Recenzie (797)
Oblivion: Nevedomí (2013)
Dolby Atmos je moc fajn. Hlavně když se opájíte úchvatným audiovizuálem. __ Všimli jste si, že ze všeho nejodolnější jsou monumenty? Vím, kam se půjdu schovat, až TO přijde. __ Osobně jsem neustále klouzal mezi shovívavým úsměvem, chechtáním, ale i vopravdickým zájmem. Film je často, hlavně z mikroperspektivy, pitomý, ale takovým tím roztomilým způsobem. Cruise hraje tužku a takový ty věci. Pro kukuřičný večer ale fajn volba. Luke, I am your father! Nooooooo
Sinister (2012)
Sinister není originální. Rozhodně ne námětem. Je tu ale několik věcí, které jeho tvůrci nezanedbali a já jim za to děkuju: na to, že směle zapadá do mainstreamu současného mysteriózního hororu, netrpí většinou dementních a nepochopitelně se znova a znova opakujících lapsů většiny jeho kolegů. V prvé řadě je přímočarý, (překvapivě) docela syrový a příjemně originální alespoň co se využívání zaběhnutých klišé týče. Chování postav je poměrně pečlivě vyargumentováno a dává většinou smysl (ani nevíte, jak dlouho jsem toto o hororu nenapsal!). Zkrátka, hloupost postavy vychází z jejího charakteru, (nejen) afektové jednání uvěřitelně reflektuje tu kterou situaci, ze které vychází a vůbec ve scénáři rozehrané dějové pochody nevytváří dojem od reality odtrženého divadla s loutkami, kde každá žije ve svém soukromém vesmíru bez kontaktu s těmi ostatními a lidským naturelem vůbec. Někdy si říkám, že scénář píšou mimozemské bytosti nebo geekové, kteří celý život marně tápou, co to ten člověk, který se vyskytuje v jejich veledílech, vlastně je (filosofové mají zakázáno tuto větu napadat, ještě lépe vůbec vnímat). ___ Není to terno. Kdybych se nesetkal v poslední době s tolika braky, asi bych šel na tři hvězdičky, protože, znovu opakuji, o nic objevného tu nejde. Na druhou stranu, když všechno šlape, znamená to často víc, než když jde o nálož alternativy.
Expendables: Nezničiteľní 2 (2012)
Chuck Norris & R.I.P. Víc skoro nic.
Pí a jeho život (2012)
Rozvrzané ale místy milé vztahování se k západu a hledání sebereflexe v kýči. Skoro se nabízí odnést si rýpavé poselství: Nezáleží na tom, jestli lžeš, hlavně když se to líbí. Duchovno šustí papírem a naivitou. Jak se ale čas od času stává, povedený (a jak jinak než kýčovitý, byť na ruby převrácený) závěr otupí většinu nejbolestivějších výtek.
Polski film (2012)
Nevim.
Až po uši (2012) (študentský film)
[kráťas] To je furt dokola.
Anna Kareninová (2012)
Škoda, že úžasně divadelní forma z počátku filmu tak záhy ustupuje... Mám k tomu jen čtyři věci: 1) největší rozkoš jde ruku v ruce s utrpením, 2) hrajem si na lásku a jsme si cizí, 3) kultura a z ní vycházející společenské normy někdy dokážou škrtit až k zalknutí a 4) třetí čtvrtina snímku se neskutečně vleče a rozutíká. Jo, a Anna se semtam (ve filmu!) chovala jako labilní kráva (což je můj niterný a snadno zavrženíhodný pocit, se kterým toho moc nenadělám). Nešlo až na dřeň. Škody, škody.
V tieni upíra (2000)
Posedlost a závislost v té nejobecnější rovině - to a ne pocta kinematografii je hlavním motivem snímku. Zkratkovité, roztržité a rozdrobené. Malkovich a Dafoe jsou ale okouzlující a závěrečná scéna dává zapomenout na předchozí podivnosti. Skoro 4*.
Prekliatie Salemu (2004) (TV film)
Tak přesně takhle by se adaptace knih dělat neměly. Kostra děje přeci tvoří jen minimum z toho, jak dílo působí. Mnohem podstatnější je podchytit náladu, atmosféru, ducha předlohy. To je vážně tak obtížný pochopit, že prostředky předávání meziřádkového obsahu z knihy nelze použít stejně úspěšně ve filmu? Že film zkrátka musí mluvit jinak? Prokletí Salemu se tak stalo typickou zkratkovitou snahou narvat do filmu vše "viditelné" a tím bezobsažně nepředat nic podstatného a zajímavého z originálu. Když to tvůrce navíc okoření dementními dialogy, Arbiterovi nezbývá nic jiného, než aby kruto zaplakal.