nash.

Nenáročná akční zábava, která má vše co od takové zábavy divák očekává - hbité dialogy a hlášky, krásnou ženu v ohrožení, hnusné padouchy a samozřejmě hrdiny, nejlépe dvojku, kde každý je úplně jiný, ale dokonale se dopňují. Nicméně po letech už to nebyla zase taková pecka, jak jsem si pamatoval z kina.

Jako kluk jsem si přál vidět válečný film, který by se vykašlal na příběh i vykreslování politických či historických souvislostí a prostě by nám předhodil pořádnou řežbu, koncentrát válečného běsnění. Ridley Scott šel a natočil mi ho. A pořádně zahustil svým talentem pro inscenaci strhujících velkolepých scén, schopností pro vizuálních orgie, přidal syrovou atmoséfru a výbornou hudební složku. Užil jsem si teď znovu a jen o málinko méně než před lety v kině na velkém plátně.

Pohádka k níž mám poněkud zvláštní vztah. Mám rád humor Jana Wericha i Zdeňka Svěráka, mám rád Hrušínského, Čepka, Somra, Satinského i Lasicu, mám rád pohádky, mám rád spoustu scén téhle svérázné pohádky, ale nemůžu si pomoci, jako celek mi nějak nikdy moc nesedla. Když se k ní nachomýtnu, podívám se (jako teď), pobavím se (jako teď), ale že bych měl někdy chuť jít a pustit si ji sám od sebe, to se mi zatím nestalo.

Mix romantiky, komedie a dramatu o dvou chybujících mužích a třech megerách, které jim to davají pořádně sežrat. Jinak docela příjená pohodovka, která je sice trošku přitažená za vlasy, ale s přimhouřenýmia očima se dá sledovat bez pocitu ztráty času. Občas milá scéna, občas povedený vtípek, to vše bohatě zalito romantikou a morálním ponaučením.

Laciná animace, epizody nemají žádný extra švih a občas jsou i při dvaceti minutách dlouhé. Jenže. Jenže to všechno dokonale vybalancovávají skvělé dialogy a Daria se svými komentáři. Její suchý sarkastický a často notně drsný černý humor je při správném dávkování epizod naprosto dokonalý.

Dodnes si pamatuji, že to kdysi v kině byl po hodně dlouhé době horror, který mě opravdu dokázal vyděsit a po jehož skončení jsem si si říkal, že "to byla fakt síla". Repríza po letech jen potvrdila, jak dobrý zástupce svého žánru to je. Děsivá, výtečně vykreslená atmoséfra, bravurní práce s klasickými žánrovými prvky, postupně odhalované a do sebe zapadající střípky záhady, několik šokujcích scén, nechybí překvapení, zvraty ani vizuálně zajímavé obrazy. A k tomu Samara, jeden z nejpůsobivějších filmových bubáků, mísící dětskou nevinost se smrtící hrozbou, zlobu a smutek. Například scéna jejího "výslechu" v nemocnici ta mě dostala tak, že ni nikdy nezapomenu.

Tak, a je to. Jesse Stone se definitivně vyhoupl do čela řebříčku mých oblíbených detektivů. Klidný a rozvážný muž, který vždy, a bez ohledu na osobní následky, udělá co je správné, který přes všechny hrozby a osobní potíže zůstává nekompromisně věrný svým zásadám. Pro mě osobně Tom Selleck našel svou životní roli. I v pátém filmu si navíc série dokázala udržet všechny své přednosti. Pomalé tempo, kde se dokonale kloubí místy až melancholická nálada s dramatickými událostmi, výborné dialogy, výborná hudba, druhý souběžně řešený případ, který je spíš smutný než filmově zábavný a opět, na televizní film netypicky, bez happyendu.

Nekonečný kulometný pás nabitý hláškami, gagy a vtípky, který Zucker založil do své bravurní parodie, natáhl a pak stiskl spoušť a všechno to napral do publika v jedné dlouhé dávce. A na rozdíl od mnoha současných trapných pokusů o bláznivou parodii, Drebin funguje a baví i po letech. Pěkný bobr.

Nádherný, pocitově silný film, který mě sice nezasáhl jako tsunami, ale spíš nechal pomalu klesat do svých hlubin. Tři pomalu plynoucí smutné příběhy, které se jen v samotném závěru nakrátko protnou, aby daly zatřpytit nejisté naději, asi nebudou svým tempem, pojetím a vlastně i obsahem, pro každého. Navíc ani nejsou efektními historkami o posmrtném životě, ten tu spíše slouží jako pouhé médium pro úvahou o životě a smrti, o ztrátách s nimiž se nelze vyrovnat, o bolesti, které se nelze zbavit, a také o tom, že některé pocity jsou nejen bolestné, ale bez osobní zkušenosti také nepřenosné. Eastwood své vyprávění vybavil precizní režií, dokonalou prací se světlem i hudbou, a především zaplnil mnoha malými, někdy doslova miniaturními střípky osudů a pocitů, které mi během několika záběrů umožnil dokonale sdílet a spoluprožívat. Nejděsivějším momentem pro mě přitom nebyla úvodní tsunami, ale scéna Jasonova pohřbu, kdy kněz odhrká pár naučených frází a pak žalem a ztrátou zcela zničeného Markuse a jeho matku z kostela doslova vyhodí, protože už má další kšeft. To je scéna, která mi doslova vyrazila dech a jen tak na ni nezapomenu. Toto je film, na který jen tak nezapomenu.

Přímočará romantika, která si na nic nehraje. Lehounká, osvěžující jako letní deštík, neskutečně milá a jemně upředená, s mnoha kouzelnými momenty, humorem i dojímavými okamžiky, která si z korejské strany bere otevřený, přesto vkusný, atak na emoce a z té japonské křehkou jemnost, která dodává i těm zdánlivě nejbanálnějším okamžikům neobyčejné kouzlo. Svou zásluhu na tom, že jsem se po celou dobu spokojeně usmíval má bezpochyby i sympatická dvojice, v níž se Jun-gi Lee jako Kim Min postaral o humor a odlehčení, zatímco Aoi Miyazaki v roli Nanae o něhu a slzy.