filmfanouch

Burton není režisér za kterého bych strčil ruku do ohně. Jeho Planeta opic je splněným snem dobře vizuálně natočeného filmu. Opice vypadají hodně dobře a rozhodně jde o jedno z nejlepších remake všech dob.

Steven Spielberg se stal tak významným jménem (a jeden z mála filmových tvůrců, jehož jméno znají i ti, kteří se o film zas tak moc nezajímají), že se pro tvůrce stává poctou, když se o nich mluví jako o novém Spielbergovi. Své by o tom mohl říct třeba Luc Beeson (kde jsou ty časy Leona a Pátého elementu...), ale i M. Night Shyamalan. Z dnešního pohledu filmový tvůrce, který z pravidla rozděluje diváky na dvě poloviny se v roce 1999 stal filmovým tvůrcem, kterému všichni prorokovali velkou budoucnost. A to vše díky jeho 3. celovečernímu filmu, který nesl název Šestý smysl. Shyamalan tehdy získal nominaci na Oscara za nejlepší scénář a režii, Haley Joel Osment se stal vycházející dětskou hvězdou a Bruce Willis tehdy mohl ukázat, že nemá nadání jen pro akci a komedii. Vznikl ovšem především jeden z nejzásadnějších hororů 25 let a to i přesto, že pro mnohé nesplňuje definici hororu. Jeden zásadní prvek v Šestém smyslu ovšem funguje na výbornou - Atmosféra!   Prokletí Šestého smyslu je bohužel fakt, že je legendární zvrat, který na celý film vrhá zcela jiný pohled jedním z nejprovařenějších zvratů všech dob, kdy k tomu dopomohl i seriál SCRUBS: Doktůrci nebo komedie 50x a stále poprvé. Genialitu Shyamalanova scénáře a faktu, jak vše do sebe rázem zapadne ještě o poznání silněji ovšem tento scénář neztratil ani po 23 letech. Že už to po prvním zhlédnutí a odkrytí všech es v rukávě nefunguje a Šestý smysl nemá smysl vidět víc než jednou? Jděte do háje!   Cíl hororu je převážně docílení strachu a děsu u diváka. Shyamalan na první pohled k tomuto přístupu v rámci Šestého smyslu úplně nedochází, ve skutečnosti na to jde ovšem tak trochu jinak. Výrazným tématem Šestého smyslu je osamělost, která (ať už si to přiznáme nebo ne) vnitřně děsí tak trochu každého. Nikdo nechce zůstat osamělý, nikdo nechce žít jako skrytý přízrak a nikdo nechce odejít z tohoto světa, aniž by za sebou zanechal rozpracovanou práci. V očích moderního hororového diváka možná Šestý smysl není tím ideálním představitelem, Shyamalan ovšem dokázal přijít s citlivým tématem, které každého dokáže zasáhnout. I proto, že každý z nás z různých důvodů jednou musí přijít ke konfrontaci se smrtí a nejhůře snášíme právě fakt, když nám ze života zmizí někdo, s kým jsme si ještě neřekli to nejdůležitější, co navždy zůstane skryté.   Shyamalan v tomto ohledu natočil nejen dojemný, ale především chytrý scénář, který při opětovných zhlédnutích funguje o poznání lépe, když si člověk všímá detailů a může si snadno říct, že velký otazník je vlastně celou dobu servírován jako hlavní vchod a čeká na rozporcování. I v tomto ohledu se ovšem třpytí Shyamalanova genialita, kdy diváka snadno svede na delší cestu. A přitom všem dokáže do toho všeho zakomponovat motivy jako odcizení, přehlížení, šikana či vykoupení. I přes nadpřirozené prvky tak Šestý smysl zůstává velmi lidským filmem, kterému pomáhá neskutečně propracovaný a především očividně procítěný scénář, který skutečně dokáže fungovat ve dvou separátních rovinách, kdy se navzájem nedokáži vylučovat. Což je jen opět ukázka skvělého scénáře.     Shyamalan ovšem v rámci hororového žánru skvěle pracoval s lekačkami, bravurně dokázal budovat atmosféru, z úvodní sekvence či kultovní věty ´´ I See Dead People ´´ dokázal vymačkat maximum. A film by vlastně fungoval naprosto výborně i kdyby ona závěrečná pointa ve filmu nebyla. Přitom všem má vše svůj smysl, bravurní soundtrack Jamese Newtona Howarda dokázal ještě více pracovat s atmosférou a kameraman Tak Fujimoto (tehdy již zkušený například skrze Mlčení jehňátek) též nezklamal.     