nash.

Některé filmy prostě nestárnou a tohle jeden z nich. Komedie stejně svěží a zábavná jako před třiceti lety. Sice ztratila ten punc vyjímečnosti, který nás poprvé jako puberťáky táhl do kina, ale kupodivu jí to vůbec neublížilo a naopak to dalo vyniknout jejím dalším kvalitám. Originální námět, skvěle vystavěný scénář, kterému na koleni stlučené efekty a kulisy dodaly spefickou náladu. Inteligentní oddechovka se svižným tempem a přísunem humoru, který ani okamžik nepoleví. Nadsázka a v době svého vzniku i poměrně odvážná satira, která rozhodně nepere jen do řad zuřivých feministek, vyšperkovaná desítkami drobných nápadů, tunou hlášek a skvělými hereckými výkony, kterým s přehledem dominuje Jerzy Stuhr jako živelný Max. Od "Výměny dresů", přes "Polkni prášek" až po "Holky mě bijou" je to pořád stejná zábava, která se neokouká a je jedním z těch filmů, které člověk může vidět stále znovu. ----------- P.S.: Nikdy bych neřekl, že v roce 2020 bude tenhle film aktuálnější než kdy dříve a svým způsobem se nebezpečnou rychlostí začne blížit realitě.

Nevýrazný Superman, neškodně štěkající padouch Luthor a největší comicsová legenda degradovaná na vztahové drama poskládané z těch nejtradičnějších klisé. Navzdory mnoha ikonickým momentům (auto nad hlavou) a narážkám, které potěší znalce Supermanovy comicsové historie, je pro mě Singerův film obrovským zklamáním. Po X-Menech jsem čekal pecku, která podobným způsobem vdechne život i chlápkovi co nosí spodky přes kalhory. Místo toho jsem se dočkal mdlé historky, která neměla ani napětí, ani žádné výraznější emoce a dokonce ani žádný extra nápad. Jakoby se Singer bál se do tématu pořádně opřít, aby konzervativní ideál téhle americké ikony nějak nepoškrábal. Se svým rozpočtem zřejmě nejdražší nuda, co jsem v posledních letech viděl.

Strhující lidské drama o neokázalé odvaze, drtivém zoufalství, železné vůli a sebeovládání, o bolesti a lásce, ze kterého až neskutečně intenzivně sálá nejen letní vedro, ale především tichý vzdor, napětí a hrozba vibrující každým pohybem, každým pohledem, houstnoucí a rostoucí s každým záběrem, aby nakonec explodovaly v neskutečně emotivním finále, které sevře žaludek a zastaví srdce. Neskutečně intenzivní atmosféra, Juraj Kukura v nezapomenutelné životní roli a pro mě osobně nejsilnější Vláčilův film. Navíc jako bonus zasazený (a natáčený) do mých rodných beskydských kotárů. Zasáhlo mě to před lety v kině plnou silou a teď po letech jsou pocity stejně intenzivní.

Lebkouni potkávají Mouchu a E.T. Mimozemšťana v zábavné podívané, která se snaží tvářit, že je něco víc než akční sci–fi jednohubka a v polovině hladce provede kolenotoč nejen pokud jde o formu. Od začátku nasadí hektické tempo. Nejprve formou, ve druhé části obsahem. Zpočátku roztřesená kamera psedudokumentu, hektický střih i tempo, nakonec zběsilá akce, za kterou by nemusel stydět ani jeden z Postradatelných. Jako zábava dokonalé, bohužel jsem navnaděn úvodem, který mě přesvědčil, že půjde o něco jiného, včas nepřepnul mozek do módu nemysli a bav se. Takže na mě začaly vyskakovat všechny ty lapsy a nesmysly, kterými se to hemží stejně jako kreveťáky. Od Wikusovy genetické proměny, přes některé zvraty až po jednání lidstva jako celku. Bavil jsem se velmi dobře, ale že by to byla nějaké revoluční žánrová pecka, to si nemyslím.

Příjemná pohodovka, ve které se Kapitán Amerika směje Černé vdově, že nosí kostým s hvězdami a pruhy. Nic převratného ani zázračného, na druhou stranu poctivě, vkusně a občas nápaditě natočená konvenční „nanny“ historka, která nenudí, občas pobaví a nabízí sympatickou Scarlett versus houf nesnesitelných manhattaských paniček, kterým s přehledem vládne Laura Linney. Ta si svou mrchu střihla bezchybně a nabízí víc emocí než všichni ostatní dohromady, když zpod všech těch negativních vlastností nechává probleskovat náznaky smutku, únavy i zoufalství.

