Šakal

Osudové ženy, bujaré nekonečné večírky, nezaměnitelná vůně benzínu a spálených pneumatik, všudypřítomná smrt, kdy každý výlet mimo trať je potencionálně vaším posledním a vy jste nesmírně rádi, když zůstane jen u „nevinně vyhlížející nedobrovolné koupeli popř. netradiční sklizni ovoce v korunách stromů“..., desetitisíce nervózně přešlapujících diváků v ochozech stadionu, v oknech, na přilehlých zídkách...všechny spojující společná vášeň pro rychlá kola a to nejdůležitější-piloti, s jediným cílem. Spatřit cílový praporek dřív, než kterýkoliv z jejich soupeřů. Nikoliv Howardova (zdejší) vyhypeovaná sázka na řemeslnou jistotu, v podobě neživoucích Rush, ale živočišná Grand Prix J. Frankenheimera, je pro mě osobně tou pravou resp. plnohodnotnou F1-čkovou podívanou a skutečnou poctou těm šílencům, co opětovně usedali do „pojízdných rakví“. Zamiloval jsem si ten snímek, každou jeho sec, i se všemi jeho chyb(k)ami a starými dobrými bolístkami v podobě přepisování historie, které však (v mých očích) mnohonásobně přebíjí ta všudypřítomná vášeň, zapálení, láska (jak je komu libo) pro tento adrenalinový (motor)sport. To vše odehrávající se stále ještě v dobách, kdy převažovalo umění samotného jezdce, nad nejmodernější (elektro)technikou. Nedočkáte se tedy žádných křečí do konečků prstů od mačkání tlačítek, tady se jede pěkně po staru, s klasickou řadící pákou. Grand prix, to je herecká jistota v čele s duem Y. Montand – J. Garner a klasický příběh nazíraný pohledem nikoliv dvou jezdců (nesmiřitelných rivalů), ale rovnou čtyř. Tím hlavním lákadlem resp. to, co dělá tento snímek tak nezapomenutelným, diváka zvedá resp. přikovává do sedaček a pohrává si s jeho tepovou frekvencí, jsou však samotné autentické (počítačem neupravené) záběry ze závodních okruhů, opepřené detailními pohledy do kokpitů, navíc neuvěřitelným způsobem ozvučené. Vrcholem budiž závěrečná Monza s původní klopenou zatáčkou, která je skutečnou delikatesou pro opravdové fajnšmekry. Závěrečný záběr, se stojícím J. Garnerem uprostřed startovního roštu, za zvuků burácejících motorů, je přesně TÍM momentem, kdy divákovi naskakuje husina po celém těle. Chápu, že nezainteresovanému divákovi můžou přijít moje slova, jemně řečeno, pošetilá. Popravdě? Je mi to tak nějak..... u prdele. 90%

Raimiho přímočará odpověď na černohumorné Fargo bratří Coenů? Nikoliv. To pár let před tím usednul ke svému psacímu stroji američan Scott B. Smith, nadepsal si velkými písmeny „v jednoduchosti (situace) je síla“ a rozvinul prostou zápletku, kterou si narozdíl od nejdivočivějších konspiračních teorií svých bratříčků, dokáže lehce představit každý divák resp. čtenář. Pár let poté zasedl znovu, aby knihu přepsal v plnohodnotný filmový scénář a společně se S. Raimim divákům naservírovali mrazivý (nejen kvůli roční době, v které se odehrává) thriller, postupně se měnící v plnokrevné, minimalisticky vystavěné, psychologické drama, s neustále přítomnou hutnou atmosférou (otázkou), zavrtávající se hluboko do vaší mysli jako červotoč do voňavého čerstvého dřeva a sice „jak byste naložili vy osobně s.....“. Navíc s řádně žhnoucím závěrem, kdy i nejzapálenější matematik-teoretik, rochnící si v nejdivočivější kombinatorice, pod tíhou faktů, pouze svěsí ramena, rezignuje, neomylně sáhne po kamarádovi ZIPPákovi, promne ruce a dopřeje si (nejdražšího) tepla z domácího krbu, v jehož světle se faktura od ČEZu jeví jako vítaný příjemný present. Navíc s hmatatelným přesahem aneb co je horší? Být mrtev nebo umírat (ve vzpomínkách) zaživa? K úplné spokojenosti (vyjma absence zapojení mozkových závitů vyšetřovacího týmu) mi tam snad už pouze scházel velký nadšenec (pod)zimních zahradních prací P. Stormare, nad jehož nefalšovaným zápalem, umem a citem pro věc, by jistě zaplesalo nejedno amatérské kutilské srdíčko. To je zase ale jiný příběh a kdoví, třeba se ještě, někdy v budoucnu, dočkáme volného pokračování. Třeba v podobě kraťasu od tvůrců nápaditých reklamních spotů Hornbachu, pod názvem „a co po sobě (ne)zanecháš ty“?! 85%

