hanagi

Klasická severská kriminálka mě v obou sériích nadchla výborně napsanou i zahranou zápornou postavou. Velký problém ovšem mám s představou až úsměvně neschopné policie a hlavně s roli policejní psycholožky, která zmastí na co sáhne. Včetně její herecké představitelky. Možná je ten její mdlý herecký výkon ve scénáři, ale zloduchové tak svým charizmatem i inteligencí válcují dobro. A to asi nebyl záměr.

Miklós Jancsó ve mně vyvolává rozporuplné pocity. Jeho film mě baví výtvarným zpracováním, alegoriemi, čerpáním z folklórních tradic, minimalismem v projevu herců. Ale jeho pojetí antického tématu na mě citově vůbec nepůsobí a ubírá se poněkud jinou cestou. Rozporuplný závěr, který mnozí vnímají jako facku do tváře, mě tak vlastně nijak nepřekvapil.

Jako romantická komedie to tedy nefunguje ani omylem. Ale když přehodím výhybku a začnu to brát jako zatraceně sarkastickou vztahovku, tak to do sebe začne všechno dokonale zapadat. A to včetně těch trapných fórů, které sem prostě patří.

Tak to se stalo poprvé, aby mě Jarmusch tak zoufale nebavil.

I ten nejskvělejší hazardní hráč, který zná všechny triky a má vše spočítané několik tahů dopředu, zákonitě musí jednou narazit. Asi by to chtělo trochu toho vysmívaného štěstí, anebo to možná spočívá v jediném, v tom co nedokáže - skončit včas.

Mně ke spokojenosti stačily neokoukané tváře, vyhrocená situace, která dává vyniknout jednotlivým charakterům a otevřený konec. Víc jsem ani nečekala.

Vždycky jsem si myslela, že jsem feministka a že mám ráda hudbu. Po zhlédnutí tohoto filmu jsem si jistá, že mám ráda hudbu. Nejspíše jsem i feministka, ale tenhle film o životě jedné mimořádné ženy byl na mě až příliš přeslazený. A to je velká škoda.

Je to děsivé, ale možná se v každém člověku skrývá bestie. Stačí, když jsme zahnaní do kouta a uděláme první chybu...,a pak už se na nás osudové události řítí jak lavina.

Průměrná vztahovka o manželském trojúhelníku vytáhne své mysteriózní eso z rukávu až v poslední třetině. A tím k mé velké radosti posune celý příběh někam úplně jinam. Konec je mnohem zábavnější a odvážnější než jsem původně očekávala.

Žít ve starém železničním depu, snídat se svými přáteli před jejich obydlím v opuštěném vagónu a pod zářivkami pěstovat chryzantémy. Mít respekt ke své práci, radovat se ze života, smířit se se smrtí a najít si v srdci kousek místa pro opuštěného chlapce. Magicky krásné.