Jeoffrey

Jsem trošku zklamaný, protože od roztomilých duchů, kteří budou léčit přepracované a unavené korporátní otroky jsem čekal o něco víc nápaditosti, minimálně třeba co se takové zábavnosti týká. Ale tady mi všechno přijde takové jednoduše prvoplánové, kde se autoři ani o nic moc extra nesnažili a říkali si, že jen roztomilost bude seriálu prostě stačit. A tak je tu všechno kawai, dokonce i každý díl nám nějaký známý hlasový herec říká, kdy přesně to má být kawai, ale pro mě je to doopravdy kawai asi jen v polovině uvedených případů. Emocí je tu sice někdy také docela dost, ale často je to skoro až zbytečně uplakané, protože nikdy o žádné velké drama nejde. Situační humoru tu taky moc není, že by se dělo něco, co by vyžadovalo zapojení mozkových buněk, se taky říct nedá. Takže je to prostě jen taková unylá roztomilá podívaná, u které se dá dobře ležet a odpočívat, ale že by se u mě dostavoval nějaký léčebný efekt, že by dívenky léčili i mojí unavenou mysl stejně úspěšně jako u zdejší Šačiku – prostě smůla, na to nedošlo. Po pravdě i taková Senko-san s podobným konceptem byla mnohem zábavnější a nápaditější než zdejší duchové. Navíc i animačně mi to přišlo takové odbyté, sice to celé pořád stačilo na to, aby bylo vše kawai, ale nemůžu říct, že bych si zdejší barvy a design charakterů nějak extra užíval. Ale nejde o špatný seriál, jako taková jednohubka na relax po náročném dni, nebo třeba před spaním, se to pořád dá bez problémů využít, jen je to celé, v porovnání třeba s Kobajaši-san, ale i už zmíněnou Senko-san, ve všech ohledech slabší. 5,2/10

Strašně rád bych tu napsal něco o tom, jak jsem si Daimon užíval a jak jsem v něm objevil opravdový recept na štěstí, ale bohužel nestalo se a z velké části za to může Nagomu. Říká se, že v mysli každého chlapa je pořád něco z dítěte, ale hlavnímu hrdinovi v hlavě kromě dítěte asi nic moc dalšího nezůstalo. Až příliš často jsem si během sledování říkal, že takhle se třicetiletý chlap přeci nechová. Co bylo horší, tak si to uvědomoval i samotný seriál, a tak i ostatní, počínaje otcem hlavního hrdiny až po samotnou hlavní hrdinku, byly z Nagoma často obdobně otrávení, jako já sám. A tak pro mě nemohla fungovat ani chemie mezi hlavními postavami, která byla založená na tom, že neodbytný Nagomu tlačí na malou Icuku a nějak se mu daří se s ní pomalu sbližovat. Nemám tohle rád a nefunguje to na mě třeba i u romantických komedií, kde neodbytný chlap prostě pořád nadbíhá a tlačí, dokud ledy nepovolí a ani tady, kde se měl budovat vztah podobný tomu mezi otcem a dcerou, to nefungovalo zrovna sympaticky. A přitom Icuka byla fajn, docela dobře se tu povedlo vykreslit obrázek mladé dívky, která se snaží působit silně, ale uvnitř se pořád smiřuje s tím, že jí rodiče prostě opustili. Neměl jsem problém chápat její chování a občas mi jí až bylo líto, že ona musí být tím hlasem rozumu, který k třicetiletému hlavnímu hrdinovi promlouvá. Obdobně dětinsky a pitomě na mě působily i další věci, včetně toho, jak hlavní hrdina řešil některé problémy, které se mu připletly do cesty. K tomu se mi snažil seriál namluvit, že je Nagomu úspěšný u žen, ale tady jsem to byl schopný i docela pochopit, protože tu byla jedna dívčina, která ani nedokázala říct svým rodičům, jaký je její životní sen a pak druhá, která se s hlavním hrdinou v minulosti tak debilně rozešla/nerozešla – no prostě ony ani ty ženské hrdinky nebyly zrovna nejostřejší tužky v penále, a tak jim takový excentrický a upřímný šašek, jakým byl Nagomu, vlastně mohl docela logicky imponovat. Ze začátku jsem si seriál dokázal docela užívat, líbila se mi jeho atmosféra, ale když jsem viděl, jak hlavní hrdina naběhl do baráku úplně cizích lidí a řešil tam problém, do kterého mu v podstatě nic není a který by si jedna z hrdinek dokázala vyřešit úplně v pohodě sama, jen kdyby zkusila obyčejnou upřímnou komunikaci a za pomoci tradiční japonské dogézy Nagomu všechno nějak vyřešil, tak jsem ztratil zájem. Postupně jsem přešel do režimu „hlavně u toho nesmíš přemýšlet“ a snažil se nějak zvládat Nagomovu neustálou dětinskost, a nakonec jsem to dokázal dokoukat. Mohl to být hezký a milý seriál plný silných lidských emocí a možná ho v tom i mnozí jiní diváci uvidí, ale bohužel, u mě je to nakonec jen jedno velké „meh“. Ještě že tu byly hezky vyobrazené všechny ty cukrovinky, aspoň mi to dalo chuť k jídlu a důvod dát 5/10.

