Vesecký

Film mě mile překvapil precizním zpracováním historického tématu i hereckými výkony. Sledujeme zde složité formování psychopatické osobnosti Adolfa Hitlera od útlých dětských let až po definitivní převzetí moci po Hindenburgově smrti a požáru Říšského sněmu, setkáváme se zde s řadou historických osobností. Téma bylo p=robráno skutečně do hloubky, jenomže možná právě v tom je menší slabina filmu; kupodivu, zvlášť první část, v níž se Hitlerovy názory postupně formovaly, byla méně vyvážená, než druhá, v níž je ukázána jeho cesta k moci. Trochu rušivé jsou exteriéry, v nichž člověk poznával některá místa v Praze (Rudolfinum), možná i v Liberci (radnice), ale nečeští diváci si toho nepovšimli. Nevím také, proč čeští herci (Vašut) nedabovali sama sebe.

Celý ten příběh mi připadal velmi nepravděpodobný až praštěný. Byl postaven na tom, jak dostat nevinnou manželku ze žaláře na svobodu, a tomu bylo podřízeno všechno. Nějak rychle se vzorného učitele a otce rodiny stal vrah, byť vrah kriminálníků. I ten jejich útěk z Paříže byl postaven na náhodě, že policie bude hledat vůz s manželi a malým děckem, stejně jako na letišti, kde prošli pasovou kontrolou minutu předtím, než z faxu začal lézt portrét Lisy. A snímek kšťastné rodinky odkudsi z Latinské Ameriky? Divák měl zřejmě fandit téhle rodince, ale pro manžel nevěnoval čas pátrání po skutečném vrahovi? Prostě poodprůměrná komerční detektivka.

Je mi to moc líto, ale jen čtyři. Bergman byl filmovým géniem, to je nesporné, a já jeho dílo miluji. Tenhle film byl nádherný do chvíle, než na scénu vstoupil Elisabetin manžel, který žádá, aby se k němu a k dítěti vrátila. Ten závěr jsem ale vůbec nepochopil. Vlastně si ho asi má každý vyložit po svém. Je fakt, že Persona se mi dodneška vyhýbala. Příběh dvou žen na osamělé chatě u moře byl strhující a každý záběr, každý pohyb, gesto, i to ševelení větévek před domem, vše bylo funkční. Pak se objevilo něco, co bylo zřejmě snové, a já byl najednou se svým realismem úplně mimo. Asi to je geniálnější dílo, než jsem s to pochopit. Je mi to moc líto, ale jen čtyři.

Pět hvězdiček za příjemnou zábavu; tenhle film se Emiru Kusturicovi skutečně vydařil. Trošku jsem nad tou bláznivinou váhal, ale všechno rozhodla závěrečná pasáž, kde se hovoří, že asi začal 3. světová válka. : "Takhle to naposled vypadalo, když Hitler napadl Polsko." "No, jenže Hitler napadl Polsko z nenávisti, dnešní mocnosti vraždí z ušlechtilých pohnutek!" Nádherná satira, nevím, jestli by prošla v České televizi... Dílko skutečně svěží, začíná se s praštěnými vynálezy dědečka, posledním obyvatelem zapadlé horské vísky, kde zrušili školu, děd posílá vnuka do města, aby prodal krávu, koupil mu svatý obrázek a přivedl si domů ženu. U dědy zůstává kyprá sousedka, o kterou usiluje bohatý záletník, ale děd mu strojí dobré úklady. Chlapec přijde do města, dostává se mezi bandu organizovaných zločinců, ale vnuci pobratima jeho otce se nakonec dají na správnou stranu a pomohou Canovi ke štěstí. Ta holčina byla ovšem překrásná, jen být o čtyřicet let mladší...

Na pět hvězdiček tahle komedie nebyla. Růžena Nasková byla jistě skvělá herečka, ale film jí moc příležitosti nedal a utápěla se v něm v jevištních pózách. Jakkoliv mám sám sklon k sentimentalitě, tenhle film byl některými zdlouhavými scénami až příliš sentimentální; kdyby nebylo dost násilně vnuceného milostného příběhu náhodně se setkavších mladých, kteří se za celé mládí neviděli (jak prostoduché), film by neměl děje ani na těch 80 minut. Vše tedy zase zachraňovaly výborné herecké výkony, z nichž nejvíc utkví divákovi v paměti sluha Ferenc Futurista. A pak ovšem jako vždy František Smolík. Příběh o hamižnosti příbuzných je ovšem sám o sobě silný a nadčasový a Fričova režie nemá vadu.

