hanagi

Přes veškerou snahu jsem se nedokázala přenést přes tu kulturní propast. Jediný příběh, který mě zaujal, byl ten o dceři, která se snaží usmířit své rozhádané rodiče.

Taková nedomrlá lovestory v pečlivě vybraných, oku lahodících lokalitách Káhiry a přilehlého okolí.

Claire Denis se vrací ke svému mládí, prožitému v Africe... A já jsem, bohužel, zůstala doma a celé to jen nezaujatě pozorovala.

Clara je zvláštní mladá žena, kterou fyzická nedokonalost, mentální omezení a schopnost "konat zázraky" vylučují z už tak dost vymezené komunity místních vesničanů. Život s matkou a neteří ji sice přináší péči a bezpečí, a okolní příroda radost i vnitřní naplnění, jenže touze neporučíš...

Balkánským folklórem prodchnutá krvavá balada o temnotě v nás, o lidském údělu, o jeho různých podobách a o nemožnosti prolomit jeho prokletí.

Hlavní hrdina je vlastně nezralý, neschopný a neustále se litující slaboch. Je zvláštní, jak Patrick Dewaere dokáže tím svým smutným pohledem přesvědčit diváka aby s ním přesto soucítil a ještě mu fandil. Mistrná manipulace.

Neo-noir s artovou příchutí. Nečekala bych, že to může tak dobře fungovat.

Mně se prostě k noiru hysterické přehrávání Patricka Dewaere nehodí. Škoda, že ho režisér neukočíroval.

A tak nebudu šťoura, občas musím zapomenout na logiku. Proč? Proto, že atmosféra zasněžených Alp má své temné kouzlo... Proto, že každé beztrestné vraždění se jednou provalí... Proto, že hlavní hrdinka evidentně něco tají... Proto, že vlastnit pohřební ústav se v takovém případě vždycky hodí!

Fassbinder si opět hraje s formou, ale dělá to promyšleně a esteticky. Přenesení textu do statických záběrů je tak výtvarně vyšperkované, že nemám čas se nudit. Jen tomu schází alespoň kapka citu. Ale i to je záměr, takže záleží jen na divákovi, jak si s tím poradí. Ber nebo neber.