Jestli někdo očekával od studia Doga Kobo seriál o tom, jak se dá sehnat bydlení ve fantasy světě a řešení složitých problémů, s kterými budou přicházet zdejší rozliční obyvatelé, pak asi musel být zklamaný. Seriál se sice na toto téma zaměřuje, ale prezentace problémů a jejich řešení jsou často až dětinsky jednoduchá, že máte občas pocit, jako by se vše řešilo skoro až samo. Pokud jste však očekávali seriál, v kterém bude čtveřice roztomilých hrdinek dělat roztomilé věci a zábavně mezi sebou interagovat, pak zklamaní nebudete. Hlavní kvartet se docela povedl, autoři umí napsat postavičky, které jsem si dokázal rychle oblíbit a které mě zaujali. Navíc dokázali i předvést docela obstojný příběh na pozadí, zaměřený na tu nejroztomilejší z celé čtveřice a prošpikovat ho nějakými těmi poselstvími o přátelství a důvěře, takže to na mě i poměrně silně zapůsobilo. Dokonce dokázali, že jsem se o některé postavy i trošku bál, a i když celé finále bylo opět vyřešené se skoro až dětinskou lehkostí, stejně odcházím docela spokojený a s chutí po případném pokračování. Pro fanouška roztomilých příběhů a postav je RPG fudósan sympatickým a příjemným večerníčkem, u kterého mi maximálně občas vadil docela zbytečný fanservis. Jinak to byl celkem milý a zábavný zážitek s pěknou barevnou animací a padnoucí hudbou. 6,8/10

Někdy se v anime povede vytvořit super OP hrdinu, kterého si všichni zamilují, který posouvá hranice toho, co je cool a dokáže s ledovým klidem dělat i ty největší a nejšílenější kraviny a vy jako divák stejně pořád máte dojem, že je to takhle vlastně správně a bavíte se jako malý kluk při hraní Dooma. Tohle pro mě byl Anos Voldigoad a od té doby to má každý seriál, který přede mě postaví někoho, kdo se prezentuje jako ten nejmocnější z nejmocnějších, strašně těžké, protože pomyslný král může být jen jeden. A bohužel Ard Meteor, nebo chcete-li Lord Varvatos, se Anosovi neblíží ani k zadku, nepřesvědčil mě, že by v souboji s ním dokázal vydržet víc jak minutu a ani na mě neudělal dojem svým charakterem. Anos byl cool a totálně nad věcí, ženy mu padají k nohám a já mu věřím jeho šarm, charisma i sílu. Ard je slabý odvar, ženy po něm jdou z pro mě ne moc jasných důvodů a byl zde i moment, kdy na mě působil spíš jak prudérní otec plísnící své dvě nezvedené dcery, než uvolněný a nad věcí stojící harem master. K tomu pro mě nefunguje ani příběh a dialogy. Když jsem v jednom z dílů slyšel, co byli autoři schopní nacpat do úst zdejší královny a jak naprosto lacině a debilně to působilo, tak jsem se rozhodl na tohle anime prostě vykašlat. Stejně tak tu není taková ta lehkost a šarm, s kterým se dá prezentovat OP hlavní hrdina tak, aby působil přirozeně. I ten příběh na mě občas působil až moc nudně a plný klišé. Proč koukat na lacinou a nepovedenou kopii něčeho, která navíc nefunguje a působí jen pitomě, když existuje originál? Protože pořád věřím, že jednou narazím na něco tak povedeného, jako byl již zmíněný The Misfit of Demon King Academy, tenhle seriál to ale nebude… Drop po 4. díle a max. 3/10

