nash.

Musker s Clementsem vzali ponurou, téměř depresivní předlohu a přetavili ji v milou, zábavnou a příjemně odsýpající pohádku, kterou i po letech považuji za jednu z nejkouzelnějších mezi klasickými disneyovkami. A nejsem sám, protože moje holky ji milovaly a i teď se k ní občas nostalgicky vrací. Není divu. Je mile dětská a přitom nenudí ani dospělý doprovod a to aniž by si musela vypomáhat dnes obvyklými popkulturními odkazy. Má okouzlující zrzku jako princeznu, dokonalou zlou potvoru v podobě vychytralé chapadlovité herdekbaby a spoustu zábavných vedlejších postav mezi nimiž bezpečně kraluje francouzský kuchař. Písničky neruší, animace je výborná a nikde, kam oko dohlédne, žádná chyba.

Klasika českého rodinného filmu sedmdesátých let. Objektivně a s odstupem vzato nejde o žádné veledílo, je to jen sympatická, místy úsměvná a dobře obsazená totální pohodovka, kde Tomáš Holý s Gustávem Valachem vytvořili dobře se doplňující dvojici protikladů, na níž nakonec z velké části film stojí. V porovnání se současnou tuzemskou tvorbou se však Jezevčí skála jeví jako malý nenápadný klenot. Navíc v žánru, který u nás dnes patří mezi ohrožené druhy. Pokud už tedy nevyhynul.

Druhý lok byl mnohem lepší než ten první. Když jsem Dobrý ročník ochutnal poprvé, vadil mi nejen Crowe v hlavní roli, ale především změny v příběhu, které zásadně změnily Maxovu postavu a zcela zmrzačily důležitou zápletku s bandou podvodníků a čachry kolem vína. Teď, podruhé, smířen se změnami, jsem si mohl v klidu nalít sklenku červeného a vychutnat hřejivou pohodu slunečními paprsky a vínem prodchnuté Provence plné vinic a krásných žen i přerod bezohledného makléře v pohodového vinaře. K tomu všemu spousta nádherných záběrů, občas vtípek nebo hláška, a obvyklá žánrová klišé použitá tak příjemným způsobem, že ani nevadí.

Jack Ryan měl jako filmová postava skvělý nástup, o který se postarala dobrá volba románové předlohy, John McTiernan, nacházející se po Smrtonosnou pastí a před Šamanem ve vrcholné formě, Poledourisova dokonale padnoucí hudba a neuvěřitelný Sean Connery jako Ramius. Baldvin sice dělal co mohl, ale v Conneryho charismatu se ztrácel, nedokázal na sebe strhnout pozornost a nakonec ho přehrál dokonce i Sam Neill jako Borodin. To však nic nemění na faktu, že Hon na Rudý říjen zůstává nejlepší filmovou Raynovkou, strhující atmosférou a především výtečně šponovaným napětím, které fungovalo i teď, po téměř čtvrt století.

Křesťanská agitka, která biblické citace používá v jiných souvislostech než je zvykem a vnucuje otázku, zda to od Aslana byla opravdu oběť když věděl jak to s tím zákonem prastaré magie funguje. Přes lákavý devítiminutový trailer, který jsem kdysi viděl, se mi do Narnie moc nechtělo a mé tušení se bohužel naplnilo stejně jako proroctví. Je to jen barevná pouťová atrakce pro děti, maskující prázdnotu okázalou papundeklovou pompézností. Napětí se nedostavilo, ohromení nad velikostí taky ne, místy nesnesitelná hlavní čtverka mi zůstala lhostejná stejně jako politické třenice Aslana s Ledovkou, a zasmál jsem jen když Santa, který vypadal jako zchátralý Děd Mrazík, otevřel pytel a začal rozdávat zbraně jako dárky. A že nejsem jen starý páprda, který už vypadl z cílové skupiny, jsem si ověřil na dětech, které z první Narnie taky nebyly zrovna dvakrát odvázané.

