Arbiter

Emancipace Kena je podle mě geniální nápad. Cenim. ___  Docela mě překvapuje, že do toho v Mattelu šli. Ale tak prachy to vydělá. ___ Barbie je takové růžové smoothie kapitalizující popkulturni odkazy, žvýkačkovou estetiku, muzikálové tanečky, (proklamovanou?) podvratnost i kritiku patriarchátu. Trochu nahodilej bordel, ale mě to bavilo kenough.

Wes Anderson by mě potěšil, kdyby si dal chvíli retreat, zameditoval si a budoucí snímky vratil trochu na zem ke své rané tvorbě. The Royal Tenenbaums umožňuje vcítit se do podivnůstek všech hlavních hrdinů a najít v nich zalíbení. Překombinovanost zběsilé formy tu oproti Andersonově součansé tvorbě tolik nevítězí na obsahem.

Milé a citlivé, tématem vlastně dost odvážné, krásná animace, Lábusem afektovaně namluvená postava tam byla jen pár vteřin, posmutněle veselá atmosfera mi místy pripominala Caspera. Já su dost spoko.

Aftersun buduje tíživý pocit, že (Calumovi) dobře už bylo, ale jeden ani neví kdy vlastně. Od zátylku po celé délce zad se člověku plíží mráz v tušení, že to Calum nedá. Jeho smutek ještě výrazněji nasvítí sporadické záblesky štěstí, které mají dospělí tendenci jak upíři vysávat z dětí. Dva páry očí, dovolená jako průsečík propletených generačních perspektiv. Smutek má ostré zuby a zatínat je umí hbitě i trpělivě. Křehké.

Na hranici (haha) ducha doby, autosugesce, ambicí, ega, touhy a víry.

Requiem za Nomu. Škoda, že to není animované od Pixaru. Jako jednohubka je Menu příjemné, ale zdaleka ne tak chytré a vypointované, jak by si námět zasloužil (a jak se film tváří).

No tak to je vemeno.

Tár je dlouho popíraný pád. Tár je důkaz smrtelnosti samozvaných bohů. Je varovný křik ozývající se stále hlasitěji prasklinkami na jinak dokonalém mramoru. Nese neklid spánku, až mramor jednou pukne. Tár je nevyhnutelné stárnutí. Rozechvělé z drzého mládí, které se bez zájmu otočí zády v ty nejbolavější chvilky křehkého chtíče. Tár je pavučina co zradí toho, kdo ji spřádá. Tár je štěstí lovce, který v okamžiku posledního triumfu klopýtne. A lovná proklouzne mezi prsty jako příliš hebký samet. Tár je slepota a diktatura manického perfekcionismu a sobectví. Tár je posedlost hudbou a krásou; nenároková agapé, ale i egem pohlcené lakomství, nestřídmost a pýcha. Tár je prchavý pocit nekonečné síly a moci. Tár je prokletí zářivé hvězdy i její věčné zapomnění poté co vyhasne. __ Cate Blanchett je Tár.

Ustříhal bych to na půl hodiny stopáže.

Milá emancipační pohádka.