Arbiter

Kýč jak svině. Řemeslo jak svině. Patetický jak svině. Cameron to opět ušil tak, aby se člověku rozbil pacifistický kompas a užíval si masakrování lidí. Líbí se mi to. Nemůžu jinak. Omlouvám se. Je to skvělý.

První série je chytrá, řezavá ale nadsazená satirická jednohubka, a funguje tak dobře. Druhá série se zbytečně vleče. A má ambice být filmařsky barvitější - jako social drama s vážně míněnými přesahy do žánrových postupů thrilleru a detektivky až k hororu. Mnohem častěji tak cringe a sporadický smích doprovází povedeně tíživý pocit ztracení: spolu s hlavními postavami nevíme, zda věřit svým smyslům, dedukci, blízkým. Jsme spolu s nimi v pasti - nebo spíš v nejistotě, zda jsme v pasti. Ztrácíme spolu s nimi své hodnoty, ideály, zpronevěřujeme se sami sobě a pak jdeme zkrátka dál a nebo ztratíme kontrolu nad svým osudem a prohrajeme. Ale zážitek je to značně nekonzistentní, místy nedůvěryhodný. Konání postav je v klíčových momentech vyšroubované do jen těžko uvěřitelných poloh (zejména v případě příběhu dvou "starých" přátel z vysoké).

White Lotus je jako když vám někdo rezavou vývrtkou velice pomalu šroubuje v žaludku. Není to komedie, ale bolestně  nekonečnej cringe. A je to příjemné.

(spoilery) Jestli jsem tomu rozuměl dobře, detektiv Benoit Blanc byl z Covidu tak trochu v prdeli a případ fakticky vyřešila učitelka ze základky, protože se zlískala kombuchou a hodila těkavou látku do ohně aniž by věděla, jeslti to nezabije všechny v místnosti. A mezitím detektiv, který ji do toho vmanipuloval, kouřil doutník v bezpečné vzdálenosti na pláži. Ok.

Snímek se mi pravděpodobně zařadí po bok Ukradených Vánoc nebo Můj soused Totoro mezi sváteční stálice. Trochu příliš ukřičené části bohatě vyrovnává, že se Torův Pinocchio - na pohádku stále poměrně netradičně - nebojí tematizovat a přerámovat tabu náměty jako je smrt blízkého, chybování kladných postav (vznětlivý a depresivní alkáč Geppetto), a další v pohádkách zpravidla neměnné danosti (ten je zlej a ten dobrej a nic mezitím). Zážitek ještě umocňuje, pro radost ze řemesla, film o filmu. Pinocchio a Cvrček ale mohli být teda méně otravní.

Nějlepší Star Wars hned po Knights of the Old Republic.

Trololo.

(spoilery) "Myslíš, že až tam někde najdeme ostatní Eternals, že přijmou pravdu stejně jako my? (Ano) protože pravda je osvobodí." <- wtf? __ Schizofrenní snaha rámovat konání Eternals, které je v různých měřítcích různě uchopitelné (sobecké, vražedné, genocidní, krátkozraké, velkorysé, šílené, milosrdné, antropocentrické., ..), jako souladné s wanabe universálně-objektivně-principiálními morálními hodnotami (které prý nějak přesahují lidstvo samo a dají se abstrahovat mimo perspektivu lidské rasy), bylo pro stavbu děje hrozně špatné rozhodnutí. ___ Nelze přece budovat poselství snímku jako boj dobra se zlem, a jeho (některé) hlavní hrdiny*ky jako principiální, v jádru dobré, konající v pravdě, když děj rozehráváme na darwinovském poli "přirozeného výběru" v galaktickém měřítku, kde takové pseudomoralistické kompasy prostě nefungují, nejsou aplikovatelné. Schizofrenní zejména je, že snímek tato v jádru nerozřešitelná témata zajímavě otevírá, ale nemá odvahu vykoupat v tý depce diváka, dovyprávět je do důsledku: ani krutost a šílenství prosté absence správného rozhodnutí, ani děsivost nerozřešitelného dilematu s gigantickou tíhou zodpovědnosti. Tisíce let staří Eternals otevírají pandořinu skříňku, která má sílu zpochybnit kategorické imperativy. Mají možnost uchopit témata v bolestnosti antické tragédie (a to i na osobní úrovni, jako v případě backstory dětsky vypadající Sprite). A místo toho se hrdinové promenádují s emoční vyspělostí běžných lidí běžného věku současné kultury a plácají blbosti o pravdě, která osvobozuje. Je to guláš. Škoda.

Prsteny moci jsou, zejména fenomenální výpravou, kostýmy a esteticky, ale i narativním obloukem, sound designem i soundtrackem, věrné ne tolik Tolkienově předloze (v těch věcech z výčtu, u kterých srovnání má smysl), jako spíš Jacksonově interpretaci (první) filmovou trilogií. Pomrkávání jeho směrem nelze vnímat jen jako uctivé pokývnutí - je to spíš někdy trochu úlisně vlezlý. ___ Bohužel, autory seriálu očividně chvilkama přepadl pocit,  že pro divácký úspěch je nezbytné narvat do vyprávění známé postavy, protkat je na sílu celým dějem, dát jim do úst několik hrozně pitomých replik a dodat dostatek epických momentů. Lore proto chvilkama zbytečně trpí (ale fakt jako zbytečně). Jindy ale, v poměrně milých detailech, jsem měl pocit, že sleduju zamilovaný fanfiction se vším dobrým, co to nese. Vcelku vlastně docela příjemný. Lepší než filmový Hobit.

To se vám moc omlouvám, ale protože jsem Fury Road viděl ze série jako první film, jsem teď malounko zmatený. Ale nehledě na to. Tohle neni moc dobrej film, že ne?