Arbiter

Jednohubka malé formy. Kdyby to nebyl Fincher, asi to kolem mě prošumí. Takhle to prošumělo mnou. Dva dny od zhlédnutí mi v hlavě zůstal jen soundtrack, obraz vymakanýho Fassbergerova těla a definice Mcdonald's jako místa, kde za dolar dostanete ok množství proteinu.

Hrozně smutné.

Zamilovala se teda do toho mlynářovic synka nebo ne? Hrozně creepy film.

Jsem měl za to, že umělá inteligence v roce 2021 ješte neuměla psát scénáře.

U první série mi přišlo nejednoznačné, jestli má ambice držet se dobových reálií a fyzikálních zákonů - a tím mě trochu hnětla. Druhá série je o poznání lepší: v ní je vše hrozně přestřelené, doplněné o nadpřirozené prvky; jde o přiznaně plnokrevnou fikci, cenim. Skvělé se v druhé sérii také rozvijí původní primárně estetický syrový a záměrně banálně krvavý boj o přežití. Dané téma (ne)příjemně problematizuje, hlavní hrdinové už nejsou jen bojovníci o vlastní život a sympatie vzbuzující oběti násilí. Vidíme, že svým konáním sami krutě bolest způsobují mnoha dalším cítícím bytostem a že to má důsledky. Evoluce původního konceptu proběhla aniž by se tvůrci vzdali krásy krvelačné explicitnosti první série. Je to celé takové dobré!

Absurdní, smutné, poetické. Coenovi si s trochou poťouchlé krutosti pohrávají s westernovými stereotypy. Bavilo mě to moc.

V Praze ani dalších městech budoucnosti green new deal zdá se nevyšel. Vypadají, jako by tu až do roku 2041 vládla ODS - tedy jako realizace vize města z třicátých let, s dopravní infrastrukturou a pseudonovobrutalistní architekturou navazující na léta šedesátá. Vyrostly tu v  nesrozumitelném množství monumentální budovy odrážející výheň slunce do zaasfaltovaných ulic. Pokud v budoucnosti nějaké slunce je. Nevidíme žádnou zeleň, jen tmu, beton, sklo. Nevidíme žádný volnočasový veřejný prostor. Auty se lidé přesouvají predimenzovanými dopravními koridory mezi svými vymazlenými interiéry a ústředním tématem je privatizace veřejné služby. Jop, to je uvěřitelný. A v souladu s poměrně old school sci-fi stereotypem. Nereaguje to ale tedy příliš (jak je jinak pro sci-fi běžné) na současná společenská témata a estetické podněty, spíš jen těží z popkulturnich odkazů minulosti (jak zmiňuje i Niktorius), což je za mě promarněná příležitost. ___ Bod obnovy je důstojný sci-fi s důstojnou krimi zápletkou. Není přehnaně opulentní, drží se své ligy. A to při rozpočtu, za který by ekvivalentně kvalitní sci-fi na západě zkrátka nevzniklo. Na  Black Mirror, Blade Runner aspol. kouká trochu provinčně z dálky, zejména co do scénáře, který sice čerpá z lákavé premisy, ale příliš hýří kýčem,  předvídatelností a diskutabilní logikou konání postav. Zarazila mě v tomto ohledu i režisérova poznámka na ČSFD projekci. Řekl, že nepřijali korejskou koprodukci mj. protože Korejci chtěli mít ve filmu korejské herce, a to si nedokázal představit. Omlouvám se, ale šlo o poznámku úplně mimo. Případně by si zasloužila dovysvětlení. Mám pocit, že v evropské metropoli globalizovaného světa 21. století je máloco tak snadno představitelné, jako že tu žijí lidé s korejskými nebo jakýmikoliv jinými rysy a jsou běžnou neexotickou součástí naší společnosti. Každopádně není tomu tak v roce 2041 v Bodu obnovy. ___ Je moc dobře, že snímek vzinkl. Snad si na sebe vydělá a otevře v české produkci dveře ještě ambicióznějším žánrovkám. Já bych byl nejradši za nějaké intelektuálně vymazlené opravdu vizionářské hard sci-fi.

Co do vztahů v rámci posádky hrozně hřejivé a pozitivní! Alespoň několik prvních dílů, než se začne hrát na vážnější notu, a začne dominovat trochu ukecanej cringe se scénáristickými loopholes. ___ Kdyby člověk dovedl do důsledku seriálem prezentovaný hodnotový žebříček, jsou hlavní hrdinové v podstatě dost sobeckými lidmi, kteří se řídí striktně pocity a sny a svými preferencemi, což odmítají jakkoliv racionálně filtrovat. Staví sebe nebo své blízké nadevše, čímž v důsledku ohrožují a v některých případech pravděpodobně také ukončují životy tu své, tu svých blízkých a skoro vždy kompletně nezúčastněných bytostí. Ale máme je mít rádi, protože jsou super, takže to radši do důsledku dovádět nebudu. Třeba u Miazakiho ale takovou filtrací procházet nemusím. ___ Pro tu vnitřní hodnotovou nekonzistentnost a pendlování mezi dětinskostí a dospělostí si ale říkám, jestli není anime přeci jen lepší formát než hraný film. Nic, jsem starej a nudnej, sry.

Skvělý.

(spoilery) Klasika: nolanovsky chladné ale nekonečně precizní řemeslo __ v IMAX jde o pro mě první film využívající celou plochu plátna (nebo jsem to jindy vyignoroval, nvm); to bylo fascinující samo o sobě __ Opravdu moc mě potěšil sound design a zejména hudební motiv evokující štěpnou reakci, ze kterého se na konci snímku vyklubalo rytmické dupání nadšeného davu. __ Přijde mi, že přes určující limity dobových reálií se ve snímku prostřednictvím Oppenheimerovy manželky i milenky setkáváme se dvěma nejvíc empowering ženskými potavami Nolanovy tvorby (což je hodně dáno tím, že Nolan ženské postavy úplně napsat neumí, ale i tak..). Zejména  manželka je zosobněním toho, jak bychom byli bývali většinou chtěli reagovat v krizových situacích - ale většinu z nás to napadne až 15 minut poté, když si na záchodě se skřípěním zubů rekapitulujeme, jak jsme reagovali ve skutečnosti. (viz scéna z výslechu) __ Příjemně s odstupem nahlíží americký patriotismus. __ Silná byla také série scén následující po úspěšném testu bomby: Oppenhaimer byl nucen se skokově srovnat s pro něj novou realitou, kdy svůj účel splnil a nadále se s jeho názory moc nepočítá. __ Víc ve mně ale posvátnou hrůzu z jádra vyvolal seriál Černobyl. A Jdu si konečně pustit Hrob světlušek.