nash.

Až na ty hloupé a zbytečné závěrečné proslovy překvapivé zábavná komedie. Chvilku ze života, chvilku z pohádky, zamotaná, přitom hladce splétající humor s odlehčeným vztahovým dramatem a slušně gradující až ke geniální zahradní sešlosti. Několik kouzelných momentů, několik výborných dialogů, občas skvělý fórek nebo hláška úspěšně maskují občasné klopýtnutí i to, že je celá ta sloužitě působící a místy neodolatelně kouzelná koláž vztahů vystavěná na zcela tradiční příběhové kostře. Jen si tak říkám, byl jsem jako zamilovaný puberťák taky tak nesnesitelně trapný? A vydejchám tu chvíli, kdy mi dcera představí svého vyvoleného?

Poklidné, pomalu plynoucí a zdánlivě banální vyprávění na ohrané téma vztahu učedníka a mistra, které ze všeho nejvíc připomíná kuchyni pana Wanga. Pár jednoduchých ingrediencí zdánlivě jen tak hozených na pánev a za občasného promíchání osmahnutých, které však u diváka už při prvním soustu vyvolají blažené vydechnutí následované spokojeným úsměvem. V té jednoduchosti se totiž skrývá nádherný příběh o vaření a jídle, o životě, vzpomínkách, usmíření a štěstí, nalézaném na nečekaných místech. Příběh nabitý emocemi a moudrostí, plný nečekaně silných okamžiků, z nichž některé, přestože jsou tiché a vlastně se v nich nic dramatického neděje (Wangova návštěva u Takako), chytí za srdce tak, že člověku až vyhrknou slzy. Jak se přede mnou rozkrývala minulost obou hlavních postav, obě jsem si (i díky hereckým výkonům Miki Nakatani a Tatsuyi Fujiho) zamiloval, prožíval s nimi každou vtěřinu jejich příběhu až ke slavnostní večeři, o níž se dá říci jediné - už dlouho jsem neviděl scénu, která by byla tak nabitá emocemi, už dlouho mě žádná scéna tak nestrhla a nenadchla. A už dlouho mě tak nenadchl žádný film.

To se vezme nějaký žánrový hit, tady Zaříkávač koní, vloží se do automatického generátoru televizní romantiky a zanedlouho z něj vypadne polotovar, který se místo do mikrovlkny strčí před kameru. Za chvilku se může servírovat a i když je to jen takový televizní fast food bez výraznější chuti, žaludek hladového romantika na pár minut zaplácne. Možná.

Líbilo i když mám pocit ne zcela využité šance. Film není žádný romantický National Geographic a Liz rozhodně není obvyklá sympaťačka na jaké má Julie Roberts patent. Spíš taková protivná ženská, která neví co chce a víc bere než dává. Její cesta za poznáním sebe sama a novým životem sice nabízí několik nádherných momentů, řadu zábavných situací a občas nečekaně silnou scénu, jako celek je však dlouhá a poněkud nevyrovnaná. Italská část je zábavná a občas doslova nabíjí energií a dobrou náladou, indická naopak poklidná a vážnější, nabízející nejen zábavné momenty (první meditace), ale i příležitost k zamyšlení. A obě jsou přitom velmi dobré, což se bohužel nedá říci o závěrečné části z Bali, která je nejen nejnudnější, ale také podivně prázdná a zoufalá ve své marné snaze vdechnout život zcela nevěrohodnému vztahu, který měl být nejspíš vrcholem Liziny cesty i filmu.