Celé by to ovšem nemohlo fungovat bez perfektního obsazení. Haley Joel Osment byl naprosto famózní volba a odměnou za jeho fantastický, přirozeně působící a v jistých chvílích vyloženě fyzický nepříjemný herecký výkon mu v 11 letech byla nominace na Oscara. Stejně tak se zaslouženou oscarovou nominací mohla pochlubit Toni Colette v roli matky Colea Seara, zapomenout by se ovšem především nemělo na Bruce Willise. Tehdy znám především jako akční a komediální herec Willis dokázal, že pod bravurním vedením a v ideální formě dokáže prodat silný herecký výkon, kdy ona závěrečná pointa skvěle fungovala díky samotnému Willisovi. Skrze aktuální nevyžádaný herecký důchod bude na Willise spoustu lidí nadále vzpomínat především skrze sérii Smrtonosná past, Posledního skauta či Pulp Fiction, pro mě osobně ovšem vždy bude nejoblíbenější film s Brucem Willisem právě Šestý smysl, který z dnešního pohledu s odstupem spolu s Vyvoleným (opět M. Night Shyamalan) beru jako konec jedné éry Willisovy kariéry.   Šestý smysl především do dnešního dne nezestárl a pořád jde o totální pecku, kterou se tehdy Shyamalan skutečně vydal ve stopách svého idola Alfreda Hitchcocka. O kvalitách pozdější Shyamalanovy se dá polemizovat (a také se pořád polemizuje), o tom, že Shyamalan v roce 1999 realizoval fenomenální film se dnes nehodlá hádat nikdo.....

Steven Spielberg natočil nespočet pamětihodných filmů, vybírat z jeho kariéry nejvýraznější milník by byl oříšek. Pro mnohé to bude série (alespoň původní trilogie) Indiana Jones, pro jiné Schindlerův seznam, Zachraňte vojína Ryana nebo E. T. Mimozemšťan. A pak se jistě najdou tací, pro které ten zásadní milník a nejpamětihodnější Spielberg bude Jurský park. Tento svět ostatně zůstává v paměti i díky sérii Jurský park, právě Jurský park je ovšem základním kamenem celé značky. Slavná adaptace románu Michaela Crichtona tento rok slaví 30. let od vydání, i po 30 letech přitom nemá chybu. Jedna z největších revolucí v rámci vizuálních efektů byla Spielbergovým vysněným projektem, teprve projekty Jamese Camerona jako Propast a Terminátor 2 ho ovšem usvědčili v tom, že definitivně román Crichtona adaptovat. Život si tak našel cestu, v roce 1993 vznikla výjimečná filmová záležitost, která dokáže dodnes strhnout. Spielberg se i tentokrát osvědčil jako vynikající vypravěč, který při první procházce Jurským parkem zvládá prodat pocit výjimečnosti a nemusí přitom spoléhat nejenom na jeden z nejlegendárnějších hudebních motivů Johna Wiliamse. Jak ovšem Spielberg zvládá pracovat s představením Jurského parku a jeho zdánlivého pohádkového kouzla, stejně tak zvládá prodávat i zásadný přechod do thrillerových vod, kdy jde z přerostlých ještěrek rázem zasloužený respekt.  Mechaničtí dinosauři v plné kráse, kdy se nemusí nutně vzpomínat pouze na první setkání s T-Rex. To, čím byl Avatar Jamese Camerona pro diváky v roce 2009, byl Jurský park pro diváky v roce 1993. Nejen zásadní pokrok v rámci technologických možností, ale i schopná práce s vyprávěním. Spielberg nenatočil v roce 1993 jen skrz naskrz funkční blockbuster, ale též výtečně budovanou výstavbu, která začíná vizionářskou vizí a končí ukázkou, že hraní si na boha předchází pádu.  