Když jsem četl obsah, tak jsem si vzpomněl na Maojú maó júša a očekával něco podobného, ale po pravdě mi přijde Júša, jamemasu ve výsledku tak o level níž. Dá se sice říct, že jsem dostal docela slušný příběh se zajímavým dějovým obloukem a pár dobrými nápady. Dokonce i postavy byly fajn. Ale celkově mě to ani z poloviny nechytlo tak, jak bych si přál, můj zájem byl i během těch nejlepších pasáží jen vlažný, a i ta největší překvapení jsem pobíral tak nějak odevzdaně. Víc se mi líbila úvodní pasáž, kde se Leo sžíval s ostatními generály a řešily se důležité problémy, které měla zdejší armáda. Sice se tu nešlo tak do hloubky, jak bych si přál, ale přišlo mi to jako zábavný způsob, jak lépe poznat postavy. To finální drama už mě bavilo mnohem méně, bylo mi hned jasné, jak to celé skončí a byl jsem docela zklamaný, jak přesně jsem se trefil. Navíc se nedostavil pocit nějakého uvolnění, zadostiučinění, nebo spokojenosti, ale v hlavě mi spíš zněla otázka: „A nebylo teda celé to drama vlastně zbytečné?“. A to není ten nejlepší dojem, který chcete po posledním díle mít… 5,5/10

„a lidi říkaj, že hudba léčí…“ a Japonci si to evidentně vzali hodně doslovně. Healer Girl je za mě docela sympatická a příjemná podívaná plná hudby, zpěvu a barev, u které mě nejvíc mrzí, že jí autoři nepojali ještě víc muzikálově, protože ty pasáže, kdy tu byly jasné muzikálové scény a kdy zpěv provázel příběh, byly pro mě asi nejlepšími okamžiky celého seriálu. A to nejsem kdoví jaký fanoušek muzikálu a zpívání, ale tady mi to hudebně prostě sedlo. Líbilo se mi celé ladění seriálu, jeho energie i atmosféra, měl jsem rád jeho hrdinky, jejich odhodlání i tápání. Prostě jsem dokázal uvěřit, že hudba může léčit, nebo aspoň způsobit, že mi bude na chvíli o něco líp. 7/10

Zábavná blbost, na které si dokážu najít pár povedených věcí, ale i něco, co se zase až tak nevyvedlo. Je to divná splácanina všeho možného dohromady s určitými pravidly, které ale seriál až příliš často nedodržuje, nebo na ně v rámci scénáře prostě zapomíná. Společnost je tu profilovaná jako matriarchát, hlavní slovo mají mít ženy, ale kromě prvotních trablů s macechou a občasných hrdinových čajových dýchánků, jsem vůbec neměl dojem, že by tady bylo vůdčí postavení žen aspoň trochu vidět, spíš naopak. Takže zbytečná dějová premisa, která není plně využitá a vůbec nefunguje. Obdobně podivně se tu pracuje se společenským postavením a šlechtickými tituly. Další věc, co mě na seriálu neskutečně štvala, byla neustále omílání „jsem jen mob charakter…“, obzvlášť když se hlavní hrdina tímhle vlastně vůbec neřídí a pak se ještě diví, jak se všechno zamotává. To pak člověka potěší, jak to dá hrdinovi Luxion v posledním díle sežrat. Blbé ale je, že všechny odměny pro hlavního hrdinu nepůsobí pro mě jako pro diváka uspokojivě, ale jako když je po něm někdo hází proti jeho vůli, což rozhodně má být tvůrčí záměr a má to být vtipné, ale funguje to tak možná poprvé, pak už to jen štve (asi jako další následná deklamace hrdiny, že je jen mob charakter…). A teď z druhé strany. Na seriálu je nejlepší samotný hlavní protagonista, který je správně zkažený, sarkastický, ale v duchu pořád tak nějak dobrák. Je to jeden z těch, kteří pochopili, že než někoho praštíš, tak je třeba ho nejdřív sundat slovně. Leona jsem si opravdu hodně oblíbil a líbila se mi skoro každá jeho interakce s kýmkoli dalším, s tím, že nejlepší chemii měl nakonec asi přeci jen s Luxionem, takže mám o ideální waifu pro hlavního hrdinu jasno! Dobře vykreslené jsou i ostatní postavy, na princovi a jeho suitě se dá najít spousty důvodů, proč je nemít rád a fandit hlavnímu hrdinovi, ale postupně se ukazuje, že i oni mají své dobré stránky, díky kterým bych si jich dokázal vážit. Stejně tak hlavní hrdinky, někdy silné, jindy tragické, ale pokaždé docela pochopitelné a sympatické. Příběh je jakousi zmatenou cestou jednoho nedobrovolného hrdiny vzhůru, která ale díky jeho znalostem hry není příliš dramatická ani napínavá, jen zábavná tím, jak to dává hrdina všem ostatním sežrat, což se mi ani po dvanácti dílech neomrzelo. 6,4/10

