radektejkal

Kolem některých lidí (myslím tím spousty lidí, nejen Pasoliniho nebo Lennona) se poté, co dlouho a stále radikálněji rebelují proti stávajícím mocenským nedostatkům, vytvoří něco jako výbušná atmosféra - zvláště když jejich veřejně proklamované názory mají široký dopad (v tisku a na datových sítích, pokusy o využití televize skončily vždy katastrofou). Potom stačí, když někdo (někde v záloze) žehne jiskru, výbuch pak nastane přesně tam, kde se právě nachází oběť... Mohlo by to stačit, přesto ale doporučuji ke studiu Dostojevského Běsi, kde se přesně (až nepříjemně podrobně) popisuje, jak zlo vniká, jak se hutní, jak se organizuje, krystalizuje, jak eskaluje, jak se pak opět rozpadá, přesouvá se na jiné působiště, na němž se znovu objeví a působí. Přesto, že Dostojevskij napsal svojí příručku o funkci zla už v roce 1872, prakticky se využívá až v poslední době. Najmout vraha/atentátníka je sice poměrně snadné, ale co pak (po činu) s ním. Může vydírat, klást si podmínky, vyhrožovat prozrazením, pak je ho třeba znovu uspokojit nebo raději zlikvidovat - a místo jednoho problému tu máme dva. Proto je lépe se spojit se stávajícím zlem, ještě ho povzbudit (třeba motivovat finančně a ideologicky) a nechat ho konat svoje dílo, dílo zla.

Pohled 22 režiséra, který ještě mohl žákem školy, nechci nijak zpochybňovat. Má právo na autenticitu svých prožitků i představ. Se značným odstupem, který k tomu mohu zaujmout, je pojmout (nejen tuto) školu jako ústav sekty, která se rozhodla pro hromadnou sebevraždu. V každém případě zde byla na jednu hromadu nanesena pěkná várka zlotřilostí a perverzí. Možná chtěl autor naznačit: touto cestou (raději už) nepokračovat. Možným problémem je, že nikdo z žáků do školy nechtěl chodit ani se něčemu učit, a nikdo z účitelů vyučovat ani žáky opravovat či napravovat. V jistém smyslu tak jde o školu budoucnosti. Jen mladý režisér to má v hlavě v pořádku, snad mu chybí lépe se naučit řemeslo (v nějaké australské škole?).

Další režisérka, tentokráte z Maďarska, s dalším příběhem o mužích. Muž má zpočátku určitý tvar, ale zcela amorfní obsah. Žena ho potkává všude, ale on ji dosud nezná. Postupně se formuje i jeho obsah, až ji konečně také pozná. (Mnoho společného s tím zde má studium mozku, především paměti; v tom jsou oba, muž i žena, odborníci. Dovedou vrátit paměť jiným, ale sami si nepomohou.) Lili Horváthová jako by pátrala po genezi citu, v němž je pravdivé jen to, co se zrovna děje a z nějž nic není platné v čase. Cit, který po sobě zanechává jen disparátní body, kterými je třeba znovu projít a pospojovat je.

Přestože jsem už jednou tento film odmítnul (nepřekonal jsem těch prvních osudných 15 minut), nyní jsem ho přijal; jsem už týden nemocný, a jak je známo, cizí deprese (velké) mírní vlastní (malé). Film se sice snažil tvářit neutrálně, ale optimismus z něj trčel jako sláma z bot (samozřejmě sedláckých, nikoli vojenských). Tři ku jedné v úspěšnosti řešení  je celkem dobrý poměr, horší je to bez poměru: počet zraněných US vojáků: 300 000 jen ve válkách  v Koreji, Vietnamu, Afganistánu a Iráku (snad jsem to dobře spočítal), by (dle filmu v daném poměru znamenalo dalších 100 000 mrtvých. Jedním z oněch tří případů je i řešení Pavla Bäumera dle knihy "Na západní frontě klid" (návrat na frontu, kam stejně musel). Pokud by náš Američan propadl německé romantice bylo by to už půl na půl. Pokud člověk není vyloženým psychopatem, platí tu prostá karlo-krylovská slova: Co mi tu říkáte, že šel bych zas, rád?.... Pokud mi dovolí vybudovat na Veselíčku bystu či dokonce sochu Neznámého vojína, určitě se tam tento nápis objeví.