Na scénáři se podílel samotný Michael Crichton, který scénář napsal spolu s Davidem Koeppem, i přes odklony od původního díla (Hammond je v knižní předloze vyložený parchant a hodnému dědečkovi v podání Richarda Attenborougha nemůže být vzdálenější, sám Crichton knižního Hammonda označil za zlejšího Walta Disneyho) zvládá zanechávat kouzlo, které se ze stránek zvládlo převést do filmové podoby a to nejen skrze WAU přítomnost obřích autentických robotích dinosaurů. Nesejde na diskuzích, zda filmový Jurský park skutečně znásilnil autentickou podobu velociraptorů, sejde na tom, že z pasáží s velociraptory čpí ta správná atmosféra, stejně tak sejde na tom, že je T-Rex působivá od jejího prvního výstupu až do spasitelského momentu, který tuto postavu do této nové pozice postaví i do budoucna celé série (T-Rex z trilogie Jurský svět je identická a stala se v podstatě maskotem celé série).  Postava Alana Granta v podání Sama Neilla funguje na principu, že si zvládá vybudovat vztah k původně pro něj nesnesitelným dětem, smysl Hammondova archu tkví ve zmoudření a přesvědčení o tom, že někdy je méně více a vizionářské ambice nemusí mít pravé zadostiučinění, kdy dochází k naplnění teorie chaosu od Iana Malcolma v živelném podání Jeffa Goldbluma. Dochází ke srovnávání Jurského parku s Disneylandem (dost možná odkaz na knižní Jurský park), diskuzím na téma zneuctívání přírody a pak i na finále, kde má každá stěžejní postava svou úlohu, chytře se prolínají dějové linie a nakonec dochází i k známé ukázce o tom, že si život skutečně najde svou cestu. Originál je originál a pro mnoho lidí tak bude Jurský park navždy legendární filmovou ikonou, vedle které budou dvě navazující pokračování + trilogie Jurský svět připomínat klona, který sice může být sebelepší, na originál prostě ovšem není. Jako důkaz lze vnímat právě i fakt, že Jurský park funkčně funguje i po 30 letech. A dá se snadno věřit tomu, že své kouzlo po oslavení tohoto jubilea jen tak neztratí. Pravděpodobnější je, že Jurský park zůstane nestárnoucí klasikou....

Natočit velkolepou filmovou událost na motivy hraček Transformers, to se ještě 15 let nazpátek dalo brát jako odvážná bojovka srovnatelná s pokusy vystavět celovečerní filmy na motivy Bitevní lodi, LEGU či Barbie (Greta Gerwig snad příští rok zaskóruje). Přitom se ovšem zadařilo a první hraní Transformers jsou v očích mnoha bráni jako příklad jednoho z vrcholných blockbusterů 21. století (i když by se vás mnoho amerických kritiků pokusilo přesvědčit o pravém opaku). Kooperace režiséra Michaela Baye a producenta Stevena Spielberga přineslo to nejlepší možné zlaté ovoce a tahle dvojice spolu stvořila bravurní blockbusterovou záležitost, která měla díky Spielbergově přítomnosti kouzlo jeho nejlepších dobrodružných filmů, Michael Bay poté pro sebe našel tu nejvíc ideální látku. Což dokazuje i fakt, že u Transformers následně strávil dalších 10 let.   Michael Bay už byl tehdy zkušený filmař akčních bijáků, kdy měl za sebou první dva Mizery, Skálu, Armageddon i Pearl Harbor. Jeho fetiš na exploze, infantilní humor, záběry točící se kolem nádherně vystavěných ženských těl, kamerové hrátky a exploze našel ideální zabydlení, kdy se z absurdní látky spoléhající na klasický černobílý boj dobra proti zlu vyklubala záležitost stojící na perfektní řemeslné stránce, epické atmosféře i funkčně budovaných vztazích stěžejních postav. Především si ovšem Bay a spol. jasně uvědomili, že takovou látku není nutno brát naprosto vážně. První hraní Transformers tak po celou svou dobu zůstávají zábavnou podívanou, která ovšem v těch pravých momentech přesně ví, kdy se má řezat do kapoty a kdy má benzín stříkat po hektolitrech.   