Reklama

Reklama

Najsledovanejšie žánre / typy / pôvody

  • Dráma
  • Krátkometrážny
  • Komédia
  • Akčný
  • Animovaný

Recenzie (202)

plagát

Tootsies in Autumn (1963) 

První vyložené zklamání z Mikeova filmu, který je pouhou odstředěnou verzí Aldrichova o rok staršího opusu What Ever Happened to Baby Jane. Myšleno samozřejmě v intencích Kucharovského low budget underground filmu. Podobně jako v Baby Jane i zde sledujeme dvě stárnoucí herečky halucinující o své hvězdné minulosti. Velká část hereckých výkonů je tradičně a nepřekvapivě poměrně hysterická a celkový styl značně svojský (někdo by možná řekl i amatérský), co však tentokrát překvapuje je nezajímavost hlavních postav, neinvenční výprava a zároveň téměř totální absence Kucharovských bizarních trademarků. Což je veliká škoda. Bez létajících talířů, originálně vyšinutých postav a bizarně podvratných detailů je to totiž dost nuda.

plagát

Les Fantômes d'Alexandrie (1986) 

Převážně nostalgicky podaný portrét zašlé slávy egyptské Alexandrie, známé dříve jako Malá Paříž. Na tamější belle epoque vzpomínají poslední pamětníci oněch časů, z velké části letité dámy evropského původu, které skrze popisy honosných bálů a recepcí s účastí vznešených aristokracií z celého světa poskytují divákovi letmý náhled do zmizelých časů kontinentální suverenity. Jak je však vidět z poslední scény, nastupující generace místních obyvatel mají na slavnou epochu svého města trochu jiný názor.

plagát

Born of the Wind (1964) 

Romantický oldschool horror o probuzené egyptské mumii s tragickým vyústěním pro všechny účastníky bizarního milostného trojúhelníku. Hlavní protagonista, Dr. Morris D. Koshki, je extrémně přepálenou verzí tzv. "šíleného vědce", žijícího a tvořícího ve věži starého hradu, jehož zdi lemují ustavičně šlehající blesky a reje animovaných netopýrů. Trochu to vypadá jako krátkometrážní lowbudget underground verze nějakého starého Hammer filmu, s tím rozdílem, že herci zde působí jako členové ochotnického spolku sesbíraného v beatnickém baru. Ostatně, přesně v duchu většiny filmů obou bratrů Kucharových. Z těch několika děl, co jsem od nich zatím shlédl, mi tenhle přijde nejslabší. Nicméně závěrečný dada twist, který jsem se znalostí jiného Mikeova filmu mohl čekat, ale ve skutečnosti mě v dobrém šokoval svou absurditou a nečekaností, ho posouvá minimálně o stupeň výš.

plagát

La Maison aux images (1955) 

Dokumentární náhled do dnes už snad téměř vymizelých technik ručního rytectví, sloužících k převodu již existujících výtvarných děl a jejich následnému tisku na papír, jakož i k různým technikám leptu a ražby. K vidění jsou zde díla takových kapacit jako byl Picasso, Joan Miró nebo André Masson, z nichž dva posledně jmenovaní jsou dokonce zachyceni osobně při práci. Vše samozřejmě podané, s ohledem na dobu vzniku, s typicky francouzským espritem a v prostředí nanejvýš vhodném, a sice v ateliérech na pařížském Montmartru.

plagát

Le 15 mai (1971) 

Jméno Claire Denis vnímám léta, ale nikdy jsem se s její tvorbou zblízka neseznámil (až na jedinou výjimku v podobě Trouble Every Day, vydaným u nás klasicky ve zmršené verzi na VHS, což by ostatně mohl být ten zásadní problém, proč si z filmu ani zbla nepamatuji). S jejím zařazením jsem měl ale vždycky tak nějak podvědomě jasno - levicové smýšlení, "artovina", feminismus. Na první rande jsem tedy zvolil Claiřinu závěrečnou práci z Pařížské La Fémis a zjišťuji, že alespoň zde jsem trefil pouze v prvním případě. Což ale vůbec není na škodu. Po velmi cool vypadajících úvodních titulkách se totiž začne odvíjet zvláštní, neustálou paranoiou infikovaný příběh, z kterého se dosti nečekaně stane výborná žánrovina koketující se sci-fi. Očekával jsem politiku, levicový aktivismus a pařížské studentské bouře a namísto toho dostal překvapující mix Groundhog Day, Dark City a Truman Show v levičáckém lowbudget podání a s minimálně 20letým předstihem. Je to i díky hereckým výkonům sympatické úhlavní dvojice velmi vtahující a ani trochu mi nevadí začátečnické chyby jako třeba očividný stín mikrofonu na zdi. Navíc až na konci mi došlo, že jsem se s projekcí naprosto neúmyslně trefil právě na 15. května.