Íránské filmy miluji a tenhle zvlášť. Je v tom exotika, ukazují nám trudný život země, která má na jedné straně boháče a na té druhé masu těch nejchudších z chudých, kteří musí šetřit každou minci. Ohromně lidský příběh sourozenecké lásky Alího a Zahry musí chytnout za srdce každého aspoň trochu citově založeného člověka. A přitom v tomhle filmu je to drobnost, která rozvíjí celý děj - ztracené polobotky Zahriny, jejich hledání a snaha napravit chybu, kterou Alí nechtěně způsobil, když je odložil jako smetí, které pak metař (Pedersen Group?) odvezl na smetiště... Ta chlapcova touha běžet závod, v němž bylo podstatné doběhnout třetí, a nakonec chlapcovo neštěstí, když zvítězil... Ten film mě dostal už při předchozím uvedení a jsem šťasten, že jsem o něj nepřišel tentokrát.

Co věta, to perla, která zapadá do příběhu. Kolikrát jsem ten film viděl? Dvacetkrát? Jistě i vícekrát. A není mnoho filmů, u nichž bych vydržel sedět jako přibitý. Znám to s jemnými niancemi slovo od slova. Vlasta Burian ve své nejlepší formě a řekl bych, ve své nejlepší komedii. Filmu musíme leccos prominout, zvuk existoval teprve třetí rok, ale Martin Frič z příběhu udělal nesmrtelný trhák. Skvělý Burian, ale také Marvan, Nollová, Pištěk (...mistrová, vy mi podstrojujete...), Plachta a celá ta plejáda gerců třicátých let v rolích drobnějších - Třebovký, Jarkovský, Hříbal, Šlemrová, Postranecký...

Film na motivy Bassových povídek z cirkusového prostředí nepatří k těm mistrovským dílům Martina Friče. Z výkonů vybočuje jen skvostný Jozef Króner, v chaplinovské postavě smutného stárnoucího klauna, ale přesto zahraného osobitým stylem, jaký snad nikdy nikdo nebude umět napodobit. A to je asi vše. Krásná Emília Vašáryová vyznívá dost studeně, Jan Tříska nic moc. Z vlastního cirkusu toho zas tak moc nevidíme a to co, vidíme, je až moc - totiž akrobatické jízdy kolem manéže, kde Vašáryovou a Třísku vidíme na koni jen tehdy, pokud na něm sedí jen klasicky obkročmo (až asi na dvě výjimky), jinak při celkových pohledech akrobacie je zřejmé dublování. Také to setkávání cirkusáckých společností bůhvíkde v Polsku je nějaké takové náhodné. Zkrátka solidně udělaný průměrný film, který neurazí, ale nevede k touze vidět ho znovu.

Na horory nekoukám, tenhle mě přitáhl tím, že jde o španělský a že má poměrně vysoké hodnocení. Tak jsem byl zvědav, co z toho vyleze. Kdysi jsme měli takové rčení - Tragédija okončílas optimistíčeski, vse pogibli. Ono bylo nejnelogičtější to, že to kameraman stále natáčel a že se právě těm dvěma až do samého konce nic nestalo... Nakonec vše jinak a ještě si scénárista myslel, že mě tím přitáhne k pokračování. Nepřitáhne. Byla to kolosální blbost, která mě nemohla zvednout... Starý dobrý Hitchcock... Aspoň jsem se ale dozvěděl, co to jsou ti zombie. Možná.

Jedno z vrcholných děl české kinematografie. Kolikrát jsem už ten film viděl a přece i dnes mi vhrkly do očí slzy dojetí při slovech třídního profesora: "Z hlediska Vyššího principu mravního vražda na tyranovi není zločinem..." Vyšší princip mravní... jak ten mnohým dnes schází, ale to by nebylo o filmu. Samozřejmě, film je protifašistický, protinacistický, ale jinak nebyl nijak dotčen nějakým schématickým dogmatismem své doby. František Smolík, Jana Brejchová a Marie Vášová zde vytvořili své životní role. Výrazné byly i negativní postavy v zosobnění Rudolfa Hrušínského a Otomara Krejči, na tělo dostal roli i Václav Lohniský. Řada scén je natolik klasických, že se mi vybavují v běžném životě. Protože málokde je tak dobře vykreslena psychologie postav jako tady. A jejich charakterová typizace.