Gabin byl sekáč. Ten chlap by s přehledem utáhnul resp. povýšil i tuctovou reklamu na zahradní kultivátory. Ručím vám za to, že prodej by okamžitě stoupnul na trojnásobek a nepotřeboval by k tomu ani kolo štěstí a Bédu v zádech. Žádná rozmáchlá gesta, úsporná mimika, dokonalá hra očí, se slovy šetří jak zedník cementem a vodou při pohledu na opadanou omítku, ale věříte mu každé. Tak je to ostatně s celým tímto nikam nespěchajícím snímkem J. Beckera, s příjemně ospalou atmosférou, o kterou se měrou vrchovatou stará i J. Wiener, o jednom stárnoucím zásadovém gangsterovi Maxovi, pomalu ale jistě se chystajícímu na zasloužený odpočinek. Vyděláno má, na zadní vrátka dostatečně myslel. Také má ale kamaráda Ritona, který se usadit rozhodně nechystá. Chytil druhou? mízu, vzplanul vášní k tanečnici Josy, jak to tak u chlapů bývá, pustil si před ní hubu na špacír a tak vstupuje do hry, o zlatý (cihlový) jackpot, tehdy debutující L. Ventura. Smyčka se pomaluje ale jistě utahuje a protože Max je ta stará dobrá poctivá škola ctící zásadu, že skuteční kamarádi se nehází přes palubu ani ve chvílích nejhorších, vše směřuje k závěrečnému očekávanému střetu. Ten je paradoxně tím jediným momentem, kde nemilosrdný zub času již zapracoval a sráží jinak tuhle maximálně sugestivní podívanou, lehce pod vrchol. Ovšem (před)poslední detailní záběr na Gabina, střih a kamera pluje po restauraci..., je více než výmluvný. 85%.

„Oldschool zasazuje tvrdé k.o. (drzému) mládí“....jestliže jsem o Expendables II napsal, že je to splněný vlhký sen pro milovníky notně zaprášených VHSek, Grudge match je osvěžující soulož s přesně načasovaným závěrečným (titulkovým) výstřikem. Vidět jednookého Rockyho stát v provazech společně se zuřícím ceckáčem, pardon býkem, jak si vzájemně (ne)korektně nakládají, pravda spíše verbálně než fyzicky a k tomu jim fantasticky přihrává geront A. Arkin, je...jak to bylo v té reklamě „zážitek k nezaplacení“. Tedy jak pro koho. Kdo čeká (Scorseseho) hlubokomyslnou psychologickou sondu do duší dvou boxerských legend resp. pěstní souboje v ringu, co tají dech a zvedají ze sedaček, ať......čeká dál. Jak trefně napsala lillien, vítězstvím už byl pouze samotný fakt, dostat hlavní hrdiny, přesněji řečeno Bobbyho De Nira do „půl těla“. Tajemství úspěchu? Pořádná dřina resp.porce lívanců, nesmí samozřejmě chybět povinný sirup a zapíjet jedině lahví Jacka Danielse. Výsledek na sebe samozřejmě nenechá dlouho čekat a vy sklízíte první ovoce v podobě jednoho a půl shybu. Z toho je jasně patrné, v jakých tendencích se snímek P. Segala odvíjí. Kdo se tedy spokojí s příjemnou (multižánrovou) oddechovkou, s vydatnou porcí nadledu, s hrdiny let (ne)dávno minulých, kteří si umí ze sebe udělat prdel a (drzému) mládí ji nakopat, k tomu krapet potřebné nostalgie, více než malé množství příjemně civilní, stále šik, K. Basinger, jednoduchým scénářem s banální předvídatelnou zápletkou, po většinu času však nezpůsobující akutní křeče ve střevech, nemůže odcházet z kina rozladěn. Pravda, ke konci už toho (americkýho) lepidla bylo přecejenom příliš a i já se začal v sedačce nepříjemně lepit resp. ošívat a procenta padaly dolů jak vlasy atletům bývalé NDR. To by ale nesměly přijít, již zmiňované, závěrečné titulky a .....85% [Jestli tohle nebude vysoko v červených číslech, osobně vás všechny obejdu s kámošem bažantem plným octa a vymáchám vám v něm vaše fajnový rypáčky...copyright by verbal]. EDIT: Ne, jdu na 90%. Já si můžu dovolit ten luxus v podobě subjektivity. Nejen za ten permanentní úsměv od ucha k uchu, si to (pro sebe) hravě obhájím.

