nash.

Objektivně vzato, příběh moc nešlape, lidé i bohové se chovají nelogicky, hlavní hrdinové nemají charisma, Hamlin a Bowker neumí hrát a triky zestárly rychleji než by si člověk chtěl připustit. U většiny herců jsem zahlédl tak málo uvěřitelných emocí, že mám pocit, že jediný, kdo tu měl nějaké opravdové city byl Kalidor. Viděl bych to tak na lepší tři hvězdy. Jenže tohle je jeden z těch filmů, které sleduji přes pocitový filtr nostalgie a sentimentálních vzpomínek. Na dobu, kdy jsem při souboji s děsivou Medůzou ani nedýchal, Kraken mi připadal monumentální, Pegas kouzelný a Perseovo dobrodružství úžasné. Pro ten pocit, a také z úcty k práci geniálního Raye Harryhausena (zejména Medůza a štíři jsou trikově působiví dokonce i dnes), bez váhání jednu hvězdu přihodím a přiznám, že jsem si to opět užil jako malý kluk. Takže, Vypusťte Krakena!

Minimalistický příběh téměř o ničem. Ovšem s nádhernou animací, a tak nabitý emocemi a magickou atmosférou, že jsem mu propadl během několika minut, to okouzlení ze mě nespadlo až do závěrečných titulků, a mé podvědomí spokojeně přede ještě teď, o dva dny později. Scéna z autobusové zastávky je geniální a kočkobus, taky neměl chybu. Pozvolna plynoucí, bez dramatických konstrukcí, neuvěřitelně roztomilé, pozitivní, magické, přitom ani na okamžik lacině kýčovité nebo vlezlé. Zkrátka jeden z těch filmů, který dělá svět krásnější a nutí vás do úsměvu při každé vzpomínce. Mistr Mijazaki to zase dokázal.

Ze svaté trojice Gollová-Mandlová-Baarová pro mě byla Lída vždy tou třetí a nikdy jsem moc nechápal co na ní ten Goebbels viděl. S jedinou výjimkou. A tou je role Blanky, které se Baarová zhostila geinálním způsobem a povýšila milou a dokonce i po 75 letech stále stejně zábavnou komedii na nezapomenutelný zážitek. Samozřejmě v dokonalé souhře s neodolatelně zamilovaným Oldřichem Novým. Další komedie ze třicátých let, která odmítá stárnout a zub času si na ní vylámal své nenechavé zuby. Ladná režie dokonale vysoustruženého scénáře, plného nápadů, jiskřivě odsýpající dialogy a dokonale fungující atmosféra, které dodává kouzlo nejen Blančina staročeština. A jako třešnička ve vedlejší roli nezapomenutelné české tornádo Gollová.

Musíš to vidět v širších souvislostech. Nezapomenout, že to je vlastně jen kýčovitá óda na kýčovitý Disneyworld, která ti pravdu neřekne. Opravdu musím? Nebo si, s dovolením, mohu odnést z filmu svůj vlastní prožitek? Já totiž viděl výborný film. Hořké, přitom velmi úsměvné a současně velmi dojemné drama plné pocitově silných okamžiků, někdy ukrytých ve zcela banálních momentech. A ačkoli byl v tomto boji o Mary Poppins na první pohled vítězem spíš Disney, opravdu jím byla Miss Traverosvá. Zahořklá kyselá potížistka, odhodlaná bránit to jediné, na čem jí záleželo. Vzhledem k tomu, že disneyovka Mary Poppins existuje, nemusel jsem čekat, jak to dopadne. Mohl jsem se soustředit na osud filmové Pamely Traversové (je mi fuk, nakolik je autentický) a díky skvělému výkonu Emmy Thompsonové ho opravdu prožít. Její bolest i její boj. Ten proti Disneymu i ten vnitřní. Mohl jsem si vychutnat jak krok za krokem odhaluje proč ten boj vede, i to jak ustupuje, ale současně stoupá k hladině, láme okovy traumat, které jí tížily, aby se nakonec v dojemném premiérovém finále očistila. Zatímco Disney, ve výborném podání Toma Hankse, ač ji ukecal a získal svůj film, jako člověk prohrál, protože vše co řekl degradoval do roviny „řeknu cokoli, jen když dosáhnu svého a vydělám.“ Líbil se mi ten dvojznačný závěr, ve kterém sice všemocné studio dosáhne svého, poruší všechny své sliby, když pohádku ukrývající hluboce osobní drama znásilní do podoby kýčovitého muzikálu s animovanými tančícími tučnáky, ale současně je vítězstvím ženy, pro níž se fakt, že byla ve jménu zisku oklamána, stalo posledním krokem k osvobození. K tomu navíc výborný Paul Giamatti a působivě podané retrospektivní ohlednutí postupně odhalující hořké a bolestivé pozadí slavného pohádkového příběhu. Prožil jsem si každou minutu filmu a ani jedné nelitoval.

Nečekaně zábavné a sympatické překvapení. Nic jsem totiž nečekal a dostalo se mi měrou vrchovatou skvělé zábavy i romantiky a současně dalšího důkazu, že Francouzi tyhle komedie opravdu umí. Už dlouho se mi totiž nestalo, abych se u filmu smál nahlas. A tady se mi to stalo hned v úvodu při masakrálním průřezu Julienovými vztahy. A zdaleka to jimi neskončilo. Elegantní, milé a vkusné, se spoustou nápadů, fungující situační komikou, slovními vtípky, vztahovou chemií na výbornou a ani vedlejší postavy nejsou jen do počtu. To vše vyzdobeno sympatickou kráskou. Virginie Efira potěšila nejen tím jak dokázala být přirozeně půvabná a současně komická.