Dance Dance Danseur to u mě neměl od začátku jednoduché, protože balet není zrovna tématem, které by mě nějak extra zajímalo. Zhruba před dvaceti lety jsem byl se školou v Národním divadle na Labutím Jezeře, a i když to byla docela slušná podívaná, nic moc mi to neříkalo. Navíc mě tu už z trailerů štval charakter design postav, který mi připomínal jiné, ne zrovna povedené taneční anime Wellcome to the Ballroom. Zkrátka nepřirozeně dlouhé krky a končetiny se vrátily a opět to nevypadalo zrovna hezky a přirozeně. Ovšem přišel první díl a mě hodně zaujalo taneční představení zdejšího mistra, zkrátka našel jsem něco, co se mi na seriálu extrémně líbilo a proč pro mě mělo smysl se na něj dívat. Jednoduše řečeno vyobrazení samotného baletu, to, jak je nasnímaný každý pohyb, jak dokáží autoři skrze něj vyjádřit emoce a jak skvěle vše dokáží hudebně, vizuálně a barevně doprovodit, je vynikající. Na rozdíl od již zmíněného Ballroomu, tady se opravdu hodně tančí a seriál dokáže prodat balet i člověku, kterého nezajímá, protože často vypadá opravdu velkolepě a kouzelně. No jo, ale bohužel tu byly i další věci kromě dlouhých krků, které mi těžce nesedly, a to byly postavy a příběh. Celý ten romantický trojúhelník, a to, jak je nakonec vyřešený, se mi prostě nelíbilo, a jak to teda vlastně má v hlavě srovnané Mijako moc nechápu doteď. Hlavně Luo mi byl místy těžce nesympatický, seriál mi sice dokázal velmi dobře prodat jeho motivaci, minulost a vše co ho ovlivnilo, ale i tak jsem si k němu nedokázal najít cestu. Můžu ho chápat, litovat, ale mít ho rád jsem nedokázal. U Džunpeje jsem zase na jednu stranu obdivoval jeho nadšení a to, že do všeho dává emoce, ale jindy mi zase přišel jen jako hlučný a skoro až otravný hrdina průměrného sportovního anime, nebo třeba shónenu a tak jsem si k němu hledal cestu docela dlouho. Během samotného příběhu nastalo několik chvil, kdy jsem moc nechápal rozhodnutí jednotlivých postav, sice jsem pobral jejich význam, o co autorům šlo, ale nějak jsem s nimi vnitřně nedokázal souhlasit. Na druhou stranu jsem ale přesvědčený, že se najde docela dost lidí, co s tímhle nebude mít problém a co se v postavách a v jejich volbách najde a seriál náležitě odmění. Za mě je Dance Dance Danseur rozhodně nadprůměrné anime, které je o parník lepší než již zmíněné Wellcome to the Ballroom, je to skvělá reklama na balet, ale i tak, kvůli těm popsaným věcem, které mi hodně nesedly, ode mě víc jak 6,3/10 nedostane.

