StaryMech

Čím dál chatrnější napínák tvůrci bohudík průběžně odlehčují nenáročným, ale často docela milým humorem; s Keachem v hlavní roli a výzdobou interiéru jedné zájezdní putyky se u mě film vyšplhal na bezmála celé tři hvězdičky.

Lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem jaksepatří prohlédl společenskokritický záměr Grémillonova druhého zvukového filmu "Míšenka Dainah". Polehčující okolnost: výrobce dílo sestříhal z původních devadesáti na zhruba padesát minut, načež dal režisér od snímku ruce pryč - jeho jméno se ani neobjeví v úvodních titulcích. Co zůstalo: mimořádně svůdně nasnímaná miniatura na othellovské téma.

Není mi tak docela jasné, nakolik by se mělo při hodnocení tohohle filmu přihlížet k tomu, že si režisér dovolil okázale ignorovat nacistickou skutečnost kolem sebe (čímž vyjádřil svůj postoj k režimu); v souladu s mnohými přede mnou to ale ocením. Samotný příběh ničím nepřekvapí, cesta k šťastnému konci je trochu laciná, zato atmosféra silná a autentická. Kdybych si měl vybrat z trojice "Pod mosty", "Atalanta" a "Na březích modrého moře", po Käutnerově filmu bych sáhl až naposled.

Hořká komedie o tom, že je leccos shnilého ve státě senegalském. Někteří kritici v ní viděli prolnutí neorealismu a Kafky; to první můžu potvrdit. Písaře na poště si zahrál sám režisér.

Käutnerovu satiru na prušáctví asi ocenil víc domorodý pamětník; přesto bych řekl, že  je dost dobrá i pro nás a budoucí. Obzvlášť se mi líbil motiv postupného společenského sestupu jedné uniformy - velká škoda, že producenti vystřihli poslední záběr, v němž prý ta svátost končí na zahradním strašákovi!

Bratři Coeni nepatří k mým oblíbencům, ale "Velkej Lebowski" se jim opravdu povedl. K tomu, co přede mnou napsali jiní, bych rád dodal jen jedno: že zmrzačenou "nihilistku" si zahrála skvělá zpěvačka/kytaristka Aimee Mann, mj. autorka písní v Andersonově "Magnolii".

Chuťovka pro diváky, kterým nevadí průjem zcela samoúčelných džudistických chvatů (promítnutých i do mezinárodního názvu) a takové drobnosti, jako že pro efektní záběr nebo sekvenci jde u Toa všechno ostatní v čele se zdravým rozumem stranou nebo že všechny postavy se po vůli scénáristů chovají jako puberťáci.

Zhruba do půlky jsem se nahlas smál; pak se historická veselohra změnila v historické melodrama, už ne tak zábavné. Ke kladům díla jistě patří pečlivá výprava a kostýmy, mizanscéna hemžící se občas desítkami - nebo i stovkami? - statistů, Jannings... I Pole Negri jsem její svůdkyni a zároveň oběť věřil, jen se mi nezdálo, že by s takovým nalíčením mohla padnout do oka všem mužům, kterým se připlete do cesty..

Drobná legrácka o potížích s tchyní je zábavná hlavně díky režisérovi v hlavní roli muže jménem Ernst Lubitsch. Připadalo mi, že kromě jiného si utahuje i ze stereotypů židovství. Někde jsem se dočetl, že snímek byl považován za ztracený, než se roku 1994 ve Slovinsku objevila dobře zachovaná kopie.

Ve stopách expresionismu skvěle nasnímané scény ze života světských zoufalců. Naděje v nedohlednu, a bude hůř. Nadmíru existenciální a patetické.