Nádherná pocitovka. Prostá, neuspěchaná, moudrá, hluboce lidská, dojemná i zábavná. Šine se přímo a stejně pomalu jako Alvinova sekačka, takže mám čas vychutnávat si krajinu Iowy a Wisconsin, západy slunce, posedět s Alvinem u ohně, užít si každé jeho setkání, hluboce procitít každý moment filmu.

Pilot: Tak tohle mě dostalo už prologem, který dokonale navnadil a očekávání nezklamal . Přes občas poněkud krkolomné momenty mě nadchla úžasná atmosféra nabitá emocemi, vibrující tajemnem a momenty osudových propojení tak silně, až se mi z toho v několika momentech ježily chloupky. Originální mozaika s výtečně propojenými kamínky, které nespojuje zločin ani násilí, ale lidskost a dobro. Dojemné i napínavé, tak že člověk občas zapomínal dýchat. Má to skvělého Sutherlanda i specifický Kriegovský rukopis, který jsem si oblíbil už v Heroes, probudilo to můj zájem a já chci okamžitě vědět co bude dál. Pilot je výborný tak, že jsem se rozhodl přistoupit na hru, nešťourat se v detailech a lapsech v logice, ale prostě a jednoduše si užívat. 1. řada: Jak jsem řekl, tak jsem udělal a užival si celou sérii. Bavil jsem se proletenci náhod, kterými proplouvá téměř napdřirozený Jake a za ním vlající zmatený otec. Vychutnával si hru čísel i tu pozitivní energii, kterou to rozdávalo, skvěle budouvanou a udržovanou atmosféru i detaily, které zase udržovaly kontinuitu a současně nenápadně provázaly všechny epizody. Mrzí mě jen to, že tvůrci neudrželi čistotu a styl po celou sérii, že neodolali a museli do ní zkrátka přimíchat další zbytečné spiknutí, další všemocnou korporaci, která tahá za nitky světa. Ke konci už jsem jen čekal odkud se vynoří Kuřák s Blofeldem v patách a Kiefer odhodí inkognito a začne běhat s pistolí jako Jack Bauer, aby to všechno stihl dát do pořádku do dne a do hodiny. Dřív než na to všechno přijde Mulder. Z tohoto úhlu pohledu se docela bojím druhé řady.

Standardní policejně-korupční drama, které nenudilo, ale ani nijak zvlášť nenadchlo. Je stravitelnou, ale nepříliš výraznou podívanou, které nemá co nabídbout a z hlavy se vykouří současně se závěrečnými titulky i navzdroy svému poměrně silnému hereckému obsazení.

Pokud přimhouřím oko nad scénářem, který občas ohýbá situace i jednotlivé postavy poněkud násilně a proti větru, je mé první setkání s Alicí Nellis, kupodivu, příjemným překvapením. Pro mě je Revival především příběhem o stárnutí, přátelství, ztraceném čase a podrazech, a jako takový se povedl na výbornou. Hořkozábavné drama o posledním tažení starých, životem omlácených rockerů nenudí a není hloupé. Nechybí mu emoce, silné momenty ani střídmě dávkovaný humor, občas notně černý. Ani chvíle nenápadně vybízející k zamyšlení, které chytře infikují různá klišé. Jednotlivé přísady se vzájemně neruší a ustojí i několik zakolísání. Z hereckého týmu vedou zcela jasně výborný Polívka a Krobot, ale neztrácí se ani tornádo Geišberg jehož protiváhou je civilně utlumený Heřmánek. Tihle čtyři to utáhnou i za herecky pokulhávajícího Dyka a Genzera. Zkrátka a dobře, sympaticky optimistický film, který si, doufám, užijí nejen staří pardáli.

Už dlouho jsem se ve výběru filmu tak nespletl. Patnáct minut, které mi připadaly jako věčnost, má parta nesympatických týpků mejdan a nic se neděje. Pak se za okny objeví pixely, které předstírají, že jsou něco jako Den nezávislost křížený s Hvězdnou pěchotou a po ulicích začne pobíhat nesourodá koláž emzáků, poskládaná z desítky let starých béčkových horrorů. Jsou nezničitelní a jediné co jim chybí je mozek, pro který si z nějakého nepochopitelného důvodu, přiletěli na Zemi. A co je ještě podivnější, najdou ho tu. Nemá to napětí, nemá to logiku, nemá to smysl, konstrukci, nápad, ani jeden slušný herecký výkon, dokonce ani žádný dialog, který by nebyl nesmyslným blábolem. Nemá to nic, čím by si to získalo můj zájem nebo dokonce sympatie a vydržet do konce bylo téměř fyzické utrpení. Je to jen nuda, kterou od odpadu zachránila pouze razance invaze a bezvýchodnost marné snahy o odpor.