Mohl bych namítnout, že se opět ozvala stará Richardova bolístka, zvaná roztříštěnost příběhu. Mohl bych namítnout, že je mi proti srsti hlavní zápletka snímku, kdy já (pravda, hlavní hrdina k tomu taky nakonec dospěje) spatřuji v té neopakovatelnosti prchavého okamžiku, byť za cenu, že to nedopadne, jedinečnost a po daru? hlavního hrdiny netoužím. Mohl bych namítnout, že (občasné) hádky, rozpory.... ke každodennímu životu (vztahu) neodmyslitelně patří a pokoušet se to obejít resp. ochcat není nejšťastnější, když pominu samotný fakt, že z té naprosté idilky by (ne)jednomu jistojistě hráblo. Mohl. Jenomže, co je to proti faktu, že (první) polovinu snímku strávíte s připitomělým úsměvem ve tváři, aby se to následně přehouplo ve vážnější polohu a nakonec ( při posledním společném, otec-syn, výletu do minulosti) došlo i na slzu. Díky Richarde. Opět jsi mě dostal. [R. McAdams je prototyp té dívky (herečky), díky které bez problému uvěříte, že se vyplatí (za ni) bojovat resp. lézt opakovaně do přítmí skříně a zatínat (s hlavním hrdinou) pěsti. Jedno se však nepovedlo. Byť jsem si dobře vědom, na co přesně chtěl Richard poukázat, jeho nešťastně šablonovitá ukázka „nejprve prožij běžný den a podruhé vnímej jeho krásu“, je vrcholem kýče a nevkusu. Na tom (si) trvám. Jaký to kontrast s jednoduchou, nápaditou, anonymní seznamovací scénou. Nejen díky ní, věřím, prosím, pevně doufám....., že jsme se, Richarde, nesetkali naposledy].

S (ne)úctou ke stáří aneb stáří není nemoc, je to jen další životní etapa. S nadhledem, vtipem „je fakt, že některé zvuky v domově seniorů neuslyšíte“, bez (až na pár vyjímek) patosu, klišé a laciného sentimentu a řádně hořko-trpkou příchutí „ Proč neskočil do řeky, ta nezastaví“, převyprávěné. Chtělo by se dodat, tedy ze života. Zdá se to tak jednoduché. Stačí, když se potkají inteligentní scénárista píšící na téma, které dobře z vlastního? života zná, s nadějným laskavým režisérem, dávající (zaslouženou) šanci stáří, které jim to následně měrou vrchovatou oplácí. Vrásky z lásky jsou snímkem, který sice svou televiznost nezapře, ale takto zapadnout si nezaslouží. Žiju v realitě, není to snímek určený (pubertálnímu) mládí, přičemž věková (většinová) skladba místní csfd (podrobný průzkum jsem si nedělal, pravda) mu dvakrát nenahrává a rozhodně si nechci ani hrát na mentora, ale ve světle právě zakončeného roku 2013 a čerstvému rozesmátému PF-ku místního duchovního otce POMA, sumarizující minulý (filmový) rok resp. lákající na ten nový a přející vše NEJ do nového roku, bych si s dovolením (po)přál něco i já. Dočkat se v brzké době podobné reklamy (oslavy) českého snímku. Třeba zrovna od tandemu J. Strach-M. Epstein. My, samotní diváci, stejně jako i český film jako takový, bychom si to zasloužili resp. potřebovali jako sůl. 78%