Existuje typ filmů, které člověka chytí ve správném věku a do jisté míry se pro ně následně mohou stát definujícím. Jednotlivé generace tak měli své původní Star Wars, Dobyvatelé ztracené archy, Blade Runnera, Barbara Conana, Návrat do budoucnosti či první Matrix, pro mnoha lidi spadající do generace Z se přitom nejspíš definující stali právě první hraní Transformers. Sam Witwicky v podání Shii LaBeoufa se stal sympatickým hrdinou, ve kterém se mohl člověk po vzoru Lukea Skywalkera či Martyho McFlye vidět, přát mu příjemné chvíle s Mikaylou v podání Megan Fox, možnost podílet se na osudovém dobrodružství a v jádru duše doufat, že i on by se mohl po vzoru Witwickyho stát frajerem, co tak trochu pomůže spasit svět. Že první hraní Transformers nejsou ten typ filmu, který stojí na postavách? To by bylo tak trochu krátkozraké.   Postav je ve filmu mnoho, zápletka pomalu houstne s dalšími přívaly nových informací, přitom všem to ovšem do sebe v průběhu vše krásně zapadne a všechny lidské stěžejní postavy si dokáží obhájit svou existenci a do osudové bitvy o planetu Zemi se též solidně zapsat. První Bayovi Transformers jsou čistá bayovina, která prezentuje tu nejčistší podobu Bayhemu, především jde ovšem o Bayhem v jeho nejkrásnější podobě. Scénář dvojice Robert Orci/Alex Kurtzman dodal spousty funkčních hlášek, už při vymýšlení akčních scén a nákresech storyboardů se nejspíš tvůrci dokázali náležitě vyblbnout a pak už jen stačí si sednout a kochat se vynikajícími kamerovými jízdami, stylovými a funkčními zpomalovačkami a celkovým nádherným vizuálem. A v průběhu se přesvědčovat o tom, že jsou první hraní Transformers pro mnohé milníkem z pochopitelných důvodů.   Autobotů i Deceptikonů je v součtu málo, přitom je každý z nich výrazný a dá se v nich snadno orientovat. Prakticky každá akční sekvence je natočená skvostně. Řádění Scorponoka v poušti, náhaněčka s Bonecrusherem na dálnici a především finální bitva dodnes patří mezi ty nejlepší akční momenty 21. století, které i přes větší megalomanství, víc Autobotů i Deceptikonů a větší atrakce nedokázalo v rámci série dodnes trumfnout (a to se Transformers 3 snažili opravdu hodně). Už samotný koncept obřích robotů, kteří se mění v auta zní tak trochu střeleně, na tomto námětu se ovšem skutečně dokázal vystavět skvělý blockbuster, kdy je v rozhodující momenty čas na krásně budovanou romanci, faktor lidství a především uvědomění si toho, že má první auto v životě člověka významnou roli.   Genialita prvních hraných Transformers tkví právě v samotných základech, kdy scénář svou inteligencí odpovídá samotné látce, humor je po vzoru Míšy Baye jednoduše brutálně infantilní, postavy jsou přitom do jisté míry tak trochu karikaturní (a přesto skvěle zahraní) a v jádru tak Transformers dokážou tak trochu připomenout i třeba Den nezávislosti Rolanda Emmericha. Autoboti a Deceptikoni byli k životu přivedeni ve výtečné formě, soundtrack Stevea Jablonskyho je přitom skvěle doprovázel. Bay se mohl tak trochu vrátit ke svým kořenům klipaře, aby natočil jednu velkolepou akční šlehu, která dokázala vyrazit dech i několikrát za minutu a tučné ukousnuté sousto bylo tehdy spolknuto s grácií. Vzpamatovat se z toho všeho ovšem bylo těžké i v moment, kdy začalo hrát ,,What I've Done´´ od Linkin Park (skvělá písnička hodna doprovodu závěru skvělého filmu).   Že už jsou z těch plecháčů z Cybertronu po letech tak trochu rachotiny? První díl z roku 2007 jim po letech dokáže vrátit lesk i v očích těch největších odpůrců série. Druzí až pátí Bayovi Transformers dokázali v letech 2009-2017 kritickou i diváckou obec rozdělit ještě o poznání silněji než v případě prvního filmu, dodnes se ovšem většina shodne na tom, že první díl zůstává tím nejlepší. Pro mnohé přitom v kontextu nejde o pochvalu, pro mnohé ovšem první Transformers zůstávají vrcholnou blockbusterovou šlehou.....

