StaryMech

Začátek vyhraněně politického filmu působí svěže, nejedna z následujících pasáží únavně; režisér mísí kritiku se sebekritikou (až k sebeparodii?), což umí jako málokdo, a hvězdná dvojice beze zbytku plní, co se od ní očekává. Ne že bych se nějak zvlášť bavil nebo se cítil osvícen, ale řekl bych, že film Godardovi ostudu nedělá. Líbil se mi pohled jistého kritika: zpráva o deziluzi nakročená k dystopii.

Feministická eroticko-čarodějnická pitominka, natočená na prahu nového tisíciletí ve stylu chlapských erotických pitominek sklonku toho předchozího. Babo raď, co si s tímhle rejem barviček a očních stínů počít - američtí diváci a někteří kritici mu možná rozumějí, já ne.

Samotné rozjímání dvou ruských stoiků nad cestou pokračující plavmo je na čtyři hvězdičky, ale celek lze stěží hodnotit jako autorský dokument. Americké DVD nabízí nádavkem dva starší režisérovy kraťasy, na "ČSFD" neuvedené; řekl bych nic, co by stálo za víc slov.

Mám dojem, že místní hlasy až na jeden filmu křivdí. Mezi žijícími severoamerickými režiséry není mnoho tak (slovy jistého kritika:) analytických, a přitom jemných a empatických jako Sayles. A v "Casa de los babys" by si ochota tvůrce přiblížit se duši tvora jménem matka podle mě zasloužila obdiv ještě víc než jeho pokora vůči skutečnosti i šikovnost v kladení návnad na diváka. Tematicky blízká Tavernierova "Svatá Lola" mi nepřipadá lepší. (Vydavatel českého DVD dílo zhanobil ořezem obrazu téměř na polovinu.)

Vtipná televizní reklama rozvedená do celovečerního filmu. Výchozí nápad (totožnost Santa Clause předtím, než ho popkultura a byznys zapřáhly do svých saní), norská  krajina v roli laponské a hudba v duchu starého Hollywoodu vysoce bodují v jinak prostředním klukovském dobrodružství, v první půlce šponovaném vousatými, ale stále účinnými postupy z šuplíku Věcí a Vetřelců, a v druhé naopak žertovně odlehčovaném. Co se týče závěru, pořád se nemůžu rozhodnout, zda se mu mám smát, nebo se nad ním pohoršit.

Předtím než se rozezní titulní souzvuk, dává nám režisér, scénárista a kameraman v jedné osobě nahlédnout do všedního života lidiček, kteří ho spoluvytvářejí - členů amatérského orchestru z jednoho francouzského horského městečka. Dokument impresionistického ražení, a také skromná oslava síly kolektivu a hudby.

Dokument o tom, jak prožívá prázdniny jeden francouzský patnáctiletý (nebo francouzská patnáctiletá v těle patnáctiletého?) a jeho kamarádky, se obejde bez dramatických vln, zato nabízí citlivý pohled s poetickým přesahem. Měl jsem dojem, že Harrisonovi (režisér/scénárista/kameraman) ležela na srdci víc průzračná lyrická kresba léta a života mládeže než svědectví o její naprosté závislosti na moderních technologiích; mě to první hřálo a druhé mrazilo.

Kdyby film nerežíroval Pialat, dalo by se uvažovat o jakési úchylné komedii. "Neumřeme spolu" je ale smrtelně vážná klinická črta vztahu slabošského hulváta a nerozhodné otloukané, v níž tvůrce jako obvykle bez milosti rýpe do fasády francouzského filmového šarmu, po léta vrstvené jeho kolegy. Natočeno podle režisérova autobiografického románu; zrcadlo prožitého, podívaná stejně přesvědčivá jako nepříjemná.

Retro o nelehkém dospívání, natočené podle deníku jedné z postav, má přitažlivou formu: svěží režijní nápady, rozlétlá výprava i kamera, přesvědčivé herecké výkony (pokud vám nevadí časté přestřelování do karikatury)... Hlouběji pod lesklou slupku se tvůrcům zjevně nechtělo. Druhá z hrdinek, dnes pod jménem Anne Perry známá autorka historických detektivek, se prý ohradila proti naznačenému lesbickému motivu.

Ponuré účtování se vzorečky žánru. Pro mě za mě by mohlo být i méně ponuré, jen kdyby bylo věrohodnější.