Nádhera. Občas se objeví nenápadný film, od kterého člověk nic nečeká a on se z něj vyklube klenot, který ho spolehlivě dostane do kolen svou dokonalostí a podmanivou krásou. Tak jako Flipped. Laskavý, křehký, úsměvný i dojemný příběh, plný úchvatně kouzelných momentů, nenápadně moudrých myšlenek, ale také drobných vtípků a skvěle vystavěných dialogů. Vtáhne svou místy až magickou atmosférou, pobaví zábavným dvojím pohledem na tutéž situaci, okouzlí výtečně napsanými i zahranými postavami.

Pohodová jednohubka, která se sice nevytasila s žádnou nadupanou zápletkou ani velkým humorem, přesto příjemně pobavila a občas i rozesmála. Dobře naladila skvělými vtípky (fronta, přechod) v úvodní seznamovací desetiminutovce, a přes všechny vady na kráse mi udržela dobrou náladu až do závěrečných titulků. Pokud jde o herecké obsazení, Robin Williams předvedl sympatický standart, ten jeho protivný poskok byl na facku v každém záběru a Mandy Moore celý film kolísala mezi sympatická a protivná, mezi líbí a nelíbí, takže to celé nakonec táhl především sympaťák John Krasinski. A nutno říci, že i přes pár obtížných momentů, spolehlivě utáhl do spokojeného konce.

Povedená animace, nepříliš originální příběh, přesto s potenciálem dobře pobavit. Výsledkem je však přesto hodně slabá zábava. Boog s Elliotem byli totiž jen špatnými klony Shreka s oslíkem, kterým k překonání tohoto hendikepu chybělo to podstatné, totiž humor. Navíc neměli oporu ani v příběhu, který zůstal křečovitý a nezáživný tak, že to těch pár vedlejších postav, co občas zaperlily, nebo scén, které pobavily, nevytrhlo a celé mě to, přes občasné pousmání, těžce nebavilo. Závěrečná bitva sice byla svižnější a občas pobavila nějakou citací či filmovým odkazem, zachránit celkový dojem už však nedokázala.

Pohodová a zábavná soudní komedie, která odsýpá už od výtečné scény úvodního výslechu, ani později nenudí a vůbec nevadí, že obžalovaní mladíci i jejich případ jsou vlastně jen záminkou a pódiem pro herecký koncert, který bez okázalých efektů rozehraje skvěla dvojka Joe Pesci a Marisa Tomei. Jejich „kohoutková“ hádka je naprosto dokonalá, stejně jako Pesciho „kulečníkové vyjednávání“ nebo scéna, v níž s téměř vražedným sarkasmem odrovná svědky obžaloby. Zdatnou výpomoc přitom poskytuje také výborný Fred Gwynne či Austin Pendleton, kteří si své role očividně užívali.

Téměř komorní příběh o muži, který na neobvyklém místě porazil své vnitřní démony a našel vnitřní mír i ztracenou čest, zasazený do nádherných kulis a velkolepého epického příběhu o tragickém konci jedné slavné éry. Aťsi je to hollywoodské, ale z mého pohledu, možná i díky slabosti pro samurajské příběhy, je to dokonalé. Vizuálně úchvatné, plné nádherných obrazů, působivé nejen v rovině osobního střetu dvou válečníků odlišných kultur, ale také jako velkolepá válečná podívaná. Vedle strhující a doslova mrazivé závěrečné bitvy je tu pro mě také řada nádherných pocitově silných drobností, jako je třeba Katsumotovo hledání dokonalého květu nebo Nathanovo nalézání klidu. Cruise a Watanabe mi dokonale sedli, scény jejich rozhovorů jsou výborné, oba je však zastínil skvělý Hiroyuki Sanada, který je jako Ujio dokonalým ztělesněním samuraje. Škoda, že nakonec byla z filmu vystřižena jeho perfektní ukázka iai ve scéně pouličního střetu.