nash.

Extravagantní, téměř artová stylizace možná nebude stravitelná pro každého, nicméně, pokud ji přijmete, čeká vás dech beroucí a místy téměř hypnotická výprava do velmi osobitého světa, kterému mohla dát vzniknout jen výjimečná a bezbřehá fantazie. Taková jakou disponuje Dave McKean, jehož práce už daly třeba zcela nový rozměr tak tradičnímu světu jako je comics. Mirrormask neměl tak velký rozpočet jako hloupoučká transformerská zábava (pochopitelně, vždyť má blíž k umění než k pouťové atrakci pro masy), ale možná je to dobře, protože i díky tomu mohla vzniknout tak úžasná, podmanivá, místy zemanovsky magická a ničemu široko daleko nepodobná koláž místy až švankmajerovkých bizarností, v nichž se snaží dívka Helena zachránit Bílou královnu, matku, otcův cirkus, sebe i svůj svět. Kupodivu větší slabinou než nedostatečný rozpočet pro mne byl Gaimanův scénář, který navzdory místy skvělým pasážím, vynikajícím dialogům, humoru a neskutečnému množství úžasných nápadů a detailů, občas pokulhává a nevyužívá všech možností, které fantaskní snový svět nabízel.

Oproti románové předloze poměrně krotké, což mě u Finchera a pověsti, která film předcházela, nemile překvapilo, oproti švédské filmové adaptaci však disponuje působivější atmosférou a mnohem víc seversky chladně. Ke kladům patří vypiplané detaily, odsýpající příběh, který nenudí a nevypadává z tempa, a co je hlavní, Rooney Mara dělá co může a v rámci možností zvládla roli Lisbeth na výbornou. Bohužel na rozdíl od Finchera. Nejsem si totiž jist, zda divák neznalý knihy pochopí proč je Lisbeth taková jaká je, a že to není jen póza. A když už jsem u těch negativ, z mého pohledu udělal Fincher stejnou chybu jako Oplev. Místo, aby razantně odřízl vše zbytečné, například pro film zbytnou rovinu točící se kolem Wennenstroma, a soustředil se na podstatné, ztrácí čas nepodstatným (včetně erotických scén nad plán). V knize výtečně popsané patologické vztahy Vangerovy rodiny odbude krátkým, byť vtipným dialogem, v románu dokonale rozepsanou zvrácenost vraha a jeho zločinů odbude tím, že si pouští Enyu, a i samotné pátrání bere až příliš hákem. Blomkvist se nastěhuje, zatopí v krbu, mrkne na fotku a hned má jasno, čímž jsou diváci neznalí knihy ochuzeni o to nejlepší (tedy ti diváci, pro které není tím nejlepším nahá Mara, ale postupné odkrývaní záhady). Nesedly mi ani zbytečné změny v ději (vrahův konec) či charakteru postav (např Harald). Nicméně, všechny tyto výtky se víceméně týkají vztahu román-film. Mimo teto vztah jsem byl jako divák spokojen a film si vychutnal, možná i díky tomu, že jsem si do něj mohl dosadit chybějící informace a to včetně opravdu silných emocí, které ve Fincherově filmu tak trochu chybí.

Megalomanská vizuální orgie, místy úchvatná, místy podivná, místy směšná, natažená bohužel na tak samoúčelnou a prázdnou slátaninu, že hlavním pocitem nakonec zůstala především lítost na tím, že ten nadupaný vizuál a tolik filmařské energie nebylo využito na smysluplnější projekt. Podprahové vzkazy jsou poměrně čitelné, působily však jako samoúčelné alibi, kterým se Snyder snaží dovysvětlit kiksy a dodat smysl a hloubku tam, kde nic takového není. A co je horší, při druhé projekci jsem se, s výjimkou samurajské pasáže, překvapivě nudil.

Nejsem bezvýhradným fandou Tima Burtona a některé jeho filmy se mi nelíbí (Planeta opic, Sweeney Todd), nejsem ani bezvýhradným fandou Johnnyho Deppa a Karlíkovi jsem se pro jeho kýčovitou křiklavě barevnou stylizaci dlouho vyhýbal. Nebylo třeba. Oba výše jmenovaní předvedli to nejlepší, co jejich spolupráce mohla poskytnout, a film sám o sobě je ve své ujeté, kýčovité, přesto typicky burtonovské stylizaci výborný. Opulentní vizuální jízda plná bláznivých nápadů (jejichž vrcholem je bezpochyby citace Vesmírne Odysey 2001), nečekaně hravá, zábavná i dojemná, v níž se s okouzlující lehkostí a jistotou pohybuje Depp, dotahující rolí Wonky k dokonalosti své typické bláznivé podivíny. Smích střídá slzy, morální poselství nepůsobí trapně a člověk má po skončení filmu chuť naklusat před bránu Wonkovy továrny a začít znovu.

