Snorlax

Komplikovanější forma narace a příjemný nadhled povyšují tento vlastně romantický film na velice koukatelný snímek.

Po dlouhé době neokoukaný námět politického dramatu je velice dobře zpracován scenáristicky. Snímek udržuje diváka celou dobu v příjemnén napětí. Největší pihou na kráse je jako obvykle noční můra Thálie Mádl. Ona to již není piha, to je přímo ohavná bradavice, Mádl se hrát evidentně nikdy nenaučí a opět neskutečně přehrává a pitvořením svoji postavu karikuje. Ostatní se musí snažit za něj, záležet na své práci si dává především talentovaný Hádek, který je opět nejlepším hercem filmu. Mádlova role je naštěstí skutečně vedlejší, ale v jeho případě by bylo samozřejmě lepší, kdyby znásilňoval herecké řemeslo rovnou v nějakém vedlejším filmu.

Helmut Berger se stal jedním z nejhnusnějších a nejúchylnějších mužů filmového plàtna. Je velká škoda, že Visconti nenašel sílu a film neprostříhal. Minimálně půl hodiny mohlo zmizet a snímek by získal na dynamičnosti i napětí. Scénář je skvostný a závěrečné čekaní na Fridrichovu akci je dokonalé po všech stránkách.

Nestačí mít pár koulī, abys byl chlap. Skvělé poselství tohoto mírně femistického snímku, který ze všech sil bojuje proti přežívání nesmyslných středověkých tradic. Rozhodně doporučuji všem ženám, které se plačtivě rýpou ve svém nitru a stěžují si, že se mají špatně.

Ono to má sice takový dosti jednoduchý scénář, ale je to zručně zrežírované a hlavně dobře zahrané. Jen to rozhodně nesmí být promítáno v klubu skalních feministek, neb ty by zajisté tento film prohnaly žehem.

Mírně morbidní romantika se přes obrazy jako od Renoira přehoupne k teorii krabice. A rozpracování šesti stěn a čtyřiadvaceti úhlů si nadmíru získává moji pozornost. Téměř Formanovsky upřímný film je však na moje gusto až příliš nihilistický.

Spojení romantiky a noiru na mě působilo makabrózním dojmem, ovšem do chvíle, než jsme se potkali s tímto filmem. Evidentně mohou tyto nesourodé žánry fungovat v sympatické symbióze. Jen nevím, co je na filmu mysteriózního, zřejmě prohlášení, že Bogart má hezký obličej.

Ministerstvo strachu a rok 1984 v novém elegantně vtipném hávu jsou ukázkou toho, že takhle nêjak mohl vypadat Matrix, kdyby se nebral tak nesmírně vážnê, a mohl být tím pádem i zábavný. Režijně vybroušené gejzíry nápadů srší fantazií i vtipem. Sám námět je výborný, zaujal by i bez té nadmíru zábavné formy, s níž je za zvuků mnoha hudebních vtípků vyprávěn. Jen se obávám, že během pobrukování ústřední melodie, kterou do češtiny kdysi tak skvěle nazpíval Karel Hála, budu mít neustálou chuť na kávu. Inu, někdo z panstva by si dal pravou brazilskou kávu.

Není každý den posvícení, i v rámci polské kinematografie lze evidentně nalézt brakové snímky. Naprostá tvůrčí impotence spolu s nezáživnými hereckými výkony a rutinérskou režií se snaží přesvědčit diváka o existenci naprosto černobílého světa, v němž ti úžasní světci jsou Poláci a ti nejlezlejší zloši jsou Ukrajinci. Němci zde připomínají matku Terezu v začátcích jerjí kariéry. Aby divák neusnul nudou, je mu občas předložen záběr, jehož jediným cílem je ukázat, že film je ukrutánsky realistický v zobrazování ukrutností. Bohužel z toho vychází, že film je ukrutánksy blbý. Rozpolcený kapitán, ani flambovaný hoch neměli pro snímek žádný přínos a naturalistické zobrazení jejich skonu bylo zcela zbytečné. Ostatně stejně jako celý tento film.

Parádní jízda, díky níž konečně vím, jsk vypadá epesní film. Jen ten závěr je spíše ekočkový. Taková pointa mě vážně zklamala.