plagát

Autoportrait schizophrène (1978) 

Sugestivní pokus o zachycení stavu schizofrenní mysli, neschopné rozlišit mezi snem a skutečností. Prázdnota je mé zrcadlo, smrt můj společník. Až tak blízký, že v samotném závěru filmu přebírá nadvládu nad racionálnem a dle mého se až poněkud příliš manýristicky a doslovně vrhá se svým doppelgängerem do hlubin. Těžko se mi jakožto neznalému problematiky soudí, nakolik hodnověrně se zde tyto hraniční stavy podařilo zachytit. Naštěstí se schizofrenií nemám žádnou osobní zkušenost, ale vím že lidé kteří ji mají jsou na takto zobecňující zobrazení poměrně hákliví, jelikož každou takovouto diagnózu je nutné brát subjektivně. Nicméně faktem je, že Eric Duvivier se tématem schizofrenie zabýval dlouhodobě a filmů otírající se o něj vyprodukoval víc. Všechny vznikly pod patronátem farmaceutické firmy Sandoz, jež se krom produkce autorských psychedelických filmů zabývala i syntézou a výzkumem LSD a jejímiž dalšími členy byli krom Duviviera i básník Henri Michaux či režisér Jean-Daniel Pollet.

plagát

Zona inquinata (1983) 

Teprve druhý Ossangův film je v podstatě jakousi rozcvičkou před následujícím dlouhometrážním opusem L'Affaire des divisions Morituri, takže už zde je jasně patrné množství jeho postupů a motivů. Díky černobílé syrové kameře s vysokým zrnem a výhradně undergroundové kytarové hudbě dociluje jedinečného industriálně punkového feelingu, rovněž je zde časté užívání mezititulků a literárních odkazů/citátů. Oproti zmíněnému Morituri se svou ambiciózní revoluční tematikou je ale tento "příběh" o souboji dvou mužů prostřednictvím ženy jednoho z nich v základu docela komorní a více srozumitelný. Možná proto a z velké části určitě i díky filosofujícímu a značně skeptickému "klimaxu" podpořenému pulsující hypnotickou hudbou, mně tak zasáhl podstatně víc než výše zmíněný opus.

plagát

L'Affaire des divisions Morituri (1985) 

Výsostně politická levicová dystopie zasazená buď do nepříliš vzdálené budoucnosti nebo alternativní současnosti, v níž jednou z mála možností odporu vůči buržoazní společnosti je účast v moderní verzi gladiátorských zápasů, provozovaných na mezinárodní, ale přesto ilegální úrovni. Film se soustředí na Ettorea, jednoho z nepřizpůsobivých, z něhož se díky postavení šampiona stává celebrita tohoto undergroundového světa, což mu zároveň umožňuje projevit své revoluční tendence. To ale nevyhovuje jeho agentovi, který má díky němu problémy se státním aparátem. Jak to dopadne je poměrně zřejmé... revoluce je jako černá díra a mívá ve zvyku požírat své děti a vše v blízkém okolí. Tahle stručná synopse vypadá docela prostě, nicméně film samotný až tak přístupný není. Ossang je očividně experimentátor a solitér a ač bych film určitě necharakterizoval jako experimentální, jisté prvky tohoto přístupu jsou viditelně zřetelné, ať už v samotném řazení scén, nervním střihu nebo vynalézavé kameře, volící často netypické úhly. Změny barevného ladění obrazu s občasnými mezititulky upomenou na období němého filmu, zároveň mi to však díky silné punkové stylizaci evokovalo japonský cyberpunk. Tomu dále napomáhá použitá hudba, jež je výhradně industriálního a punkového směru. Ossang ostatně z takového hnutí vyšel, takže zde krom skladeb Tuxedomoon, Lucrate Milk, Cabaret Voltaire nebo Throbbing Gristle zazní i jeho vlastní kapela M.K.B. Fraction Provisoire. Do toho sází odkazy na RAF, filozofii a literaturu minoritních autorů, takže proč z toho nejsem nadšen tak, jak jsem očekával? Zřejmě proto že mi to přišlo až moc nesrozumitelné, a ve srovnání s pozdějším Docteur Chance ne tak vyzrálé. I přesto na 150% doporučeníhodné a případný nosič zařadit na poličku hned vedle rané tvorby Sogo Ishiiho a Shinya Tsukamoty.

