrem nahoru.

....a to si říkáme civilizovaný národ. Je smutné, že se něco takového ve 20st. může stát. Nejhorší na tom všem je, že se to děje stále, pouze Rwandu vystřídala " demokratická republika Kongo " (býv. Zair). Snímek líčí události z r. 1993 (kdy během pouhých 90dní bylo zavražděno na 1 milion lidí a kdy za tichého přihlížení celého zbytku světa (včetně OSN) docházelo k masovým vraždám.). Je odporné (nechce se tomu ani věřit), že celý svět zavíral před konfilktem obě oči, zuby nehty se bránil označení genocida, aby nemusel automaticky zasahovat. Tentokrát (narozdíl od snímku hotel Rwanda) to není viděno (vyprávěno) z pohledu “obyčejného” člověka, managera hotelu Paula Russesabaginy, nýbrž pohledem přímého účastníka, který měl “vše na starost” generála Romea Dallaira, díky jehož iniciativě bylo zachráněno přes 35 000 lidí ( životů). Syrové, drsné, téměř dokumentární, velice autentické, ve výsledku nesmírně působivé. R. Dupuis (coby general Romeo Dallair) ušel od Brutální Nikity pořádný kus cesty (myšleno her. projevem i vizáží) a podává naprosto strhující výkon. Umírněný, civilní, bez zbytečných patetických gest, ve výsledku nesmírně působivý. V roce 2004 na mě v kině při sledování snímku Hotel Rwanda padly nesmírně skličující pocity. Nemyslel jsem si, že by to mohlo jentak něco překonat. Stačilo 7 let a stalo se! Shake hands with the devil je pro mě osobně jeden z NEJpůsobivějších snímků (dokumentů), co jsem měl možnost shlédnout. 95% p.s. na závěr mi dovolte lehké zamyšlení. Američané to nemají jednoduché. Když nezasáhnou, je jim vždy vyčítána naprostá pasivita a bezohlednost. Když zasáhnou, je jim vyčítáno vměšování se do záležitostí, o kterých zhola nic neví a do kterých jim nic není. Na druhou stranu ( ruku na srdce) byla by válka v Iráku, kdyby nedisponoval ložiskami ropy?! Nebyla, to je myslím odpověď na mnohé…..

Fakta jsou jednoduchá a prostá. 27 června r. 1970 zdolávají Reinhold a Günther Messnerovi Rupálskou stěnu a následně dobývají vrchol zvaný Nanga Parbat („Nahá hora“). Špatné počasí je však donutí k sestupu jinou (zcela nezajištěnou) cestou. Při sestupu bivakují na JZ hřebenu ve výšce 7800m (zóna smrti) a další dva dny sestupují Mummeryho pilířem v Diamirské stěně. Oba naprosto promrzlí, vyčerpaní na pokraji sil a blouznící pokračují dál v sestupu. Na úpatí Diamirské stěny (skutečnost je však taková, že pravdu zná pouze Reinhold ) Günthera zasypala lavina. Reinhold se bratra snaží najít, po marném úsilí se vydává na cestu do údolí. Ikdyby skutečnost byla jiná (Reinholdovi je vyčítáno, že vysíleného bratra zanechal napospas smrti), nemáme právo mu nic vyčítat. Günther obrovky hazardoval, když se rozhodl za bratrem nakonec na vrchol vydat a na celkové vyčerpání také následně doplatil. Vyčítat něco Reinholdovi rozhodně není na místě ( byli to proboha bratři, určitě zkusil co se dalo, ale v 8000m máte dost problémů sám se sebou, těžko můžete nějak zásadně druhému pomoct, kromě morální podpory ). Ať už to bylo jakkoliv, skutečnost je taková,že po několika dnech nalézají naprosto vyčerpaného Reinholda místní domorodci a zachraňují ho před jistou smrtí. To jsou FAKTA, teď pojďme k snímku samotnému. Film je natočen na motivy knihy samotného Reinholda Messnera „Červená světlice na Nanga Parbat“ (navíc byl i konzultantem pro tento snímek), takže předpokládám, že na výslednou podobu měl velký vliv. Přiznávám, že jsem velkým fanouškem velehor a vysokohorské turistiky, takže mám pro tyto typy snímků velkou slabost ( tudíž objektivita jde kolikrát trochu stranou). Nicméně musím přiznat určité zklamání. Očekávání (vzhledem k síle námětu) byla velká. Snímek se nezaobírá pouze samotnou expedicí, ale mapuje také dětství obou bratrů a seznamuje tak diváky s pohnutky, které je vedly k dobývaní velehor a líčí jejich lásku k lezení. Režisér Joseph Vilsmaier se zdařile vyhnul sentimentálním scénám, „ pouze“ věcně vypráví příběh, k tomu návdavkem krásné scenérie velehor ( ikdyž škoda, že se nepodařilo sehnat větší rozpočet, možná to bylo ale pouze a jen z technického hlediska (je totiž patrné že valná většina záběrů (nepočítám celk. záběry) výstupu a sestupu je točena v Alpách). Nicméně pořád se jedná o krásné a tolik zrádné hory, takže... potud panuje spokojenost. Problém nastává (alespoň v mém případě) v samotných horolezeckých scénách. Je vidět, že Vilsmaier není Macdonald, takže té autentičnosti (kdy to divák celé prožívá s hlavními hrdiny) se nedaří (narozdíl od Touching the void) dosáhnout. Chtělo to postupně gradovat atmosféru a hlavně, v takové výšce (zejména ve stavu jakém se oba bratři nacházeli) stojí spoustu sil, byť jen jediný krok. Neříkám,že zde hlavní hrdinové po hřebenech „ lítají „, nicméně k autenticitě to má daleko. Narozdíl od již zmiňovaného Touching the void , který působí téměř dokumentaristicky, tohle vyznívá hodně „hraně„. Škoda, o zklamání bych přímo nemluvil, ale musím přiznat ( vzhledem k tématu ) očekávání byla rozhodně větší. 65%

