Kamil111

Uctivé, ale nepříliš záživné.

Čím starší, tím lepší.

Na pohled krásné vizuály, co jiného od Ridleyho Scotta čekat, ale nic víc. Nejde dostatečně do hloubky, hraje na efekt, líbivě karikuje, neumí se rozhodnout, zda směřuje ke komedii či tragédii – v italské realitě sice tyto dva žánry často splývají, zde však do sebe narážejí. Jeho povrchnost se projevuje i v četných detailech, za milánskou rezidenci Rodolfa Gucciho, otce nebohého hlavního hrdiny Maurizia, například rušivě vybral vilu Necchi Campiglio, v kinematografii již výrazně zviditelněnou snímkem Mé jméno je láska (2009), nebo scénu, kdy bratrance Paola policie na základě udání zatýká za zneužití autorských práv příbuzenstva, lacině podkreslil Mozartovou koloraturní vypalovačkou Der Hölle Rache čili Pekelná pomsta. V takovém kontextu ani herci nenadchli, a přestože staří pardálové Jeremy Irons a Al Pacino si vysokou úroveň udržet dokázali, Adam Driver zůstal nevýrazným, Jared Leto se Salmou Hayek doplatili na teatrálnost svých postav a Lady Gaga se až příliš hnala za dalším Oscarem. Příběh o lásce, vypočítavosti, intrikách a nakonec vraždě v rodině dědiců módního impéria měl do rukou vzít někdo inspirativnější a schopný dodat chybějící tvar a tempo – třeba Kar-wai Wong, který na něm v roce 2016 už i pracoval. Také soundtrack se veze na stejné vlně, lépe řečeno, skvělou možnost pro svět objevit řadu italských hitů šedesátých až osmdesátých let režisér nevyužil – opět promarněná šance, ostatně jako celý film. O jeho rozpačitém přijetí svědčí mimo jiné fakt, že příjmy z kin sotva pokrývají náklady produkce a na UHD disku prozatím vyšel pouze lokálně v Itálii a Skandinávii, zatímco zbývající země včetně Spojených států musely zavděk vzít standardním blu-ray. Grade 05/2022

Zevrubnější verdikt k filmu samotnému bude lepší vyslovit až napřesrok, kdy by se prolog slavné knižní sci-fi ságy měl dějově uzavřít – i když tato první část trvá půltřetí hodiny, režisér Denis Villeneuve se spíše opájel obrazovou krásou a z předlohy využil méně než polovinu. Její znalost se vůbec zdá jako nutný předpoklad k pochopení komplikovaných souvislostí, přičemž stále stojí za úvahu, zda Lynchovo zpracování z roku 1984 při vší své výstřednosti není nakonec lepší. Technicky ovšem není co řešit – snímek byl točen na špičkové digitální kamery Arri Alexa a dále zpracován tak, aby obsáhl rovněž vizuální kvality analogu. Grade 03/2022

Přestože jednička byla o poznání propracovanější, ani pokračování není marné, a z nostalgie přidávám jednu hvězdičku.

Bizarnost hodná nejen režiséra, ale i času při jejím sledování stráveného – od Strážců galaxie (2014 a 2017) se James Gunn pro dobro věci o něco posunul a svůj humor vyhranil. Lehce odvozena od superhrdinských franšíz vytváří vlastní absurdní vesmír, na straně jedné s lacině vyhlížející nepřátelskou mimozemskou hvězdicí, na straně druhé se skvostným motivem podobně nelítostné matky a zvířátky k zulíbání. Pouhých pět let po předchozím zfilmování téhož komiksu o týmu nejnebezpečnějších padouchů ve službách vlády, které diváci přijali a kritici nikoliv, se však karta nečekaně obrátila, a novinka, ač mnohem působivější a zábavnější, v kinech vydělala jen pětinu svého rozpočtu. Grade 03/2022

Áčkový setting, béčkový až céčkový casting a céčkové zpracování - čím to, že Dan Brown má od samého počátku smůlu na filmově-televizní adaptace?

Ani frapantně nelogické jednání postav v prvním díle nebránilo před třemi lety globálnímu diváctvu proudit do kin a zanechat v nich tržby převyšující dvacetinásobek (!) jeho rozpočtu. Neodvratně tak vzniklo pokračování, ve kterém již Krasinski berličky odporující zdravému rozumu poučeně omezil (nikoliv však odstranil), zároveň ale s o poznání slabším dějem a bez efektu překvapení s motivem ticha zachoval původní úroveň mezi dvěmi a třemi hvězdičkami.

Hudebně na úrovni, výprava a exteriéry reprezentativní, atmosféra letní, ale jinak křečovité, kýčovité, všichni přehrávají, i tanečníci (asi úmyslně, ale to je pak průser režiséra, protože zde to přehrávání má jen negativní efekt), casting zoufalý.

Překvapivě dobré a zábavné, na rozdíl od hraných předělávek původního animáku s Glenn Close, k nimž Cruella tvoří prequel. Je to stále Disney s pevně danými limity, takže očekávání ani nemohla být vysoká, a je to stále pohádka, nicméně nově vystavěný příběh má tempo, trefně využitou atmosféru londýnské punkové scény sedmdesátých let včetně odkazů na její královnu módy Vivienne Westwood, feel-good soundtrack z tehdejších hitů a nadsázku tak akorát. Nebere se vážně, na rozdíl od posledních hlubokomyslných klonů Jokera, jejichž ženskou verzi Cruella může vzdáleně připomenout – a to je její výhoda, protože tyto postavičky přece vážně brát nelze. Na druhé straně, nebýt to Disney, z námětu mohli autoři vytěžit mnohem více.