bierce

Indie kraťas o vědci, který propásl zásadní okamžik svého života, a sice pozvání na rande od sympatické kolegyně, a proto vyvíjí stroj času. Sedm let poté se s pomocí již fungujícího stroje vydává opakovaně zpět do minulosti, aby zvrátil své tehdejší rozhodnutí. Časové paradoxy bohužel nejsou příliš dobře promyšleny, takže i průměrný divák se zkušeností z The Butterfly Effect nebo 12 Monkeys najde řadu logických lapsů. Věrohodnost v tomto směru ale očividně nebyla tím hlavním cílem. Cesty časem zde slouží spíše jako berlička pro decentní romantickou linku, takže pro nenáročného diváka se zálibou v lehce netradičních romantických komediích to může zafungovat docela dobře.

S masivním rozšířením videa v půlce 80. let se nové technologie chytla i aktivnější polovina undergroundových ikon, bratrů Kucharových. Pro George to v praxi znamenalo rapidní snížení nákladů a tím pádem několikanásobné navýšení každoročně vyprodukovaných filmů. Jedním z nich je i tahle bizarní kombinace home videa a "haunted house" filmu, jejímž primárním účelem byla zřejmě prostá návštěva Christophera Coppoly v domě jeho slavnějšího bratra, Nicolase Cagea. Zatímco Coppola připravuje večeři a rozebírá u toho velmi netradiční omáčku k těstovinám, svého bratra a podivnou nepřátelskou náladu domu, Kuchar pomocí strašidelné hudby a vtíravé kamery s občasnou změnou barevného spektra a jiných laciných efektů dosahuje dosti stísňujících pocitů. Kvůli použitému video materiálu a tmavým interiérům domu je kvalita obrazu docela tragická, ale díky osobité a jaksi podvratné náladě to stojí za pozornost. Myšleno samozřejmě pro poučeného diváka.

Tak nevím. Surrealismus po dánsku? Nejzásadnější věcí v téhle krátké podivnosti je jednoznačně zdánlivě obyčejný kus bílého pečiva, takový trochu vypasenější rohlík. Zprvu funguje jako rozbuška, úvod do situace, aby o pár vteřin později naprosto iracionálně nahnal hrůzu a vzápětí se stal prostředníkem k jedné z nejabsurdnějších a nejhnusnějších scén, co jsem kdy viděl. Nevím čeho tím chtěl kdo docílit, ani překlad názvu mi v tom neudělal jasno, ale funguje to skvěle.

Home video bez umělecké hodnoty zachycující nejprve černého pudla Maxe honícího dvě husy, následně fotosession černošského herce Carla Lee na střeše hotelu Chelsea a nakonec pohled skrze okno na další newyorkské budovy. Celé podbarveno příjemnou jazzovou hudbou. Zajímavé snad jen z historického hlediska.

Experimentální snímek snažící se zobrazit prvotní stádia zamilovanosti skrze výrazový tanec. Autorka zhusta používá barevné filtry, záběry přes rozvlněnou vodní hladinu a především na začátku dvojitou expozici. Díky ní se tančící milenci vznáší v oblacích, což je na můj vkus už poněkud velký kýč. Příliš tomu nepomáhá ani tendenční romantická hudba plná smyčců od Normana Lloyda. Za mě nepříliš zajímavý kousek, obvzlášt ve srovnání s o dva roky mladším Bridges-Go-Round.

Amorální historka zajímavá spíše svým tématem než zpracováním. Ostatně sám Moravia se ke své jediné filmařské zkušenosti v pozdějších letech neznal, v jednom rozhovoru z roku 1979 dokonce popřel, že by někdy režíroval film. Jaké důvody ho k tomu vedly nevím, je však evidentní, že film z vícero úhlů působí trochu dřevěně, neobratně a dělá dojem studentského cvičení. Příběh je adaptací Moraviovy stejnojmenné povídky a zachycuje milenecký pár v nepříliš příjemném rozpoložení. Chladně a odtažitě působící žena odmítá veškeré snahy o bližší kontakt od svého milence, což se ovšem radikálně změní, poté co se stanou svědky chladnokrevné vraždy za oknem bytu. Myšlenka fascinace násilím vystupňované zde až k nepokrytě sexuálnímu vzrušení je ve filmovém zpracování oné doby poměrně unikátní a i z dnešního pohledu působí poněkud nepatřičně a pohoršlivě. Myslím, že takový markýz de Sade by měl z filmu radost.

