Arbiter

Chuck Norris & R.I.P. Víc skoro nic.

Rozvrzané ale místy milé vztahování se k západu a hledání sebereflexe v kýči. Skoro se nabízí odnést si rýpavé poselství: Nezáleží na tom, jestli lžeš, hlavně když se to líbí. Duchovno šustí papírem a naivitou. Jak se ale čas od času stává, povedený (a jak jinak než kýčovitý, byť na ruby převrácený) závěr otupí většinu nejbolestivějších výtek.

Nevim.

[kráťas] To je furt dokola.

[kráťas] Vykradený cedulky. Na druhou stranu, Paperman má větší spád a tolik nelepí.

Škoda, že úžasně divadelní forma z počátku filmu tak záhy ustupuje... Mám k tomu jen čtyři věci: 1) největší rozkoš jde ruku v ruce s utrpením, 2) hrajem si na lásku a jsme si cizí, 3) kultura a z ní vycházející společenské normy někdy dokážou škrtit až k zalknutí a 4) třetí čtvrtina snímku se neskutečně vleče a rozutíká. Jo, a Anna se semtam (ve filmu!) chovala jako labilní kráva (což je můj niterný a snadno zavrženíhodný pocit, se kterým toho moc nenadělám). Nešlo až na dřeň. Škody, škody.

Posedlost a závislost v té nejobecnější rovině - to a ne pocta kinematografii je hlavním motivem snímku. Zkratkovité, roztržité a rozdrobené. Malkovich a Dafoe jsou ale okouzlující a závěrečná scéna dává zapomenout na předchozí podivnosti. Skoro 4*.

Tak přesně takhle by se adaptace knih dělat neměly. Kostra děje přeci tvoří jen minimum z toho, jak dílo působí. Mnohem podstatnější je podchytit náladu, atmosféru, ducha předlohy. To je vážně tak obtížný pochopit, že prostředky předávání meziřádkového obsahu z knihy nelze použít stejně úspěšně ve filmu? Že film zkrátka musí mluvit jinak? Prokletí Salemu se tak stalo typickou zkratkovitou snahou narvat do filmu vše "viditelné" a tím bezobsažně nepředat nic podstatného a zajímavého z originálu. Když to tvůrce navíc okoření dementními dialogy, Arbiterovi nezbývá nic jiného, než aby kruto zaplakal.

Milý film, skutečně! Možná se mi ještě pár dní bude zdát o tom podivné pánovi v červeném, ale to nevadí. Film byl totiž milý... skutečně! Když se dítě vyčůraně zakření, člověku to zvedne náladu (tak mimochodem vnímám celý film). Když jiné dítě pro lásku zabodne nůžky do ledvin třetímu dítěti, člověku to zvedne náladu trojnásob. Milé, skutečně! Krutě lehká satirická odpočinkovka o světě nedospělých a světě méně nedospělých. Inu, láska hory přenáší. Není to milé?

Spoilery... Ve filmu situovaném do Ameriky z poloviny 19. stol prostě chcete vidět negry v řetězech a do toho slyšel hip hop. Zatím to možná nevíte, ale taky chcete vidět nahýho černýho chlapa vzhůru nohama - záběrem seshora, zboku, v detailu... Django je čistokrevná Tarantovina. Což je v podstatě stejně hloupé prohlášení, jako že album Bob Dylan od Boba Dylana je hodně Bobdylenovské, ale snad si rozumíme. Bylo fajn se zase jednou podívat na to, jak pukaj lebky lidí i koňů, bylo fajn cejtit bláto pod nohama a dech k zblití od žvýkacího tabáku. Tarantino byl protentokrát ještě o kousek explicitnější než doposud, na druhou stranu, nevytáčí závodní auto do červenýho - nebylo to takový drámo, držel se při zdi (na jeho styl). V otázce rasismu samotného překvapivě (většinou) nesklouzl k dětinskostem. Ani sem neměl pocit, že bych byl vychováván, za to docela děkuju. DiCaprio po dlouhé době bavil, ač se jako záporák zkrátka naplno neprojevil v toužebně očekávané zrůdnosti. On to byl asi záměr, ale pořád jsem doufal v ten okamžik, kdy bych mu toužil šlapal po hlavě, a ono nic. Asi už jsem příliš zkažený. Django je slabší než Pancharti, ale na jeho koule a na zub na pružince (velice hypnotický) se ještě párkrát moc rád mrknu.