Jeden z těch filmů, který může být hodnocen jednou nebo pěti hvězdičkami, neboť o zážitku rozhoduje přístup. Pokud k němu budu přistupovat jako k matematice bude pro mě utrpením. Příběh je nelogický jako celek i každý okamžik zvlášť. Od plaváčkovského prologu, přes svérázné pojetí tubery, kde realitě neodpovídá jediný prvek, nesmyslná a nikým nedodržovaná pravidla boje andělů a démonů, nesmyslného Willa Smitha, hlouposti v logice, časové posloupnosti, i jednotlivých situacích a dialozích, které scénář deformuje a kroutí tak, jak mu vyhovuje bez ohledu logiku. Nebo si toho nemusím všímat a mohu k filmu přistoupit jako k poezii. Jako k nádherně emotivní básni, která odvrhla okovy logiky a zemské přitažlivosti, aby mohla na křídlech fantazie přinést příběh o zázracích, o hvězdách, o věčném boji dobra se zlem, andělech a démonech, o tom, že lze někoho milovat tak bezmezně, že nemůže zemřít. Volil jsem druhý přístup a film se mi bohatě odměnil. Nabídl mi několik čarokrásných slok, magickou atmosféru, vrchovatě emocí a nádherných scén, které vhání slzy do očí. Ať už je to aktivování spícího agenta v knihovně nebo polibek pro zakletou princeznu. A k tomu jako bonus okouzlující Jessicu Brown Findlay, která má daleko do klasických hollywoodských fiflen a vyzařuje tolik energie, že jsem se nedivil tomu, že se musí občas jít zchladit. Film, kde si zkrátka můžete vybrat. Roztrhat ho na kusy argumenty, nebo se vznést na křídlech emocí? Matematika nebo poezie?

Jedno z těch malých překvapení, kdy vůbec nic nečekáte a dostane plnou porci úsměvné pohodovky, která je lepší s každou minutou, kdy od fádně nenápadného úvodu rozkvétá v příjemnou heist komedii s nejedním fajn překvapením. Výborný Paul Newman zcela ovládá prostor i když jen tak nehybně sedí a nepřítomně hledí, Linda Fiorentino zábavným způsobem rozehrává svou malou hru na "dostanu tě", chemie mezi nimi funguje naprosto dokonale, všechno to graduje nečekanou silou, po celou dobu chrlí pozitivní náladu a spouští v těle ten příjemně uvolněný spokojený pocit.

Hořké putování s optimistckou tečkou. De Niro jako unavený důchodce, který nechtěl nikdy víc než být dobrým otcem, je výborný, jeho cesta za dětmi hořkne každou náštěvou a kdyby skončila jeho návratem z cesty, nad hromádkou dopisů, byla by to emocionální pecka, na kterou bych jen tak nezapomněl. To, co následovalo, výrazně změnilo atmosféru celého příběhu, čímž neříkám, že k horšímu. Jen to z velké části přepsalo náladu, kterou předtím příběh budoval, a převrátilo jeho vyznění. Líbilo se mi to tak jak to bylo a líbilo by se mi to i kdyby to skončilo o 5 nebo i o 10 minut dříve. V obou případech u mě fungovalo, potěšilo jako filmový zážitek a současně vedlo k zamyšlení nad některými momenty a pralelami, nad životem i vztahy, nad směrem, kterým kormidlujeme svůj život. Nenápadný film s výrazně pomalým tempem, nahořklou chutí, dojemnými momenty, milým pohlazením v závěru a opravdu dlouhou dochutí.

Velmi slušné pokračování akční klasiky, které plynule a bez zaškobrtnutí rozvíjí přerod McClanea od poldy k superpoldovi. Zběsilé tempo akce nepoleví ani na okamžik, zběsilé tempo hlášek s ním drží krok, Willis je naprosto dokonalý a proti sobě má partu nečekaně výrazných záporáků. Spousta akčních parádiček, spousta fórků, výrazná porce sebeironie, gradace tůruje napětí jako startující Boeing motory, několik opravdu nečekaných zvratů, a nikde ani skulinka k výtce. "Jak se tohle může jednomu chlápkovi přhodit dvakrát?" ptá se McClane. Může, a je to dobře, protože jsem si tuhle akční jízdu už po několikáté užil naplno a s potěšením. Jen mám neobdbytný pocit, že u toho "dvakrát" mělo zůstat. Renny Harlin, políben akční můzou, stvořil něco, co už nikdy nedokázal nepřekonat. A když na to přijde, v případě Die Hard, ji nedokázali překonat ani jeho nástupci na režijní sesli.

Příjemná maličkost, která nadchne kringovskou atmosférou, dokonalými úvodními titulky s příjemně mrazivou hudbou a svižným tempem s vyváženým střídám akce a pátracího povídání. To vše bohužel vyvažuje příliš mnoho rušivých a do očí bijících lapsů v logice příběhu i v jednání všech postav. Plus a mínus se vzájemně vyruší, takže zůstane průměr, který v závěrečných dvou částech drží nad vodou hlavně atmosféra.