Kamil111

Úplně zbytečné, zhruba jako všechny Star Wars po roce 1983.

Tohle se prostě povedlo, dávno jsem se tak nepobavil. Možná i proto, že ty roky si pamatuji, a v ČSSR hry frčely také. Možná to nejde vidět na první pohled, ale autoři se vyhráli s každým detailem, i těmi v Moskvě (až na šílené akcenty některých herců).

Milé, ale místy rozpačité a příliš zahleděné do sebe. Což je na druhé straně pochopitelné. Těžko to nazvat drama.

Příbuznost s Formanovým Amadeem (1984) nelze popřít – žánrovým a dobovým zařazením, strukturou vyprávění, podobou formy, a nakonec i krátkou účastí mladičkého Mozarta v ději. Snímek ale působí intimněji, ne tak intenzivně a barevně, probíhá v tlumenějším tempu a jeho vrcholem se staly scény z oper – skvěle zahrané Luksovým Collegiem 1704 a zazpívané především Simonou Šaturovou, jež oživila hlas jevištní hvězdy osmnáctého století, koloraturní sopranistky Caterine Gabrielli. Hlavním pozitivem celého projektu – který letos získal šest Českých lvů, avšak žádnou z Cen české filmové kritiky – je znovuobjevení hudby Josefa Myslivečka pro současné generace. Právě poslední dva důvody přidávají hvězdičku navíc. Grade 6/2023

Artová jednohubka.

Opět a neustále se potvrzuje, jak očekávání umějí ovlivnit výsledný dojem a potažmo hodnocení. Miller nenatočil další a ještě naspeedovanější variaci Šíleného Maxe, nýbrž tempo úplně obrátil, adaptací novely Džin v oku slavíka od A. S. Byatt nabídl neuspěchané staromilské vyprávění v duchu nejlepších orientálních narativních tradic, převážně pohádkových, a kromě síly příběhu nezapomněl ani na sílu vizuálu, s nímž umí skvěle pracovat. Občas to přehnal, překročil hranici infantility a uvěřitelnosti CGI (možná úmyslně), neudržel tempo ani pozornost diváka, ale jemná filozofická, až existenciální linka se nepřetrhla a vydržela do konce. Vytvořil výsostně autorský snímek pro radost svou a limitovaného okruhu diváků, jehož náklady 60 milionů dolarů se však investorům určitě nevrátí. Typické tři a půl hvězdy, ale za tu radost, která je z filmu cítit, si zaslouží čtyři.

Mohl to být vynikající film, kdyby poslední třetina nebyla tak zkratkovitá, ale třeba diskusi o odmítání Bacha si budu pamatovat dlouho. Přesně takoví studenti by měli okusit vlastní medicínu a be cancelled.

Bez ohledu na korektnost, upřímnou či licoměrnou, Olivia Wilde se do paměti diváků zapsala především nepřehlédnutelným zjevem, a a po téže zbrani zřejmě začíná sahat i jako režisérka. Vizuálu svého zatím druhého filmu věnovala mimořádnou péči a úmyslně nadsazenou estetiku padesátých let korunovala využitím architektonické perly Kaufmann Desert House, v roce 1946 navržené Richardem Neutrou a před více než půl stoletím zvěčněné na sérii snímků Slima Aaronse. S obsahem označovaným za psychologický thriller je to ale horší, dvě hodiny soustředěného sledování nevyplní, ačkoliv variace na téma touhy po dokonalé každodennosti nepostrádá určitou sofistikovanost. Chybí však větší intenzita a oslích můstků jsem postřehl až přespříliš. Typické tři a půl hvězdy. Grade 03/2023

S uvážením ojedinělé popularity seriálu jeho filmová pokračování nemohla nepřijít. Bláhový byl ovšem ten, kdo soudě podle názvu doufal v nějaký zásadnější dějový krok vpřed. V dobových portrétech vyšší společnosti chceme přece vidět pohádku pro dospělé, staré dobré časy, kdy ještě všechno mělo svůj zavedený řád, o vily a zámky pečovaly armády oddaného služebnictva, honorace se i doma k večeři převlékala do smokingů a dlouhých toalet, a věci celkově nabíraly nepříliš vzrušivé tempo. Příběh není podstatný, paralelní linie s filmaři či na francouzské Riviéře potěší především oko. GRADE 11/2022

Svou nejnovější podívanou sice Baz Luhrmann uvedl až po dlouhých devíti letech odmlky, obecenstvo však za trpělivost štědře odměnil. Opustil mámivě velká a rádoby seriózní témata, kterým se střídavým finančním a už vůbec ne uměleckým úspěchem věnoval Austrálii (2008) a Velkého Gatsbyho (2013), aby se vrátil do světa, jehož interpretace mu jde nejlépe – do showbyznysu. Vždy opulentním způsobem vykresleného za pomoci mnoha vrstev bohaté imaginace a signaturní estetiky na hranici záměrného kýče, vyladěné zkušenostmi z režírování opery a divadla. Hned filmovým debutem Tanec v srdci (1992) odstartoval příznačnou Trilogii červené opony, do níž zahrnul ještě výtečnou postmoderní verzi Romea + Julie (1996) a především oscarový muzikál Moulin Rouge! (2002). Během letos kulatých třiceti let stačil dokončit pouhých šest celovečerních snímků, což ale vzhledem k jeho perfekcionismu a dalším tvůrčím i komerčním aktivitám ani nepřekvapuje. Pauzou nic neztratil na přesvědčivosti, hravosti ani řemeslné dokonalosti, i když spíše než příběhu v tradičním slova smyslu dal tentokrát přednost spektakulární hudebně biografické koláži. Dohromady poskládal mluvený základ, koncertní, klubová, televizní a jiná čísla, dokumentární fragmenty, fotografie, i pro několik políček komiksu se místo našlo, a na hlavu porazil nedávné žánrové konkurenty Bohemian Rhapsody (2018) a Rocketman (2019). Opět vsadil na osvědčené scénáristické a kameramanské postupy, až by jeden mohl říct, že vykrádá sám sebe – točí však tak málo, že si to může dovolit, a kdo chce, najde třeba odraz Miloše Formana. Budoval poctu a oslavu, žádné rozervané komorní drama, jízdu, kterou od prvního okamžiku diváky vtáhne a ovládne je energií a rytmem soundtracku i střihu. Klipovitý styl vyprávění Luhrmannovi beze zbytku sedí, ne náhodou má od roku 2004 v Guinessově knize rekordů zápis coby režisér suverénně nejdražší a nejdelší reklamy všech dob – na Chanel N°5 s Nicole Kidman. Představitel titulní role Austin Butler se do Presleyho nejen vtělil, zároveň bezchybně nazpíval všechny jeho zde zařazené písně až do roku 1968 – nikoliv úplně všechny, jak se mylně uvádělo, pro pozdější léta produkce z důvodu zrání barvy hlasu použila mix originálních nahrávek. GRADE 11/2022