Už to tak vypadá, že včerejší silvestrovská oslava, nezůstala bez následků a připravila mě i o ten poslední zbytek mozkových buněk. Osobní tip je, že poslední vzala za své někde na Karlově mostu, při (po)půlnočním svařáku a šáňu. Nedovedu si totiž jinak (rozumně) vysvětlit, následující řádky....že se budu, takhle nepokrytě, bavit zrovna u české pohádky, přičemž nepůjde o Bočanovy „ S čerty nejsou žerty“, na to bych nevsadil ani halíř. Ano, má to svoje mouchy, ale kdo z nás je nemá. Pohádková atmosféra se sice vytratila jak pera při oficiálních návštěvách profesora euroskeptika, ale přesní herci (pravda, až na toporného A. Krause, který by si měl vzít k srdci slova resp. motto otcova pořadu), to zvedají nad všední (nudný) průměr. Ať už je to sympaticky roztěkaný osvícenec V. Dyk , správně namyšlený D. Švehlík, či povedená trojka trancek pardon strážců, Budař-Liška-Polášek. Plnokrevná, v rudých šatech a střevíčkách, šplhající Barborka resp. J. Pidrmanová, se vám pro změnu postará o (bezalkoholové) rozproudění krevního oběhu resp. odkrvení mozku. Mám silný pocit, že i samotný R. Jaroš by, ve světle skutečnosti, nad její netradiční obuví pouze mávnul rukou. Pokud by ho vůbec zaznamenal :-) Když se k tomu přidá vydatná porce zdravého nadhledu, povedený výběr lokací, líbivý vizuál a muziku tvrdící Čechomor, vychází mi z toho jedno z nejpříjemnějších (ne)žánrových osvěžení za poslední roky. 75% [Děti bych k této moderní osvětové pohádce však asi přecejenom nepřizval. Sledovat totiž Poláškovu lesní žínku volných mravů, hrající na harfu, by v nich mohlo zanechat trvalé nedozírné následky. A pokud by to čirou náhodou ustály, jemnoúdá vodní víla J. Budař, by je stoprocentně dorazil(a)].

Lino Ventura v pro něj poněkud netypické roli nájemného zabijáka s morálním kodexem, se slabostí pro mladé, čerstvé.....cibulky, najatého revolucionáři na vraždu tamějšího prezidenta-diktátora, krátící si dlouhou chvíli partičkami dámy a dávající rychlokurs zvaný škola života, mladému idealistickému revolucionáři, třesoucího se na převzetí moci. Plán je zcela prostý. Jak už to však s revolucemi bývá, můžete se spolehnout pouze na jednu věc. Dopadne (to) přesně naopak. Nastrčená figurka, společně se žoldákem, je potřeba odstranit, neboť další (předem domluvení) hladoví vlci, se třesou na převzetí moci a žijící svědek je luxus, který si nemůžou dovolit. A tak než Lino resp. Rital naskočí na vlak s příští stanicí „neznámá“ , bude muset za těch dvacet tisíc, snížit počet místních obyvatel, o více než jednu původně zamýšlenou. [Le rapace není veskrze nekompromisní syrovou žánrovkou, jak by se mohlo na první pohled zdát, nicméně charismatický Lino Ventura, dávající své postavě další rozměr, je společně s hudebním doprovodem F. de Roubaixe dostatečným důvodem, pro jeho shlédnutí].

