bierce

Zvláštní tvar, chtělo by se říci koláž, jež je svého druhu jakousi kronikou, akcentující především rodinný život hlavní postavy, impresionistického malíře. I přes občasné hrané scény je formálně pracováno, podobně jako u Markerova La Jetée, především se statickými fotografiemi, které se zde občas přetransformují do kreslené verze, zpodobňující malířovo vidění světa. Titulní jablko v názvu se pak odkazuje k malířově touze po poznání dokonalosti, již spatřuje právě v onom prostém ovoci. V podstatě každý frame je hotovým obrazem a čirou vizuální poezií a zároveň jako celek film disponuje silnými pocity nostalgie, plynoucího času, lásky k umění, ženě a životu vůbec. Netuším nakolik osobní projekt to pro autora byl, zdali se v něm projevily i jeho skutečné rodinné vazby, nicméně i pokud šlo o pouhou fikci, podařilo se mu tento dojem navodit velmi zdařile.

Nezvykle pojatý portrét irské hory Errigal, nejvyšší z tzv. Sedmi sester. Na počátku je skrze teatrálně pojatý komentář téměř až personifikována a vykreslena coby oponent sousedící zlovolné Mt. Muckish, s kterou soupeří prostřednictvím přírodních živlů. Po tomto úvodu už se film po zbytek stopáže obejde bez komentáře, doprovázen pouze starosvětsky dramatickou hudbou, reagující i na jemné nuance rychle se měnícího počasí, zachyceného kamerou v působivě velkých celcích. To, a zároveň na dokument docela divoká montáž, způsobuje že i přes značné množství lyrických krajinných záběrů film působí mimořádně epickým a v jistý moment dokonce až hororovým dojmem. Vlastně mi tak dává smysl i paradoxní žánrové zařazení mezi britsko/irské okultní filmy, fantasy a tzv. folk horory, jako se to stalo na jednom private trackeru, kde jsem film stáhl.

Zapomenutý, nicméně překvapivě vtahující dokument zobrazující studentské bouře revolučního května '68 v ulicích Paříže, a jak je patrno z názvu, zaměřující se výrazně na brutalitu represivních složek. Ač je cca 95% filmu postaveno pouze na statických černobílých fotografiích, dění na nich zobrazené je natolik expresivní, že i bez zřejmě autentického zvukového záznamu z ulic a postupně gradující montáže, by nadále zůstal fascinujícím záznamem této nechvalně proslulé události moderních francouzských dějin. I přes odlišné historické pozadí i pojetí se nabízí srovnání např. s některými dokumenty Evalda Schorma nebo Jana Němce.

Decentní úvod do pravidel, historie i zákulisí senegalského tradičního sportu, zvaného Lamb, při němž se vždy dva zápasníci zaklesnutí pažemi do sebe pokouší dostat soupeře na zem. Nemalou roli ale hraje i duchovní rovina, projevující se v specifických tancích, zpěvech či potírání se vonnými silicemi. Ačkoli byl Senegal už několik let nezávislý, s ohledem na svou minulost coby francouzské kolonie, je tento dokument, přesně v duchu filmů své doby, doprovázen velmi exaltovaným francouzským komentářem. Z něj i z vizuálního záznamu je pak zjevné, že jde po aktivní i pasivní stránce primárně o mužskou záležitost. Zatímco muž se s kamarády přetahuje a masíruje si ego, žena doma vaří, stará se o děti a v lepším případě si užije roli odměny pro vítěze. Když vezmu v potaz těch pár nedávno shlédnutých francouzských filmů ze stejné dekády, jejichž ženské postavy vyvíjely na svou dobu silné emancipační snahy, jde o příhodnou, i když částečnou a tedy ne stoprocentně výstižnou, ilustraci rozdílu mezi "vyspělým" Západem a "zaostalým" Třetím světem.

Flora je mladá dívka, která tráví celé dny beznadějným nicneděláním v nudném francouzském městečku. Tam se přistěhovala se svým milým, vojínem Charlesem, i přesto že se jí dotyčné místo příliš nezamlouvá. Charlesova věčná nepřítomnost, jakož i bohapustá nuda všedních dní ji postupně přivádí k zájmu o pokojové rostliny a floru obecně. To vygraduje v lehce surreálném emancipačním závěru, v kterém se Flora, v souladu se svým jménem, vzbouří proti ženskému údělu, jak ho stále chápe velká část mužského pokolení. Je škoda, že film se snaží veškeré konání hlavní postavy komentovat skrze poněkud zbytečný voiceover. Větší střídmost a nedořečenost by byla jistě ku prospěchu celkové kvality, která měla díky krásné černobílé kameře a sympatické Bernadette Lafont v hlavní roli, namířeno na vyšší příčky.

