Arbiter

Vlastně mě překvapuje, že se to celé neodehrálo na palubě bitevního křižníku. Ve vesmíru. Paralelním. Na zádech pangalaktické želvy. Jako muzikál. Částečně hraný, částečně animovaný a částečně z plastelíny. Pozpátku. ___ Ale ani bez toho všeho nevím, jestli jsem na tolik zvratů a konfet byl připravený. A jestli to, co bych měl tendenci kritizovat, nebyl od Vaugha záměrný trolling. ___ Na následné delobotomizaci v hospodě zazněl příměr, že Argylle má blízko ke Žhavým výstřelům - I second that!

Esteticky i tentokrát fenomenální. Úvodní část a pak mnoho dalších berou dech. Dynamika snímku připomíná pád do víru pod splavem, zatímco vám někdo tubusem rve do krku hamburgery jeden za druhým - což se sice dá klasifikovat jako adrenalinový zážitek, ale minimálně ve chvíli, kdy se člověk začne reálně topit, to přeci jen přestává být zábavné. ___ Děj není děravý a hezky plyne, ale hodnotově mám podobný problém, jako u Eternals a podobných: je pro mě náročné cítit sympatie k hlavnímu hrdinovi a scénáristům, pokud sugerují, že je lidsky správné riskovat život celé jedné reality pro hypotetickou záchranu jednoho člověka. Stejně tak by mi nevadilo, kdybychom už velice rychle opustili koncept mnohovesmíru a zase zkusili něco jiného.

Erekce je pravda a láska. Buďte hrdý na svý kinky. A hledejte za nimi své rodiče. Bůh to tak chtěl. A já ten film miluju. Popisně velmi sedí oficiální text distributora v obsahu výše, což považuju za největší překvapení filmu.

Šel jsem si do kina oddechnout. Nesplněno. Borgli to tak chtěl. ___ Paul je člověk nudný, malý, protivný, vystrašený, neasertivní - kompiluje vše politováníhodné, šedivé a děsivé nezapamatovatelné. ___ Paul je pasivní vor, který vůbec nechápe, kam ho proud unáší. ___ Paul je děsivý představou, že jsem Paul. ___ Paul je oběť. ___ Celé je to děsivé. Posledních 20 minut, kdy ho sežere i kapitalismus, jsem nepotřeboval, ale ok.

Love Actually, horror version. ___ Je zajímavý, jak si tvůrci v případě většiny rom-coms vystačí s premisou, že spolu lidi neumí mluvit (Přátelům to vystačilo na 10 sérií). The Little Death ale peci jen z běžné produkce.. vystupuje.. překvapivě... nepříjemně.. hodně. Jakože v dobrym.

Šepot srdce je terapeutické objetí. Kondó a Mijazaki oslavují imaginaci a sílu tvůrčího ducha ve světě bez  pohádkových kouzel. Ale především léčí duši. __ Radoval jsem se a dojímal s každou scénou, kde se v životě hlavní hrdinky utvářely základy jejího pojímání světa, smyslu mezilidské blízkosti, vlastní hodnoty, schopnosti přijmout radost, ale i bolest... Všechny ty náročné okamžiky jejího života se děly tak nějak správně... bez nesnesitelné bolesti a nenávratných chyb. Ona i my diváci jsme byli ušetřeni velkých nespravedlností, šrámů a zloby, ale zároveň i toxicky naivní pozitivity. Šepot srdce říká miluj, ale neztrať se v tom druhém. Respektuj, ale ne za cenu sebe. Bojuj za sebe, ale ne na úkor druhých. A věř, proboha, věř v sebe a v lidi a v lásku a utvářej takový svět i pro ostatní. Vztah Šizuku a jejích klidných a chápavých rodičů, vztah z blízkými i známými... její schopnost se ctí s citem ustát první (z její strany neopětované) vyznání lásky, její schopnost být si s nejlepší kamarádkou oporou, její cesta k hledání sebe sama a k pochopení, jak s láskou naložit... Byl jsem fakt dojatý. Šepot srdce je pro mě jedním z nejlepších snímků studia Ghibli - a to ho vidím jako jeden z posledních zatím neviděných. Hrozně bych chtěl, abychom tak banálně dobře a mírně a přesto vášnivě dokázali žít své životy.

Když ten snímek někdo propašuje na rektorát UK, tak by takhle nějak mohla dopadnout vila Milada.

Slepičí kibuc zpracovává a redefinuje PTSD základy své kolektivní identity. Bylo to místy trochu pitomé a vyvolalo to ve mně nutkavou chuť na KFC kyblík classic se dvěma barbecue omáčkami navíc, což je samo o sobě dost matoucí, ale jako jednohubka je to celkem milé.

Lobotomie a bicáky.

Smál jsem se moc, smutnil trochu a radoval z imaginace neustále. Wonka s Timothéem putují do mé sbírky vánočních stálic.