The house of the devil (troufám si tvrdit) bude pro současného náctiletého diváka zvyklého na novodobé horory plné prvoplánových laciných lekaček skutečným utrpením (důkazem budiž místní hodnocení a komentáře). Pro nás „fajnšmekry“, co s láskou vzpomínají např. na Johna Carpentera je to skutečná delikatesa. Já bych tento snímek nebral doslova jako poctu žánru let 80-ých. Ti West chytře vsazuje děj právě do tohoto období, nicméně mám silný pocit, že to není pouze z důvodu, že by chtěl natočit 80–kové retro, ale aby právě na tomto byla vidět nejvíce ta rozdílnost se současnou tvorbou. Musím přiznat a jednoznačně konstatovat, že takhle dokonale řemeslně odvedenou filmařinu, to aby člověk pohledal. Kouzlo všeho tkví právě a jenom v neukázaném (čehož si je Ti naštěstí více než dobře vědom), takže to nekonečné oddalování toho co musí? přijít, je ve výsledku o mnoho působivější než 95% současné produkce. Musím se přiznat, že pro mě osobně mělo to procházení se hl. hrdinky ( btw notně sympatické Jocelin Donahue) mnohem větší kouzlo než samotné okultní finále. Při scéně, kdy si Jocelin pouští do uší 80-kovou pecku z walkmanu a křepčí po baráku jsem si téměř cvrnknul do trenek (přepadla mě nostalgie jako prase) a stejně tomu bylo i v případě úvodní titulkové sekvence. Nicméně chápu (souhlas s uživ. Matty), že bez závěrečné 15-ti minutovky by se House of the devil nedal považovat ani za horor. Na druhou stranu, vadilo by to tak...? Výsledný resultát: Ti West je nesporně talent (na toho chlapíka si dám pozor) a samotný The house of the devil je pro mě osobně jedním z NEJpříjemnějších překvapení za poslední dobu. V rámci žánru těch největších. Takže...počkejte si na večer, zatáhněte rolety, sluchátka do uší a nechejte se pozvat do „ útulného“ domu, na tak trochu jiné samotě u lesa, než nám kdysi servíroval Jiří Menzel :o)