Třetí nejlepší western všech dob. Když jsem film poprvé shlédnul byl jsem překvapen jak hodně mě pohltil. Kevin Costner tu odvádí dobrou práci za kamerou i před ní a je to krásný lidský film.

Když se řekne magor z videopůjčovny, nejspíš nepotrvá dlouho uvědomit si jméno vlastníka této přezdívky. Quentin Tarantino je tím filmařem, kterému filmovou školou bylo sledování filmů nejen v rámci jeho práce ve videopůjčovně, jeho filmy jsou tak často plné odkazu, vzdávání poct i krapet odlišného přístupu. Jeho 7. celovečerní film (pokud po vzoru Quentina vnímáte obě části Kill Bill jako jeden) byl tentokrát v základě snahou o formu spaghetti westernu, škatulkovat ovšem držitele Oscara za nejlepší originální scénář pouze jako spaghetti western by byla ostudná chyba. Nespoutaný Django patří mezi vrcholná díla Tarantinovi tvorby, který za posledních 10 let zraje jako víno. Na Nespoutaného Djanga se snadno vzpomíná z různých důvodů (slovo na n ve filmu padne 114x), snadno se na něj ovšem vzpomíná především i proto, že jde i po letech o filmařský klenot, který jde orodovat z mnoha důvodů.   Kapitola otrokářství v USA ještě před Americkou občanskou válkou a zrušením během mandátu Abrahama Lincolna je dodnes citlivé téma, nejvýraznější útlak afroamerických obyvatel USA jako takový v podstatě vyvrcholil až o století později. Django Freeman je výrazným nabouráním pravidel tehdejšího světa. Pohoršení vyvolává už přítomnost afroamerické ,,lůzy´´ na koni, pozdější realita spočívající v tom, že se z bývalého otroka stává lovec lidí, který za peníze loví bílé šmejdy, je již definitivní ukázkou snahy Tarantina o vytvoření projektu, který staví na zdánlivě jasných stereotypech, aby potom dokázal šokovat. Ukázkové je to i v tom, že na samotném počátku Tarantino nezakryje svůj otisk cinefila a už v samotném úvodu se snaží vzdát poctu spaghetti westernům, které nejspíš na samotném počátku Nespoutaného Djanga stály. Jméno titulního hrdiny, využití ústřední melodie od Luise Enríque Bacalova a pozdější přítomnost Franca Nera (s bílými rukavicemi)) nejsou náhodou. Tarantino se i tentokrát projevil jako mistr za psacím stolem, i po režijní stránce ovšem Nespoutaný Django platí za jeden z jeho nejvýraznějších projektů, kdy je vidět zmíněná láska k inspirativním spaghetti westernům i snaha o napojení staré a nové filmové školy. Pozornosti tak neunikne několik starosvětských zoomů, zároveň i syrovější přístup spojený nejen s již dřívější (i pozdější) tvorbou Tarantina. Černý humor, chytré pracování s kontextem tehdejších událostí (ikonická přítomnost členů Ku-klux-klanu) i Tarantintova schopnost ze zdánlivě drobných a nepatřičných detailů vypracovat to nejlépe možné zralé ovoce.   