Snorlax

Zlo, které není vidět. Schováno za vysokou zdí neruší až romantickou krásu vily a překrásné zahrady jedné spořádané rodiny. Ve filmu se neobjeví ani kapka krve, ani náznak facky, přesto tušíme, že zdí se odehrávají zvěrstva. A snažíme se nepřipustit si, že by jich byl schopen i milující manžel a táta. Ale veškeré iluze musí vzít za své ve chvíli omývání holínek. Je to Sandra Hullerová, která si ukradla film pro sebe, kdo jako Hedwiga děsí svým chladem ve vztahu k tomu za zdí a především tím, jak to za zdí vnímá jako naprostou samozřejmost.

Pomalu plynoucí pitvání vztahů uvnitř jedné rodiny se nechalo zabalit do soudního dramatu masonovského typu. Sandra Hullerová odvádí výbornou práci.

Natočené je to zručně, zahrané taktéž, ale ten pohádkový scénář mi nekápl do noty.

Kotek je sympaťák a Polívková je skvělá herečka. Ani to však nezachrání tvůrčí impotenci Mariankové. Námět sám není špatný, původní rumunský snímek mohl být i vtipný. Tohle je křečovité, hodně často s velmi ubohými vtípky. Na jednu stranu jsem ráda, že se český film snad vymaňuje z nadvlády bezduchých romantických komedií s Langmajerem, ale netěší mě, že se obloukem vrací k buranovskému humoru vesnických taškařic páně Trošky.

Dodin něžně milující jídlo a jeho kuchařku, nikde jinde by se tenhle pomalu natočený příběh nemohl odehrávat, než ve Francii. Vizuál je navýsost povedený, kamera řádí, i když je spoutaná prakticky neustálým interiérem.

Musím dát plný počet. Již několik týdnů ve mně tento film rezonuje a já stále marně hledala slova, kterými bych vyjádřila svůj vztah k němu. Není to největší filmový zážitek všech dob, dokonce to rozhodně není ani film roku, ale je to neskutečný citový zásah pro nás, kolem kterých prošlo něco podobného. Prožít si svůj film vytvoří možná silnější pouto, než by dokázalo vytvořit to největší umělecké dílo. Moje maminka mě přivedla k všemu krásnému, co může umění nabídnout. Dala mi nahlédnout do tajů literatury, představila mi hudbu a seznámila mě s filmem. Byla mým trpělivým průvodcem po křivolakých stezkách umění vinoucích se mezi haldami nevkusu. Nebála se mi ukázat to špatné, abych ho dokázala odlišit. Na sklonku svého života prodělala operaci a narkóza ji připravila o ducha. Nebylo to postupné, tak jako v případě Matyldy. A já možná Karlovi tak trochu závidím, že měl čas se s tím vyrovnat, že měl možnost ještě ve světlých chvilkách své mámy najít její původní já. Filmového Karla situace hodně změnila, z nesmlouvavého exekutora se stal chápající člověk. Připouštím, že tenhle přerod mi přijde poněkud umělecky nadnesený. Ale je to jediná drobná vada, kterou na snímku nacházím. Regina Rázlová vyzrála v naprostou hereckou špičku. Majitelka jedněch z nejkrásnějších nohou československého filmu sedmdesátých let se nezdráhá promenovat před kamerou rozčepýřená, s vykasanou noční košilí a bez mejkapu zakrývajícího brázdy vrásek. Ve chvílích, kdy je Matylda zmatená, máte chuť ji nabídnout pomocnou ruku a odvést si ji domů, tak zoufale působí. I když jsou filmů s podobnou tématikou spousty, jen hrstce z nich se daří to, co se povedlo Waltzing Matildě, vystříhat se citovému vydírání a patosu.

Až na ten patetický závěr prakticky bez sentimentu natočený dokument o ženě, která pozbyla zrak, ale našla v sobě nového člověka.

O autě jsme se dozvěděli celkem dost, ale o jeho konstruktérech nic.

Jirsák je velký sympaťák, který navíc působí jako obyčejný skromný chlap.

Dala bych přednost trochu více informacím o životě táty filmového triku.