Válka je svinstvo. Někde nějaká končí, jinde jiná začíná. Jedni odcházejí, druzí přicházejí..... Nevím, jak to Paul Haggis dělá, ale jeho přístup na mě platí. Bylo tomu tak již v jeho oscarovém snímku Crash, podobně je tomu i zde. S tím rozdílem, že zde to na mě navíc nepůsobí tak prvoplánově. Paul se vyhnul patetickým záběrům, netlačí na pilu a výsledkem je tak působivé ( téměř komorní ) psychologické krimi–drama s detektivní zápletkou a velmi působivým myšlenkovým přesahem o dopadech války na vojáky ( lidi ). Paul se (naštěstí) nesnaží o nějaké laciné citové vydírání diváka, spíše je to „ syrové věcné vyprávění“ , paradoxně o to tvrdší dopad na samotného diváka to ve výsledku má. Válka dělá z lidí „hyeny“, mění charaktery (samozřejmě ne z každého a se stejným dopadem). Nesuďme však tyto lidi. My nebyli v takovéto situaci. Opravdu víme, jak bychom se ( ve světle toho obrovského náporu na psychiku, tlaku ) zachovali my sami?! Nic není tak černobílé, jak by se na první pohled mohlo zdát a hlavně: ono to totiž kolikrát samotnou válkou nekončí, ale teprve začíná. Nejhorší jsou ty návraty do každodenního života. Zcela výstižná je věta, kterou pronáší jeden z vojáků: „ nenáviděl jsem to tam. Teď jsem TADY a už se nemůžu dočkat až budu zpátky. Divné že? „ ....po pravdě, zase tolik ne. Vypovídá to o mnohém. Tentokrát nemám výhrady ani k samotnému konci. Ten symbol obrácené americké vlajky v podobě SOS „ voláme o pomoc, sami se z toho nevyhrabeme „ , jak výstižný, leč marný. Války byly, jsou a vždy budou. Jsme totiž přece LIDI...... Co se týče samotných hereckých výkonů ústředního dua Tommy Lee Jones – Charlize Theron nemám co bych dodal. Tomu říkám civilní herectví. Naprosto přirozené, nenucené, bez nijakého přehrávání, přesto ve výsledku tak působivé a uvěřitelné. Jako dobrá volba Paula Haggise se ukázalo i obsazení do rolí vojáků skutečnými vojáky co si prošli válkou v perském zálivu. Oni neodříkávají repliky, nehrají, oni „ pouze“ převypráví příběhy, které sami zažívali. Co může být pro film lepší, než když nastoluje otázky, vyvolává debaty a donutí diváka nad samotným příběhem ( tématem ) přemýšlet a „dohrávat si ho“ v sobě?! Toto je přesně ten typ takového snímku. 4+1/2*

Nenechte se zmást názvem snímku. Nejedná se o snímek z fotbalového prostředí pojednávající o „klukách opálených„ z Copacabanské pláže rozdávající fotbalovou krásu. Tady se tvrdí jiná muzika. Nehoní se balon po pláži s cílem skórovat do branky, nýbrž úkolem je sejmout během 2+1/2 roku devadesátčtyři 65-ti letých otců. Franklin J. Schaffner rozehrává na motivy Iry Levina velmi působivou podívanou se stále aktuálnější myšlenkou a to sice lidským klonováním. Pro plné vychutnání si snímku však člověk musí přistoupit na skutečnost, že je to FIKCE, jinak se může stát, že znechucen po 20 min vysouvá disk. „ Hráče „ pro tuto podívanou nemohl vybrat lepší. Ať už se jedná o Laurence Oliviera ( coby Ezru Liebermana – lovce nacistů) , tak především netradičně v záporné roli sympaťáka Gregory Pecka (coby protivníka z katogorie největších – doktora Josefa Mengeleho). K tomu jim doprovod ( nutno podotknout, že vskutku zdařile) mýchá Jery Goldsmith. * ubírám za skutečnost, že k takovýmto typům snímků neodmyslitelně patří němčina a pro těch pár případů, kdy zdravý rozum jde stranou ( viz dobrovolné zavření dobrmanů do vedlejší místnosti aj..) , přesto VELMI působivých 89%. Pro takovéto typy snímků JÁ měl, mám a budu vždy mít slabost. p.s. představa 94-ti Adolfů volně se po matičce zemi pohybujících a zlo v nich postupně klíčících je vskutku hrůzu nahánějící....