Roli Djanga odmítl Will Smith, protože měl pocit, že hlavní hvězdou filmu není jeho postava, ale postava Kinga Schultze. Christoph Waltz již zazářil jako lovec židů Hans Landa v Tarantinovo Hanebných panchartech, právě zde ovšem Waltz dostává krapet odlišnou roli. Waltz nepostrádá charizma, zároveň ukazuje sílu v tom, že zvládá po pouhé stránce grimas prodat stěžejní emocionální momenty, přitom všem se pořád snaží držet umírněnou polohu. Tarantino skvěle staví na německém původu samotného Schultze (Waltz je Rakušan) a ve finále má i tento zdánlivě drobný detail svou smyslnou úlohu ve vyprávění. Po odmítnutí Smitha poté svou šanci dostal Jamie Foxx, který sice zdánlivě nedostává vedle Schultze tolik prostoru zazářit, své momenty slaví ovšem jednoznačně dostává, především v klimaxu vyprávění, kdy se definitivně rodí nový ikonický westernový protagonista.   Leonardo DiCaprio měl před ztvárněním Calvina J. Candieho se ztvárněním záporáků pouze jedinou zkušenost, konkrétně skrze ztvárnění Ludvíka XIV. v Muži se železnou maskou. A i tentokrát mohl předvést, že je fantastickým hercem. Charizmatický, přesto sadistický, krutý a se sklony sociopata, kdy se DiCaprio expresivní herectví projevilo i v tom, že ho ve scéně čítající jedno kladivo neodradil ani fakt, že si rozřízl ruku, kdy tomuto faktu zdánlivě neprojevuje ani jednu očividnou reakci, jednoduše zůstává v roli. Právě DiCapriova zapálenost též přispívá k prodání charakteru Candieho, který je i bohatství a elegantnost větším zvířetem, než průměrný nexr. Tarantino v tomto ohledu chytře využívá faktu, že je Candie zřejmě fanouškem románu Tři mušketýři, kdy si ovšem není vědom toho, že jeho autor je Alexandre Dumas alespoň částečně Afroameričanem.   Jednu z nejvýraznějších rolí ve své kariéře nejen díky výraznému make-upu ve své kariéře sehrál v Nespoutaném Djangovi i Samuel L. Jackson. Stephen, který je dost možná nejchytřejším obyvatelem Candylandu, díky svému postavení se cítí nadřazený oproti ostatním otrokům a s jeho pánem ho pojí očividný sadismus i očividná forma jistého pouta. Stephen je čisté zlo, Samuel L. Jackson ho sám vnímá jako nejzlejší postavu, kterou kdy ztvárnil. O to větší radost je sledovat, jak Jackson předvádí jeden z nejsilnějších výkonů ve své kariéře a jak do velké míry funguje v rámci paralely s titulním Djangem.   Tarantino staví na postupně budovaném poutu mezi zkušeným zubařským lovcem lidí a jeho žákem, stěžejní moment, kdy Django Freeman v modrém obleku vrátí úder svým bývalým mučedníkům, vyvolává ten pravý pocit satisfakce. I díky následné epizodce s členy Ku-klux-klanu a vyvrcholením na Candylandu Nespoutaný Django funguje jako anti-rasistická oslava a ideální satisfakce, která nenechá průměrnému voliči SPD spát. Tarantino se sice neštítí násilí na otrocích prodávat v tom nejkrutějším světle (D'ARTAGNAN MOTHERFUCKER!), právě konfrontace s bratry Brittleovými či pěšáky na Candylandu ovšem vrací úder. Postupně tak hraje soundtrack Ennia Morriconeho či Riza Ortolaniho, občas dojde i na modernější popík, stěžejní ovšem je, že Tarantino v součtu zdánlivě bourá jasná pravidla. Už samotnou zápletkou mohl Nespoutaný Django vyvolávat pozornost, nejdůležitější je ovšem přeci jen výsledná forma. A ta podceněná v závěru není ani na moment.   