hanagi

A tak nebudu šťoura, občas musím zapomenout na logiku. Proč? Proto, že atmosféra zasněžených Alp má své temné kouzlo... Proto, že každé beztrestné vraždění se jednou provalí... Proto, že hlavní hrdinka evidentně něco tají... Proto, že vlastnit pohřební ústav se v takovém případě vždycky hodí!

Fassbinder si opět hraje s formou, ale dělá to promyšleně a esteticky. Přenesení textu do statických záběrů je tak výtvarně vyšperkované, že nemám čas se nudit. Jen tomu schází alespoň kapka citu. Ale i to je záměr, takže záleží jen na divákovi, jak si s tím poradí. Ber nebo neber.

Elisabeth nemohla uspět, protože její impulzivní, nepromyšlené, naivní jednání nemělo žádnou šanci. Třeba bude chytřejší, až se bude rozvádět znova. Ale spíš ne.

Ve 3. sérii se až moc "čaruje", což ještě více zpomaluje už tak dost pozvolné tempo. Naštěstí zůstává depresí nasáklá atmosféra a sehraná dvojice, která si k sobě bude muset opět najít cestu.

První půlka je až nepříjemně znepokojivá svou reálností. Tak nějak tuším, kde je asi zakopaný pes, ale pořád ve mně hlodá nejistota a zvědavost. A pak se to zlomí a Sono zase začne blbnout. Reálno se zakřivuje až do přehnané stylizace, kdy už to začne být tak složitě zašifrované, že se mi v tom původní nápad začne rozplizávat. Tohle se fakt blbě hodnotí.

Apuův život je jako cesta, kterou ovlivňují náhodná šťastná rozhodnutí, bolestné ztráty, chvíle zoufalství i hledání smysluplného naplnění. Konečné rozhodnutí už ale není dílem náhody - hlasu krve se nedá uniknout.

Těžko hodnotit nigerijský politický thriller, který je podaný formou naivní ukecané studiovky. A má tříhodinovou stopáž! Ať jsem se snažila sebevíc, bylo to utrpení. Působilo to tak parodicky, že to celou snahu o seriózní uchopení závažného tématu poslalo do kopru. Ale něco mě vážně pobavilo, a to herečka v hlavní roli, která mi svým přeexponovaným herectvím, gesty, mimikou a i tím nakřáplým hlasem velice připomínala jednu naší hereckou hvězdu

Dva vynikající herci dostali příležitost ovládnout celý film, který je vlastně založený na konfrontaci dvou neslučitelných světů. A tak Tognazzi a Gassman mluví, hádají se, urážejí, vyhrožují a z jejich dialogů létají jiskry na všechny strany. Celé je to nesmírně zábavné, živé a místy hodně vtipné. Zdá se, že karty byly rozdány hned na začátku a my tedy víme komu fandit. Jenže, ono to na konec vůbec nemusí být tak jednoznačné...

Pak (dříve Park) se svými posledními díly začíná vzdalovat tomu, proč ho mám ráda. Z originálního tvůrce, který si jde svou vlastní cestou a má svůj osobitý styl, se mi čím dál víc ztrácí v šedém průměru a zručné rutině.

Čarokrásná magická pohádka o tom, jak si přičarovat štěstí a zachránit milovaného člověka. A že se za každé kouzlo platí? Tak to je přece jasné...