Nevyužitý potenciál a ve výsledku seriál, který mi nedokázal vůbec prodat ani jedno ze svých zajímavých témat. Je tu spousta výborných a originálních nápadů, ale to jak se s nimi (ne)pracuje je buď nudné nebo hloupé. Navíc jeden z těch velkých dějových zvratů si dokážete odvodit už během prvních dílů. Chybí mi tu i nějaká lepší práce s atmosférou, protože když vám finální zápletka přijde místy jak nějaký ne moc povedený vedlejšák, tak je něco hodně šatně. Předlohou seriálu je yuri novela, takže by tam měla být i nějaká ta romantika, ale ani tohle tu nefunguje, nebo spíš mi přišlo, že jakákoli chemie mezi hlavními postavami je zatraceně chabá. Z hlavních postav jsem si dokázal dvě docela oblíbit (Menou a princezna) a další dvě (Akari a Momo) mě spíš slušně lezly na nervy s tím, že Momo byla kolikrát až vysloveně otravná. Animace se mi líbila, až na tu CGI housenku v posledních dvou dílech, když jsem ji viděl poprvé, tak jsem se musel až smát, jak špatně to vypadalo. Ve výsledku jsem se tu moc nebavil, napadalo mě sice docela dost možností, co by se s tím vším dalo scénáristicky dělat, ale směr, kam to celé nakonec šlo, mě dostatečně nezaujal, takže u dalšího pokračování, které by možná mohlo být povedenější (protože ten potenciál tam pořád je), já už asi nebudu. 4,4/10

Tohle není seriál pro každého, za sebe bych ho označil jako romantickou komedii pro flegmatiky s bohatou představivostí a osobitým smyslem pro humor. Navíc to Aharen neměla od začátku jednoduché, protože samotný obsah působí na první pohled hodně podobně jako Komi-san, jejíž druhá sezóna běží ve stejné sezóně. A tak jsem slyšel ještě před začátkem hodně názorů typu „Proč bych se na to koukal, když v téhle sezóně běží Komi?“, navíc i ti, kteří se pak podívali na pár prvních dílů to měli hned tendenci srovnávat a přišlo jim to prostě celkově slabší ve všech směrech. Zábavné je, že já to měl cca první tři díly obráceně a Aharen mě bavila o chloupek víc. Oceňoval jsem, že se seriál jasně zaměřil na hlavní dvojici a budování jejich vztahu, že ono téma o tom, že sociálně divná dívka si chce najít kamarády, tu sice bylo přítomné, ale neznamenalo, že jich potřebuje rovnou stovku, a tak do každého dílu nemusíme cpát další a další nové postavy, které se pak smrsknou jen na další rádoby vtipné křoví (takhle na mě působilo prvních pár dílů druhé řady Komi, ale o tom někdy příště…). Místo toho jsem dostal zábavnou interakci hlavních postav a jejich rozvíjející se vztah a vše bylo takové sympaticky roztomilé, někdy i vtipné. Bohužel co se u seriálu rychle vyčerpalo a začalo se mi hodně zajídat (a tedy i důvod, proč jsem se se svým dojmem ze sledování v určité části dostal do hlubokých vod šedého průměru) byl humor. Asato Mizu mě už jednou nepřesvědčila, a tak jsem jejímu Denki-gai nedal příliš šancí, už tehdy mi její styl humoru nesedl, a i tady se mi začal zajídat. Problém mám se samotným konceptem, který je neskutečně repetitivní a když do jednoho dílu (ten jehož hlavním tématem bylo soutěžení mezi hlavní dvojící) dokázali autoři čtyřikrát zakomponovat úplně to samé, jen s minimem tvůrčí invence, tak mě zvládli docela slušně otrávit. Samotný humor je především založený na různých asociacích hlavního hrdiny a výkladech hrdinčina chování, které jsou ale tak nepravděpodobné a občas pitomé, že jsem kolikrát nechápal, jak na tohle přišel. V jednu chvíli jsem si i říkal, že Aharen není až tak nečitelná, jen Raidó má prostě až moc bujnou představivost. Někdy bylo vysvětlení celé situace až trapně triviální a já si drbal hlavu, jestli to celé bylo nutné, ale jindy bylo obdobně šílené, jako Raidóvi představy a pak to celé byl buď zásah do černého, kdy jsem se bavil, nebo výstřel úplně naslepo, který pro mě ale vše zabil. Stejně tak opakování vtipu s paní učitelkou, která fyzicky nedává silně romantické momenty, se rychle ohrál. Jak jsem tedy nakonec skončil na nadprůměrném hodnocení, když esenciální aspekt celého seriálu začal pozvolna selhávat? Jednoduše mi to dokázal vykompenzovat jiný, tedy romantika. Ta tu fungovala velmi povedeně, přirozeně se vše vyvíjelo, přišlo mi to roztomilé a díky ní jsem si dokázal několik posledních dílu opravdu dobře užít, což převrátilo pomyslnou misku vah v prospěch tohoto seriálu, a tak si ode mě odnáší velmi těsně 4*, ale je to jen 6,5/10…