Nebyl to špatný nápad natočit parodii na bollywoodské romantické slaďáky jako totálně přestřelený megaromantický slaďák nacpaný citacemi a narážkami na slavné filmy tohoto specifického subžánru a odehrávající se navíc během natáčení typického bollywoodského romantického slaďáku. Ale jako u většiny exotických kinematografií je i tady vše především otázkou přístupu. Můžete zhnuseně konstatovat, že je to kýč jak bič a budete mít pravdu. Intelektuál z divize Klubu náročného diváka bez zaváhání vyjmenuje třistatřiatřicet prohřešků proti filmovému umění a bude mít pravdu. Všichni jsou krásní, cool a nechutně bezstarostní, všichni se chovají jako sjetí redbullem, barev je tu víc než jich má celé barevné spektrum, hlavní hrdince neustále tak efektně povlávají vlasy, že musela natáčení odnést minimálně zánětem středního ucha. Jistě. Nebo můžete přistoupit na hru, přijmout hrdinou konstatovaný fakt, že pokud jde o filmovou romantiku nikdo už nic nového nevymyslí, neřešit bollywoodskou pozlátkovost a užít si legrácek, obvyklých zápletek a zvratů, tradičních hudebních čísel, prostořekosti okouzlujícího rošťáka Khana, který je indickým klonem „přítele“ Matta LeBlanca, nebo se nechat okouzlit oslnivě dokonalou krásou Sonam Kapoor, která je pro změnu indickým klonem Penelope Cruz. Já si vybral to druhé, vypnul kritické já a, i když bych to celé minimálně o půlhodinku zkrátil, pobavil jsem se vtípky, vychutnal si Sonam, užil si bezstarostné megaromantiky i písniček mezi nimiž jako Matterhorn na Hané ční absolutní hitovka Sadka Kiya.

Kdyby se z toho vyhodily všechny včely, mohlo vzniknout příjemné vztahové drama se sympatickou hlavní dvojicí. Takhle je to jen nudně typický zástupce žánru, který postupuje po otravně neoriginální jaws-trase, nenabízí žádné příliš úchvatné ani děsivé scény, žádné originální nebo alespoň nápadité zpestření a nakonec se podivně rozplizne do ztracena.

Milá pohádka, která působí stejně skromným dojmem jako její titulní postava. Příjemná na pohled a to i přes unylého prince Štědroně, který věčně hledí jako by mu ulítly včely, Popelku Hruškovou, která na tom není o moc lépe a navrch pěvce Třísku, který je nucen do dlouhých not natahovat krátká slova což působí poněkud komicky disharmonicky. Naštěstí to všechno zachraňuje pár kouzelných melodií, skvělá macecha Dany Medřické a Ladislav Pešek jako král se svým dotčeným "Co na mě křičíš!?"

Sice případ u něhož se zapotí dokonce i Jane Doe, mě však nechal poměrně chladným. V některých momentech se šťoural až příliš zatímco jiné, slibující zábavu nebo ukázku brilantní práce Janeiných mozkových závitů, zase jen tak odbyl jednou dvěma větami. Škoda, tenhle díl měl myslím na víc.

Poměrně neobvyklě vystavěná krimi, ve které se odstavený Jesse pokouší vyrovnat s tím, že přišel o práci, a současně, protože je polda tělem i duší, se snaží nejen odhalit skutečné pozadí smrti dívky se smutným osudem, ale také zastavit bezcitného ruského pasáka a ještě fušovat do vyšetřování příteli Haleymu. Atmosféra vykolejenosti a prázdnoty, která se před člověkem rozprostře po ztrátě zaměstnání je dokonale zachycena, melancholie přechází až téměř k depresi. Vím, že mnoha lidem asi tento film moc nesedne a budou se nudit, ale pro mě je to opět výborný televizní zážitek, s několika opravdu silnými scénami, výtečnou a na krimi netradiční atmosaférou a samozřejmě dokonalým Tomem Selleckem v životní roli zásadového, laskavého, ale také nekompromisního poldy.

Pohodová vánoční komedie, která má svižný nástup s vtipně jízlivým Timem Allenem, úsměvnou štědrovečerní návštěvou restaurace a neplánovanou noční "santovskou" šichtou. Potom však tempo zvolní, humoru ubude a všechno se to tlačí spíš k vánoční rodinné pohodičce. Naštěstí zabrzdí dřív než se nacpe až někam do vánočního kýče. Příjemná a zábavná pohodovka, která vánočně naladí i pobaví Scottovými sarkastickými hláškami, ze které se u nás stala vánoční trvalka..