Snorlax

Je hrstka herců, kteří umí zahrát asi všechno. Mezi nimi je nepočetná skupinka, která to umí zahrát tak, že vytáhnou z mátožného podprůměru i bezduchý film. A jen občas dojde k té báječné konstelaci, že se potká mimořádný herec s výborným filmem. Tilda má to neuvěřitelné kouzlo, díky němuž by určitě dokázala zahrát krabičku sardinek tak, že bych si při pohledu na ni šla namazat chleba máslem, aby bylo na co ty sardinky umístit. Zatím si tedy maže na ten chleba ona mě svým výkonem. Jelikož je film navíc i dobře napsaný a zrežírovaný, vrním blahem, ale kverulant ve mně křičí otázky o tom, proč takto uvěřitelně a logicky nepůsobí i jiné filmy o únosu. Pragmatik mu odpovídá, že ty ostatní se zaměřují jen na množství speciálních efektů na centimetr čtvereční, Julie předkládá kvalitní filmařskou práci a hlavně se nebojí tupou akci nahradit psychologickými sondami. Julie sice není nezničitelná, neovládá od prenatàlního věku všechny zbraně, neumí si mezi štupováním ponožek spíchnout atomovou bombu, neumí létat, dokonce není ani obdařena vůbec žádnou nadpřirozenou schopností, přesto, zlí jazykové budou tvrdit, že právě proto, jsem jí od provopočátku fandila a věřila jí každý nádech.

Silné protiválečné dílo bohužel nedokázalo vytěžit pranic z černobílého vizuálu.

Bezútěšná sonda do hloubky rumunského zdravotního systému je natočena téměř dokumentaristickou formou, přesto jsem se o Danteho v jeho pekle bála.

Ona je to spíše anekdota, ale v jednoduchosti je síla. Dokonce i Racek hraje natolik obstojně, že téměř stačí svým třem skvělým spoluhráčům.

Čarokrásná práce se světlem, když děti leží na kopci a pozorují koupající se vojáky, slunce zlatí jejich vlasy a tvoří kolem jejich hlav svatozář. Celý film spíše připomíná procházku galerií plnou nádherných obrazů, které pečlivou volbou světla a stínu štěbetají se svým sousedem příběh válečného života viděného dětskýma poetickýma očima. A k tomu občas hlubokým basem odněkud zazní hromování a všechny obrazy se leknou, zatřesou a ztichnou, neboť chvíli zní hlas jen toho jednoho, chladného a cynického, plného krve a násilí. Zasvítí, ale záhy pohasíná, protože dětská duše je příliš silná, aby podlehla svodům beznaděje, když je nejhůře rozkáže ruce svírající kámen, aby jej hodila a rozbila sklo jako symbol božího odrazu, kterému přestává věřit.

Příběh křehký jako motýlí křídla a něžný jako jejich dotyk. Starbuck vlastně ani nechce, ale stává se krásným člověkem, který umí dávat lásku.

Slušný scénář je zpracován poněkud rutinérskou režií s občasnými záblesky náznaku nápadu. Největší slabinou je obsazení. Mrkvička nikdy nepatřil k herecké elitě a bohužel mu nepomohlo ke kvalitě ani stáří. Jediným skutečným hercem filmu, který hraje dobře, zůstává Schmitzer. Sice chápu, že dva bývalí muklové spolu nepovedou učené disputace na témata mezi nebem a zemí, ale že spolu musí používat slovník, u nějž by se rdělo i předsednictvo sdružených dlaždičů, to již chápu méně. To ovšem nic není proti velkému scenáristickému kiksu o chrabrém vozíčkáři, který jednou rukou přepral zdatného o dvě generace mladšího policistu. Pro tuto scénu byl špatně oděn, měl mít kozačky, plášť a hlavně slipy na kalhotech. Na závěr mohl hezky odletět.

Romantické sociální drama předkládá svým divákům názorný příklad toho, že rozdělit se jsou ochotni nejvíce ti, kteří mají nejméně. Škoda, že představitel hlavní role nebyl alespoň trošku sympatický, asi by mě film zasáhl více.

Jednoduchá a přímočará akce, která není nikterak nadprůměrná, ale má roztomile nadprůměrnou pointu pro otrlého diváka.

Vynikající Fišer si roli evidentně užívá, většinou přehrávající Lipský se značně krotí a je skutečně sympatickou tetičkou. Celkově velice milé a příjemné pobavení.