Samotný Robert Richardson za pochodu nepřekvapí svou půvabnou práci s obrazovými kompozicemi, osvětlením i schopnosti skutečně evokovat vizuálem pár dekád staré westerny, Tarantino si neodpustí stylovou cameo roli, výsledek především zvládá působit velkolepě, kdy je na samotném konci završená strhující westernová pouť, která za 165 minut uteče jako voda. Tarantino tentokrát nevyprávěl nelineárně, výsledek poté působí dojmem, že se Tarantinovi skutečně podařilo stvořit legendární epos. Legendu o revolučním otrokovi, který ty zlé rasistické bělochy uměl zdárně postřílet. Přitom všem si Tarantino neodpouští černý humor, především ovšem skutečně servíruje velkolepou podívanou, která i po dekádě zůstává jednou z nejpamětihodnějších filmových záležitostí 21. století a nejpamětihodnějších záležitostí od Quentina Tarantina obecně.   Nespoutaný Django může vyvolat zvědavost i pozornost, ve finále ovšem především vyvolá respekt a obdiv.....

Garry Marshall umřel. Ale za svůj život odvedl spoustu dobré práce a natočil klasiku ve které byli životní role Julie Roberts a Richarda Gera.

Kdyby si měl čerstvý šedesátník Quentin Tarantino vytáhnout jednu věc ze svého hořícího domu, byla by to dle něj Zlatá palma, kterou na Filmovém festivalu v Cannes obdržel za svůj 2. celovečerní film s názvem Pulp Fiction: Historky z podsvětí. Nejen Zlatá palma, ale i Oscar za nejlepší původní scénář a široká kultovní základna, která přetrvává i po téměř 30 letech přispívají k tomu, že je Pulp Fiction mnohými vnímáno jako nejlepší Tarantinovo dílo. I když by ovšem chtěl tento fakt někdo zpochybňovat (minimálně díky Nespoutanému Djangovi i Tenkrát v Hollywoodu se to nezpochybňuje zase tolik těžce), mělo by se minimálně uznat, že je Pulp Fiction nejdůležitějším Tarantinovným filmem. Právě Pulp Fiction totiž pomohlo dostat Tarantina do širšího diváckého povědomí, oproti debutovým Gaunerům šlo navíc o výrazný megahit, který nakopl kariéru Samuel L. Jacksonovi, dočasně jí pomohl obnovit Johnu Travoltovi a především dokázal, že se z nezávislého filmaře může stát velké filmové jméno, jehož jméno budou mnozí ještě nejspíš pár dekád tesat do kamene.  Magor z videopůjčovny nebo též filmař samouk ani u svého 2. celovečerního filmu nešetřil násilím, dlouhými dialogy skrývající výraznou pointu, hrátky s vyprávěním i primárně ukázkou toho, že je Pulp Fiction především dílem filmového geeka. Nechybí tak menší či větší odkazy na Psycho Alfreda Hitchcocka, Zjizvenou tvář Briana De Palmy nebo Absolventa s Dustinem Hoffmanem, dost pomrknutí skrývá i samotná sekvence u Mazaného králíčka, kde například koktejly Martin a Lewis a Amos a Andy mají rozlišovat dvě etnicky rozdílná komediální dua a dle toho i výběr daného koktejlu. Tarantino ostatně po celou dobu za kamerou Pulp Fiction působí dojmem, že si rochní ve svých vlastních dialozích, kdy vznikají kultovní proslovy o francouzském McDonaldu, citování upraveného citátu Ezekiel 25:17 z Bible nebo debatami nad tím, zda je masáž nohou za hranou. Už u Pulp Fiction Tarantino nezapře svůj cit pro zábavné násilí, černý humor, schopné zapojení třídílné mozaiky do smysluplného díla i představení zdánlivě karikaturních postav v neskutečné zábavné podobě. Prozkoumávání denních starosti průměrného gangstera, pochybování o své profesi či snaha o přežití v momentě, kdy jde do tuhého.  