plagát

Pop Goes the Easel (1962) (TV film) 

Jeden z mnoha Russellových příspěvků do série filmů o umění, sdružených BBC pod hlavičkou Monitor. Z dnešního pohledu je Pop Goes the Easel poměrně důležitým titulem, jelikož významným způsobem nastartoval, případně potvrdil, pozici čtyř mladých výtvarných umělců (Peter Blake, Peter Phillips, Derek Boshier, Pauline Boty) na poli tehdy vzrůstajícího pop artu. Pravděpodobně i přičiněním černobílého filmu, který zrovna tomuto výtvarnému směru moc nesvědčí, jsem ale převážnou část tvorby většiny zúčastněných docela odzíval. Na první dobrou mě vlastně zaujala jen Pauline Boty. Ta se z celé čtveřice nejvíce vyjímá (zde zobrazené koláže bych se o několik dekád dřív nebál označit za surrealistické) a zároveň je paradoxně nejméně významná, příčinou čehož byl ale bezesporu mimořádně smutný osud. Její přirozené vystupování a nakažlivá energie jakoby nakoply i Russella a s jejím příchodem na obrazovku se původně docela fádní portrét překlápí do zábavného "putování" swingujícím Londýnem s bonusem v podobě pamětihodné pasáže dramatizující Botyin sen. Na tehdejší dobu nebývale tísnivá ale zároveň pro Russellovu pozdější tvorbu příznačná scéna zobrazuje Paulinu prchající nekončící chodbou s desítkami dveří před ženou na kolečkovém křesle. Grotesknost přízraku na vozíku navíc podtrhuje jeho očividně německý původ, což z něj dělá perfektní protějšek, možná nevlastní sestru, o něco mladšího Dr. Strangelove. Ken Russell rozhodně uměl zaujmout jako nikdo jiný, navíc na místech, kde by to nikdo nečekal.

plagát

Nel più alto dei cieli (1977) 

Existuje nějaký subžánr, zahrnující filmy odehrávající se ve výtahu? Napadá mě holandský De Lift nebo španělská středometrážní klasika La Cabina. Žádný z nich by ale v duelu o vůdčí místo s tímhle pseudo art exploitation podobenstvím neuspěl, jelikož neměl odvahu omezit se, s výjimkou cca prvních 5 minut, výhradně na prostor výtahové kabiny. Když to víc zobecním, jde samozřejmě o klasické schéma skupinky různých charakterů uzavřených proti své vůli v malém prostoru, jež se nedá opustit. Coby hodně blízký příbuzný mě napadá Buñuelův El ángel exterminador nebo s drobným odstupem Duvivierovo Marie-Octobre a Lumetovo 12 Angry Men. Schéma je tedy zřejmé, poměrně komorní, jenže jsme v Itálii druhé poloviny sedmé dekády. Ač nejsem příznivcem podobných soudů, zde se při sledování vkrádá poměrně výrazně do mysli jméno Marca Ferreriho a zároveň, paradoxně, ač film není překvapivě téměř vůbec graficky explicitní, i pocit (možná subjektivní) pokleslosti a špíny, jak ho v oné době zobrazovaly různé nazi, nun a jiné exploitationy. Mladistvý (pseudo)intelektuál se zálibou v bizarnosti si zde přijde na své, protože tenhle film nabídne i to, na co by se bál jen pomyslet. Koprofagie, nekrofilie, kanibalismus, konflikt mezi politickým a církevním přesvědčením a v neposlední řadě kritika katolické církve, zahrnující mmj. intimní styk kněze s nezletilou dívkou. To vše přímo na Vatikánské půdě. Výtah se skupinkou 12 "vyvolených" mířící původně na audienci k samotnému papeži tak sice stoupá do nebeských výšin, sv. Petr je nahoře ale určitě nečeká.