Motiv ducha, který se snaží nacpat do těla živého dítěte mohl být dobrým horrorem, kdyby se ho bezradný scénárista nesnažil nacpat do druhého Kruhu. Výsledek je totiž neslučitelný se životem a začne se hned po výborném úvodu beznadějně rozpadat do zmatené nudy plné nelogických zvratů, momentů popírajících zákonitosti nastavené prvním dílem, a scén, které postrádají jakýkoli smysl. Občas se sice objeví dobrý nápad nebo závan původní atmosféry, obojí je však natolik prchavé, že to film k životu nepřivede, jen zdůrazní propastný rozdíl mezi skvělou jedničkou a nevydařenou dvojkou.

Pokračování mé oblíbené série dopadlo v rámci možností dobře i když mnohé si umím představit lépe. Zápletky jsou občas zajímavější, promyšlenější a zločiny se skutečně vyšetřují, což znamená, že už nestačí aby si Bouše po letmém pohledu na vyloupenou „káču“ prostě skočil do Jedové chýše pro Pepíka. Po slabém nástupu (Funus), tak přišlo několik velmi vydařených epizod, jako třeba Letní přeháňka, Laková krabička na čaj nebo Potkat anděla (možná nejlepší díl série). Na druhou stranu Bouše a Brůžek dostali výrazně méně prostoru a navíc se z nich stali místy poněkud nepříjemní protivové, a na Jiřího Adamíru, ač patří k mým poměrně oblíbeným hercům, jsem si jako na Marvanova nástupce musel chvíli zvykat a ne ve všech dílem mi sedl. Naproti tomu potěšil Filipovského Mrázek, který po zásluze dostal více prostoru. Celkem vzato série i po letech potěšila a potvrdila pocit, že české detektivní seriály jsou až na výjimky velmi zdařilými.

Výborné pokračování, možná lepší než jednička, promyšlenější, pekelně rychlé, plné nápadů, narvané hláškami, vtípky a proložené navíc skvělými odkazy. Navíc se objeví i vážnější a dokonce dojemné momenty, které překvapivě dobře sedí a celou tu bláznivou výpravu příjemně dochucují. Místo Woodyho se tentokrát stává v akci i humoru hlavním tahounem Buzz a jde mu to skvěle. Záchranná mise nemá chybu, ale jejím vrcholem je bezpochyby Zurgovo šokující odhalení.

Románová předloha je přes množství popisů a vysvětlování čtivá, svižná, napínavá a místy až strhující detektivka s netradiční dvojicí pátračů. Evropská koprodukční adaptace sice není špatný film, a pro neznalé předlohy je to možná dokonce výborný film, bohužel do kvalit románu má daleko. Při rozsahu předlohy jsou razantní osekání i zkratky akceptovatelné, včetně odstranění téměř celé Wennenstromovy linie příběhu, ovšem kdyby to vše bylo promyšlenější. Ve výsledku totiž tvůrci zlikvidovali ono strhující postupné románové odhalování temné a děsivé skutečnosti, a místo aby budovali a gradovali napětí, uvízli na povrchu, kde se rýpou ve zbytných detailech, včetně životů hlavních postav. Ty pak postaví před záhadu s níž si nedovedla poradit policie ani čtyřicetileté pátrání a oproti románu je nechá vše hravě a téměř bleskovým způsobem odhalit. Problém jsem měl také se zbytečnými změnami v závěru vyšetřování i s tím jak výrazně film deformoval role obou hlavních postav. Inteligentní sympaťák Blomkvist se proměnil v nesympatického flegmatického ňoumu a téměř vedlejší postavu, zatímco Lisbeth ovládla prostor, získala dominantní roli a přestože Noomi Rapace je skutečně výborná, není to povahou ta bledá, hubená, extrémně introvertní asociální dívka z románu.

Současná lehce „zkrotlá“ komika Carreymu sluší víc než Venturovské pitvoření nebo Farrellyovská trapnost. Tady má navíc sympatickou partnerku, výživně ujetý nápad jako zdroj humoru a k tomu mnoho příležitostí pobavit, což s poměrně úspěšně a se slušnou kadencí i činí. Na druhou stranu je všechno možná až příliš vypočítané pro co nejširší palebný rozptyl, a až moc uhlazené, takže ve výsledku sice příjemně pobaví, ale rychle sklouzne do hlubin zapomnění a zanechá po sobě jen poněkud pochybné poselství, že na cestě ke štěstí netřeba používat mozek. Stačí kývat a užívat si.

Toto nebyla reanimace ale znásilnění, při kterém byla soudnost knoukautována snahou vyždímat prachy ze všeho co producentům přijde pod ruku. Jako comics jsou Šmoulové klasika, jako kreslený seriál legenda, jako film průšvih. Nesmyslné a nedomyšlené zasazení do reálného světa plné kiksů ve vnitřní logice, dějová kostra plná klišé a k tomu 3D animace, která likviduje poslední zbytky šmoulovského kouzla. Zkázu pak dokonají protivné herecké projevy, mizerná interakce mezi herci a animovanými postavami, prázdné, místy až komicky křečovité dialogy. Pobavila snad jen Gargamelova posedlost vynořovat se z mlhy a to je na záchranu filmu poněkud málo.