Kamil111

Pre zachovanie Jurajovej pamiatky by Deana urobila oveľa lepšie, keby natočené materiály pietne zamkla do archívu. Až zúfalo je vidieť, že ide o skladačku toho, čo sa našlo, mnohokrát bez ladu a skladu. Juraj už evidentne nemal schopnosti ani sily na napísanie a natočenie dostojného pokračovania Perinababy. Okrem nezmyselne štrukturovaného deja, zvláštnych detailov a odkazov (multirasová Smrť, Biely Bim, čierne ucho) a infantilných dialógov aj efekty vyvolávajú smiech, napriek nemalému rozpočtu sú ako z televízie deväťdesiatych rokov - vlastne jediné zaujímavé sú dve výtvarne poňaté pasáže, zrejme z núdze ctnosť. Určite obstojí aj výborný soundtrack, predovšetkým vďaka obom osvedčeným autorom. Na druhej strane, celková úroveň sa príliš nelíši od tej, v akej sa dnes točia rýchlokvasené televízne rozprávky. Až tak hlboko Jakubiskovci klesli.

Schrödingerova kočka v seriálové praxi. Ne nadarmo se tam polopaticky několikrát vyskytla, dokonce v najednou viděné kombinaci živá-mrtvá. Nakolik je tento dávný myšlenkový experiment z kvantové fyziky známý zdejšímu diváctvu, svědčí výše uvedené recenze i všechny ostatní u jednotlivých dílů - tedy zřejmě nijak. Bavil jsem se, i když je fakt, že onu vědeckou teorii si v zájmu děje autoři hodně přizpůsobili a poslední dva díly se až příliš opakovaly.

Řemeslo Sofia umí perfektně. Ale se zajímavými příběhy, respektive jejich zajímavým podáním si už dávno netyká. Bohužel. Prý je to film o ženské duši. Nevěřím, že ženská duše je tak nudná. Pokud tohle někdo srovnává s Lost in Translation, pak viděl jiný film.

Nejzajímavější je soundtrack Maxe Richtera a závěrečný song, který napsal spolu se Sparks. Ovšem svými vesmírnými hudebními plochami zřejmě hodně přispěl k dojmu pomalosti a ospalosti. Ani obsazení není druhá liga, řemeslně i výpravou výborné, ale příběh samotný poněkud plytký.

Proč Český lev za nejlepší film, ví asi jen ta naše milá malá Akademie.

Klasický Payne a mimořádný Giamatti, ale také Sessa. Kuchařka určitě vařila výborně a byla velmi sympatická, ale zda také hrála na Zlatý glóbus? To asi ne. Ovšem v Americe mají svá kritéria, která odteď již žádnou menšinu nenechá zahynout.

Michael Mann a Ferrari vypadali jako snové spojení, ale nedostává se mu správné dávky emocí či jejich intenzity. Chápu, že jde o jiný typ filmu než Rivalové či Le Mans '66, přesto ze stejného prostředí, kterému jsou vysokooktanové emoce přímo předurčeny. A tím nemyslím jen ty na závodní dráze. Tady i jedna z osudových pasáží během Mille Miglia na samém konci snímku působí zbytečně odtažitě, vyumělkovaně. Vizuál padesátých let je nicméně dotažen do perfektního detailu, až na občas probleskující CGI, na druhé straně jsem celou dobu měl pocit, že herci měli být předabováni do italštiny. Přestože použitá angličtina s italským přízvukem nebyl špatný nápad.

Proti jasně lepšímu Paddingtonovi až příliš rozpustilé a pohádkové, i když rukopis si Paul King dokázal vybudovat a udržet celkem čitelný. I prvoplánový scénář a černobílé charaktery postav jakoby mířily na kategorii 6+, což ale vůbec není případ vrstevnatosti původního Willyho Wonku Roalda Dahla. Chalamet si místy opět neodpustil přehrávání, až si ho odpustí, bude z něj o poznání vyšší liga. Písničky nevadí, dokonce mají velmi slušnou kvalitu.

Vizuál nadprůměrný, ale jinak hodně televizní, včetně hereckých výkonů.

Takovou snůšku blbostí a nejprofláklejších vizuálů jsem neviděl už dávno. A navíc z ní sálala nuda. Pokud se někomu zdá, že to byla satira, tak jen velmi nesmělá. Smutné pro režiséra, který kdysi atakoval Olymp. Ani na vybájené černochy v elitních pozicích nezapomněl. Scott zde asi našel nové dno, ale fakt je, že jsem viděl jen kinoverzi. Definitivni vedikt možná vylepší DC, až bude.