Jak to zpívala Lucka Bílá...neposlušné tenisky. A co teprve potom, když se vám (jich) do cesty postaví celej kontejner. S většinou by to (možná) zamávalo, ne tak se zkušeným, chladnokrevně uvažujícím „mořským vlkem“. Ten si v klidu nalije sklenku whisky, oholí se, povečeří a jen tak mimoděk, (vy)řeší problémy aneb jeden nezlomný (racionálně uvažující) živel, versus druhý (iracionální) přírodní živel, snažící se postavit na hlavu resp. vyvrátit rčení „větru ani dešti neporučíš“, navíc bojující i s nepřízní osudu. Komorně intimní, patosu, klišé a velkých gest (slov) prostá, nepodbízivá, razící, že rychle neznamená nutně lépe, minimalistická one man show R. Redforda, dokazujícího, že věk je jen pouhá bezvýznamná číslovka. Pravda, řekněte (mu) to po ránu :-) Hledat za snímkem nějakou přidanou hodnotu resp. širší hlubší kontext (připodobnění k současném světu), by jistě bylo možné, ale tak trochu zbytečné. All is lost je v prvé řadě čistokrevný survival o nezlomné vůli člověka přežít a když už není jiného východiska, přiznat si prohru, smířit se sám se sebou, dokázat potlačit strach a rozhodnout se....paradoxně právě to (viz smířlivý alegorický závěr) je to jediné, co mi brání ve stoprocentní spokojenosti. Osobně bych (za)šel „až na krev“. To ale není problém snímku samotného, ale čistě můj soukromý. Ostatně mám pocit, ne jsem naprosto přesvědčený, že je to přesně v tendencích Robertova náhledu na život jako takový resp. jeho hodnot, které vyznává. S osobní poznámkou na závěr. To, co mi nedokázal nabídnout resp. zprostředkovat A. Cuarón a jeho megalomanská Gravity, kde ta přirozenost, komornost a intimnost, jdoucí ruku v ruce s uvěřitelností, se postupem času vytrácela jak kyslík doktorce R. Stone, se podařilo tomuto nízkorozpočťáku J.C. Chandora. Paradoxně si však troufám konstatovat, že pro většinové publikum bude méně stravitelný resp.líbivý. To aktuálně nízké hodnocení resp. jejich počet, mě v tom pouze utvrzuje. 90% [Jestli si nějaký (letošní) film zaslouží přízvisko „malý velký“ snímek, potom je to právě tato Chandorova resp. Redfordova věcně syrová oceánská pouť. Stejně jako je faktem, že kdykoliv si v budoucnu ulevím slovíčekm „fuck“, neobejde se to bez konkrétní živé vzpomínky. Slibuju (si), že se s ním, po vzoru hlavního hrdiny, budu snažit šetřit].

Vím, že hořekovat nad rozlitým mlékem, má asi takový smysl, jako se snažit přivést Miloše Zemana k sebereflexi a pokoře resp. zdravé stravě a minerálce bez becherovky, pardon bublinek, ale.... vypustit příběh PO (není důvod nevěřit fyzickým resp. střeleckým dovednostem agentce Mossadu, zvlášť, když J. Madden postrádá jasnou představu, potřebné koule? pro rozehrání plnohodnotného, věrohodného útěku z východního Berlína), soustředit se pouze na jednu linii (žánr) a věnovat se podrobněji sympatickému gynekologovi resp. psychologovi-samoukovi z Birkenau, jak si pohrává se svými samozvanými hostiteli, jak s laboratorními krysami, užil by si divák (pravda, nešťastná to asociace) snímek o poznání více. Tenhle film měl potenciál zařadit se (v rámci žánru) mezi ty zapamatování si hodné, leč to se vytratilo někde mezi osvětovými přednáškami z historie a závěrečným soubojem generací, pod názvem „kámen-nůžky-papír“, kde kámen (ať už z čistě materiálních či humánních důvodů) supluje injekční stříkačka. J. Chastain již tradičně přesvědčivá, J. Christensen, coby přizpůsobivý chameleon tvrdící muziku, vynáší snímek na(d) lehký průměr, ostatní nutná popř. nudná stafáž. 60%