En Dag I Staden

I když se zpočátku může zdát, že půjde o obyčejný dokumentární portrét města, v tomto případě Stockholmu, záhy začne být z nenápadných detailů zřejmé, že něco bude jinak. Nejpozději to divákovi dojde při záběru na evidentně doanimovanou loď, která se náhle postaví na záď a jde rychle ke dnu. Od tohoto okamžiku se tempo filmu neúprosně zrychluje. V první části se kamera ještě potuluje po ulicích a ukazuje běžný denní shon, přičemž často používá krátké, nepatrně zrychlené záběry puštěné ve smyčce několikrát po sobě. Do toho se odvíjejí drobné dada příběhy jako ten o muži, který si chce na úřadě změnit jméno na zvuk zapínaného kabátu nebo na adresu svého dětského bydliště. Zhruba od poloviny už se fantazie tvůrců trhá ze řetězu a ve stále rychlejším tempu následuje smršť šílených nápadů, ztvárněných pomocí jednoduchých kamerových triků, rapidmontáže i abstraktní animace a vrcholící zběsilou koláží, v níž explodují hasičská auta i budovy. Některé scény jako např. jízda městským provozem snímaná z kapoty auta nebo pohledy skrze skla tvořící několikanásobné odrazy upomenou na meziválečnou filmovou i fotografickou avantgardu. Záběry na průmyslové stavby a městskou architekturu zase můžou evokovat tzv. městské symfonie. En Dag I Staden je tak vlastně právoplatným potomkem těchto avantgardních směrů, ke cti je mu ovšem to, že do výsledné směsi suverénně přidává dosti svébytný humor, díky němuž se dá zhruba charakterizovat jako avantgardní dada groteska. (31.12.2020)