Pětašedesátiletý Kluge si dal zřejmě na techno party s mladšími přáteli nějaký smaho a výsledkem je tohle cosi, potácející se na pomezí experimentálního low budget sci-fi filmu a videoklipu s kyberpunkovou estetikou. Jediné co jsem si z toho dokázal vzít za sdělení je, že člověk zůstane ubohým smradlavým a chybujícím stvořením i ve vzdálené a technologicky vyspělejší budoucnosti. Jelikož to vzniklo ve spolupráci nebo pro jakýsi Tekkno-Magazin, doprovází to z dnešního pohledu už poměrně úsměvná a zastaralá tekkno hudba a rovněž celý "sci-fi" vizuál je tvořen pomocí hodně laciných efektů. I přes svou výpovědní vyprázdněnost mi to ale přišlo vlastně celkem sympatický, jelikož mi to velmi silně evokovalo starý Živly.

Tenhle zapomenutý kousek mně zvládl spolehlivě nalákat díky lákavé synopsi, jakož i době a místu vzniku. Bohužel jeho potenciál nebyl ani zdaleka naplněn kvůli zcela rutinní až nudné režii. Rovněž žánrové zařazení do komedie není úplně pravdivé. Příběh je sice díky hlavní postavě děvkařského reportéra veden v relativně odlehčeném duchu, ale do komedie má dost daleko. V půlce filmu už se dostavovala únava, ale nakonec mě zvládly do konce udržet dva důvody. Jednak čistě subjektivní přitažlivost hlavní představitelky Ewy Swann, která mi v jistých momentech připomíná jednu konkrétní osobu z mého okolí a za druhé charismatický Bruno Cremer v záporné roli. Nejzajímavější věc však přichází až v samotném, poměrně nečekaném, závěru, kdy hrdinka zpozoruje u svého zachránce stejné majetnické sklony, před kterými se snažila prchnout a raději volí dobrovolný útěk i od něj.

Zvláštní tvar oscilující na pomezí eseje a dokumentu a hlavně zpočátku s výraznými detektivními a až mysteriózními podtóny. Film uvádí do děje velice detailním popisem podivného nálezu na periferii Stockholmu. V obyčejném kontejneru na odpadky nalézá autor filmu nevyvolané role s filmovým materiálem, audiokazetu, fotografie, Bibli a počítačovou disketu se stručnými poznámkami, v nichž jsou zmíněni i herec Järegård a scénárista Larsson. Podstatná část filmu se vlastně skládá z rozhovorů. Jednak s dvěma výše zmíněnými, které Nilsson navštíví a zpovídá a za druhé pak s jezuitským knězem a mužem označovaným pouze jako "profesor", přičemž tyto záznamy pocházejí z fragmentů nalezených v kontejneru. Brzy začne být zřejmé, že jejich autor zůstane divákovi neznámý, což ale vůbec nevadí, protože jeho zřejmě cíleně nedokončené dílo slouží jako spouštěč pro fascinující úvahy výše zmíněných čtyř mužů na téma identity člověka jako tvora a jako umělce a vůbec na její význam. Díky odlišnému zázemí každého ze zpovídaných podané vždy z trochu jiné perspektivy, ale pokaždé nesmírně poutavě a inspirativně. Když nad tím tak přemýšlím, je mi vlastně úplně jedno, jestli je onen příběh s nálezem v kontejneru pravdivý nebo ne. Pokud ano, je to další důkaz toho, že každá i sebenepatrnější a bezvýznamná věc může mít dříve či později zásadní význam. A pokud si ten nález pan Nilsson vymyslel, je to naprosto ospravedlnitelné, protože to tomuhle malému mistrovskému dílu dává nádherně funkční dramatický oblouk. A nejen díky němu se vyplatí vidět ho vícekrát.

Vcelku standartní černobílé převyprávění Brémských muzikantů, na kterém zaujme především detailní ztvárnění loutek a jejich realistický pohyb. Hlavně u kohouta je to výrazně znát, obvzlášť když jsou chvílemi vidět dráty, kterými je loutka vedena. Příjemná je rovněž sympatie k emancipovaným zvířátkům a jejich nadřazenost vůči lidem, kteří jsou zde vykresleni coby krutí a hloupí tvorové, zasluhující si stejně nemilosrdné jednání, s kterým se dříve chovali ke svým čtyřnohým společníkům. Ale to u tohoto příběhu asi nepřekvapí.

Fascinující report zobrazující dávný způsob lovu třoucích se mečounů v jižní Kalábrii. Krom těchto dnes už pravděpodobně mizejících praktik zaujmou i unikátní zpěvy místních rybářů, popisující jejich životy i každodenní zápasy o potravu s mořským živlem. Zároveň jde o krásný důkaz toho, jak lze z vraždy živého tvora vytvořit čirá audiovizuální poezie, schopná vyvolat v divákovi touhu po jiném, prostším stylu života.