Nečernobílé charaktery pohybující se ve zdánlivě uvolněné pojatých příbězích, které předvádí rutinní fungování v kriminálním životě, kdy se jen vždy něco krapet pokazí. Inspirace Quentina Tarantina a jeho společníka Rogera Avaryho (jehož největším příspěvkem bylo vytvoření příběhu Zlaté hodinky) pulp magazíny, jejichž smysl spočíval právě v zachycení výrazného násilí a silným dialogům, přináší své ovoce, kdy Pulp Fiction mimo ústředních postav představuje i řadu vedlejších figurek, které by se potencionálně mohly stát stálicemi nějaké dlouhodobější kriminální série, která je plná uklízečů mrtvých děl, obchodníků s heroinem nebo obyčejných lupičů, kteří si zrovna nevyberou tu nejideálnější kavárnu k vykradení.  Pozornost si dokáže udržet vyprávění o historii jedněch stěžejních zlatých hodinek i úvahy nad poustevničením, kultovní odkaz podporují i nesmrtelné teorie o identitě tajemného předmětu v kufříku nebo příčině náplasti na krku Marselluse Wallace v podání Vinga Rhamese. Právě Rhames nejspíš spolu s Lutherem Stickellem našel ve Wallacovi životní roli, na Pulp Fiction se ovšem přeci jen vzpomíná díky jiným hercům. Fantastický John Travolta, který se částěčně skrze roli Vincenta Vegy mohl vrátit ke kořenové Horečce sobotní noci a dočasně žít v tom, že ho Pulp Fiction skutečně definitivně vrátí na vrchol, výborný Samuel L. Jackson, který i po x letech a x výrazných rolí našel dost možná v roli Julese Winnfielda jednu ze svých životních rolí a senzační Uma Thurman, která by v roli Mii Wallace snad skutečně stála za masáž nohou. Rozebírat poté výrazné výkony Harveyho Keitela nebo Christophera Walkena v menších úlohách Wolfa a Koonse a nebo řešit fakt, že tu Bruce Willis má v roli Butche Coolidge jednu ze svých nejvíce stylových rolí, je krapet zbytečné, stačí jen zmínit, že si Quentin Tarantino vybral dobře a před rolí Lance dal přednost Jimmie Dimmickovi. Výsledkem je nejen jedna perfektně zrežírovaná scéna s injekční stříkačkou, ale i zábavná rolička správce skladu mrtvých neg... Pulp Fiction je bezpochybný kult, kdy to celé dokazuje i fakt, že ani po téměř 30 letech Tarantinova malá gangsterka neztratila nic ze svého šarmu a právem ho uvedla v širší povědomí. Ne vždy sice zvládl Tarantino na svůj potencionální magnum opus úplně navázat, díky Pulp Fiction na něj ovšem jednou budou vzpomínat i ti, kteří nad ním dávno zlomili hůl....

Kocour v botách se vrací ve vlastním filmu který je stejně zábavný jako všechny filmy o Shrekovi. Příběh je na Shrekovy standardy velice dobrý a animace opravdu nezklamala. Zajímavý příspěvek v tomto filmu k tomuto univerzu jsou taneční scény. FIlmy má navíc dojemné scény a když jsem jako devítiletý chlapec seděl v tom kině tak dlouho jsem se nad žádným animákem nedojal.

Zbytečně hejtované a podceňované. Brett Ratner tu dodává vrchol mutantí trilogie který je možná přeplácaný a nedosahuje kvalit dvou předchozích Singerových X-Menů, některé klíčové momenty ale prodává super. V rámci Ratnerova rutinérství velmi nadprůměrné.