Jde vlastně o dokumentární záznam z courání se po Tokyu, jakýsi cestovní video deník. Marker se s kamerou toulá po ulicích i obchodech a soustředí se hlavně na zvídavé pozorování tváří kolemjdoucích. Mezitím na chvíli se zjevivší a sympaticky bezprostřední Arielle Dombasle vypráví Markerovi o své nezáviděníhodné zkušenosti s japonskou policií. Ač tento doku deník bude zřejmě pro většinu postrádat hlubší smysl, díky solidní práci se střihem a exotickému prostředí japonské metropole dokáže na těch 20 minut poměrně lehce upoutat pozornost.

I když se zpočátku může zdát, že půjde o obyčejný dokumentární portrét města, v tomto případě Stockholmu, záhy začne být z nenápadných detailů zřejmé, že něco bude jinak. Nejpozději to divákovi dojde při záběru na evidentně doanimovanou loď, která se náhle postaví na záď a jde rychle ke dnu. Od tohoto okamžiku se tempo filmu neúprosně zrychluje. V první části se kamera ještě potuluje po ulicích a ukazuje běžný denní shon, přičemž často používá krátké, nepatrně zrychlené záběry puštěné ve smyčce několikrát po sobě. Do toho se odvíjejí drobné dada příběhy jako ten o muži, který si chce na úřadě změnit jméno na zvuk zapínaného kabátu nebo na adresu svého dětského bydliště. Zhruba od poloviny už se fantazie tvůrců trhá ze řetězu a ve stále rychlejším tempu následuje smršť šílených nápadů, ztvárněných pomocí jednoduchých kamerových triků, rapidmontáže i abstraktní animace a vrcholící zběsilou koláží, v níž explodují hasičská auta i budovy. Některé scény jako např. jízda městským provozem snímaná z kapoty auta nebo pohledy skrze skla tvořící několikanásobné odrazy upomenou na meziválečnou filmovou i fotografickou avantgardu. Záběry na průmyslové stavby a městskou architekturu zase můžou evokovat tzv. městské symfonie. En Dag I Staden je tak vlastně právoplatným potomkem těchto avantgardních směrů, ke cti je mu ovšem to, že do výsledné směsi suverénně přidává dosti svébytný humor, díky němuž se dá zhruba charakterizovat jako avantgardní dada groteska.

Komorní černobílý horor/chiller z pro tento žánr docela netypické země. Sympatické je, že si téměř celý film vystačí s dvěma postavami a liduprázdnou vesnicí. Méně sympatické už je pak to, že se dva hlavní hrdinové chovají po většinu stopáže jako totální hovada. Dóri a Helgi, postarší muži a soudě dle chování a oblečení dost nesnesitelní hejsci z města, si vyjedou na pár dní na opuštěný ostrov s jednoduchým cílem opít se a trochu si orazit. Oba jsou ve více či méně podroušeném stavu prakticky od začátku, ale teprve od příjezdu na ostrov na tom začnou skutečně vážně pracovat. Obnáší to mmj. oplzlé řeči, válení se po zemi i sobě navzájem, rozbíjení oken atd. Brzy však vyjde najevo, že Dóriho pohnutky k návštěvě tohoto pustého místa jsou mnohem hlubší a tkví v dávné minulosti. Neviditelný přízrak z jeho dětství, skrývající se v roky opuštěných rozpadlých domech, opanuje alkoholem opojenou mysl obou mužů a nezvratně tak změní jejich osud. Na to, že jde o výrazně nízko nákladový TV film je to hodně povedená věc, kterou kdybych viděl v dětství, způsobila by mi asi solidní noční můry. Bohužel mám trochu problém s chováním obou protagonistů příběhu.

Malé umělecké dílo a neobjevený klenot ve výrazně stylizované animaci, ztvárněné pouze křídou a pastely. Zachycuje dvojici koček sedících u okna, jež od svého prvního protažení začnou procházet koloběhem neustálé transformace skrze kubistické a art deco tvary zpět do své zvířecí podoby a zároveň objevovat veškerá zákoutí svého příbytku. Nejpozoruhodnější je zde právě dokonalé propojení perfektně odpozorované dynamiky a stylu kočičího pohybu s abstraktní animací, jež navíc kongeniálně doplňuje v podstatě free jazz hudba Neda Rorema. Tenhle film si dokážu s klidem představit na zdi kterékoli významné galerie v oddělení moderního umění 20. století.