nash.

Skvělé místy až dech beroucí akční scény. Fajn. Jenže co je to platné, když všechno ostatní, počínaje slabomyslným scénářem, byla jen nudná pitomost. Druzí Mizerové se tak stávají dalším důkazem že sebevětší rozpočet a sebelepší akce nejsou pro film samospasitelné.

Pocit, že Jane Doe je sympatická i když zpracováním nijak výjimečná série, dostává s pátým filmem další nepříjemnou ťafku, zejména vinou podivné zápletky, nudného průběhu vyšetřování, pokulhávajícího tempa a také divného nápadu přivést na scénu akční matku.

V roce 1956 sáhli filmaři do ladovské truhlice a vznikly skvělé Hrátky s čertem. O dvacet let později tam sáhli podruhé a vznikla dokonalá, i když jen televizní, Nezbedná pohádka. Pokud vynechám Kaňku do pohádky, tak deset let po Nezbedné sáhli filmaři do truhlice potřetí. A mohla to být další kouzelná ladovská pohádka, kterých je tak málo a přitom by si zasloužily zfilmovat snad všechny. Mohla, kdyby sympaticky pohodový scénář tak děsivě nezhyzdilo mizerné zpracování. Fádní a téměř bezradná režie, která jakoby Kachlíka příliš nebavila, laciná scéna postrádající jediný z kouzelných ladovských nápadů, odfláknutý střih a většinou mizerné herecké výkony ochotníků, kteří před kamerou zoufale bojovali s trémou nebo ospalostí, nejčastěji pak obojím. Esencí této herecké prkennosti je pak Mikula coby Franta, jehož projev musel byl utrpením pro něj, filmový štáb i diváka.

Dokonalý mix stylů Dannyho DeVita a Roalda Dahla, který svým hyperkativním, divokým a výstředním pojetím asi není pro každého. Totálně ujetá, bizarní a svérázně poetická komedie, ve které se dokonale mísí nechutnosti a kýč, milé a okouzlující funguje a současně je dokonalou parodií milého a okouzlujícího. Svižně odsýpající zábava, kde Mara Wilson je coby Matilda stejně milá a laskavá jako poťouchlá, tornádo Pam Ferrisová coby Hromaska řádí jako černá ruka, skrček DeVito levou zadní zvládá režii i roli povrchního primitiva a Rhea Perlman má úžasné klapky na oči. A děti se u toho skvěle bavily.

Adaptace povídky Ďábel a Daniel Webster, sice tak volná, že jde spíš jen o inspiraci, ovšem přes všechny vady lepší než jsem čekal, a kdyby se Baldwin dokázal vyhnout tomu absolutnímu happyendu, možná bych přes všechny vady, které film měl, tu jednu hvězdu ještě přihodil. Baldwin je průměrný jako vždy, Hopkins je výborný, taky jako vždy, a Jennifer Love Hewitt je stejně povrchní jako to, co nabízí výměnou za duši. U každého filmu záleží na tom, nakolik mě osloví, a kolik mi toho poskytne, ať už přímo nebo nepřímo. A tady to možná platí dvojnásob. Kdo čeká zábavu, musí být jistě zklamán, protože komedie je to jediné čím film opravdu není. Žádné vtípky, žádné gagy, žádné pitvoření, žádný humor. Pod hollywoodsky pozlátkovým povrchem je to spíš drama o ceně, kterou jako lidé platíme za zdání úspěchu a blahobytu. Scény v nichž ďáblice obratnou manipulací odvede Stonea od jeho původní touhy být dobrým spisovatelem k pouhému úspěchu, kdy tento jeho úspěch buduje mimo jiné i likvidací jeho přítele, kdy jeho touhy a vztahy vytrvale utápí v laciném, povrchním a nic nedávajícím pozlátku, nebo závěrečné řeči při soudním jednání, to jsou scény u nichž běhá mráz po zádech. Možná film nabízí pravdy prosté, nijak objevné, možná i naivní a podané ne zrovna převratnou formou, ale takové už pravdy jsou a přitom, když se rozhlédnu, jako by se jimi lidé řídili stále méně. Až mě napadá otázka, kolik jich kolem mě asi je, těch co nejspíš podepsali s ďáblem podobnou smlouvu.

Tenhle Podraz po česku mě nikdy moc nebral, a tentokrát už mu nepomohla ani nostalgie ani punc klasiky. Naštěstí to nebylo dlouhé. Tofi je stále stejně nesnesitelný, jeho i Vaculíka stále hravě strká do kapsy Karel Augusta a i když je to lepší než třeba děsivý Ro(c)k podvraťáků, nemyslím, že bych se v kamarádem do deště ještě někdy chtěl potkat.

Rumburak je bezpochyby životní rolí Jiřího Lábuse a spin-off si zasloužil jako nikdo jiný, bohužel by si zasloužil lepší příběh, něco zábavného a magického, ne lacině působící nudu bez jiskry, která sice potěší snahou o hlupší prokreslení hlavní postavy, bohužel na úkor veškerého kouzelna, jenž bylo hlavním zdrojem síly původního seriálu.

Jak by to vypadalo, kdyby měl Ethan Hunt smysl pro humor a narazil na „andílka“ Natalii trpící amnézií? Asi jako tahle zábavná, pohodová a příjemně šlapající akční komedie se spoustou komicky přemrštěné, přesto dokonale přehledné akce, bezchybně načasovanými vtípky, hláškami a humorem, který si utahuje snad ze všech tradičních žánrových klišé. Cruise jako sympatický hyperaktivní psychopat nemá chybu, Diaz je snad poprvé snesitelná a místy i zábavná, mezi oběma to svěžím, ale nijak přehnaným způsobem jiskří, nadsázka a aroma, které je směsí let devadesátých, osmdesátých i těch mnohem starších, přidává na chuti stejně jako možnost vidět zase jednou v pořádné akci někoho jiného než lifestylovými magazíny praštěné teenagery.

Největším potěšením je film, o kterém nic nevíte, nic od něj nečekáte a on se před vámi z nenápadného poupěte rozvine do úžasného omamného květu. Tak jako neskutečně pohodový Saving Face, vybudovaný na amerických základech a využívající klasických „hollywoodských“ postupů, do nichž však vnáší tradiční prvky asijské kinematografie. Výsledek je překvapivě soudržný, poutavý a přes jistou hollywoodskou doslovnost současně asijsky jemný a civilní, střídmý v kulisách, promyšlený v detailech a nesmírně emotivní. Dojemný, přitom nesentimentální, oslovující nejen srdce množstvím emocí, ale i rozum celou řadou nahozených otázek na téma morálky, tradic, života, lásky a rodiny. Navíc se to vše daří poměrně dobře držet na uzdě v rovině uvěřitelně přirozenosti, která se zdánlivě bez námahy vyhýbá typické idealizované poloze sladké hollywoodské romantiky. A když si vezmu, že jde režisérský debut, nezbývá než smeknout.

Co se vznikne, když se smíchá americká klasika Absolvent a česká klasika Muži nestárnou? Romantická, pohodová a místy zábavná jednohubka se skvělou Shirley MacLaineovou, která hravě strčí do kapsy Costnera i Anistonovou, několika vtipnými hláškami a odkazy, škádlivou narážkou na Přátele, netradiční scénou milostných hrátek v letadle a několika dalšími opravdu zábavnými momenty. Není to nic převratného, nic, co by se chtělo stát klasikou, ale také nic, co by nudilo nebo zkazilo večer ve dvou.