Samozřejmě nemám rád to, čemu se říká "amerikanizace života" nebo schovávání všech kulturních projevů pod jednu zástěru (mohé sice láká se pod ní podívat, ale jiní zase ví, že tam nic neni. Na druhé straně pohled na film jako "Dospívání po americku" je pervertovaný  a nesmyslný. Tohle se může stát kdekoli, mírou je pouze dosažení příslušné míry brutality. Trojúhelníkový půdorys je hodně sevřený: žena je neschopná žít samostatně a když promrká všechny své peníze z prvního manželství, s úlevou vleze do druhého), jejím druhým manželem je psychopat (o kterém se bohužel nedozvíme téměř nic, snad, že to o sobě ví či to tuší, ale považuje to za běžnou realitu jako všichni psychopaté), oba vychovávají kluka, kterému není co závidět, ale má tuhý kořínek. Nakonec dojde k očekávané katarzi a útěku. Jsme opět na zastávce greyhoundů. Je to opravdu konec nebo jen další začátek?

Hudbu Carla Gesualda da Venosy poslouchám od pradávna a jeho hudbu považuj za zcela výjimečnou, zvláště mám rád Responsoria. Sám autor, jak vidět a slyšet, je domorodci dosud považován za ďábla či démona. Podle mě a podle jeho hudby samotné je kajícník (lítost, sebemrskačství, dokonce jsem se domníval, že zemřel v klášteře). Herzog jde na to po svém, a ukazuje nám zchátralý palác v Neapoli, v němž dosud z jeho puklin a propadlin lze vybudit jeho hudbu, a zahradu, která byla kdysi i s okolím zeleným peklem; ano, i to je důležité. Vcelku nám nabízí/podbízí (ovšem velice decentně) jinou verzi Gesualdovova života a díla "zjevením anděla truchlivé smrti". Pozn.: Přečetl jsem si několik českých životopisů, ve kterých se uvádí stejná věta: Jako šlechtic však nemohl být souzen. Tady je třeba vědět asi víc. Zabití milenců in flagranti, z nichž jeden je jeho žena a v přítomnosti svědků, z toho možná dělá jiný kausus té doby.

Nemám potřebu Menzlových socialistických veseloher ani Woody Allenových satirický moudrých příběhů, ale bez Kolského filmové bych byl skutečně nerad. Samozřejmě časem kouzlo trochu vyprchává, komičnost a absurdita se opakují, a když už není co, tak se tam vloží hudební klip (jako zde: lidová písnička, která by na se youtube v této formě určitě prosadila). Problémem tohoto filmu se zbytnělým ovocem je, jak velké by mělo být. Myslím, že velikost byla dobře odhadnuta, jablko bylo velké tak, aby při stejném poměru s velikostí jahody mohlo dojít při pádu z jahodníku k nehodě. Kolského specialitou je přátelství starších mužů; v tomto případě opravdu záviděníhodné.

Přátelství dospělých mužů (Umělec a Juju) bylo nádherná už proto, že se dá pochybovat, zda skutečně již dospěli. Jejich přátelství se naplnilo hýčkáním zločince, jehož charakter poznala jen kočka, která také jeho řádění chtěla udělat přítrž. Nepodařilo se jí a sama se mohla dostat do velkých problémů, stejně jako Marie, jenže ta nevědomky. Georges Brassens sice nezpíval své "velké malé písně", ale i jako "L'Artiste" byl stejně okouzlující. Co se týče režie a kamery platí to, co už je zde napsáno.

Když skončilo dětství, začíná dospívání. V mnoha jazycích (i v češtině) se říká "zrání". Pokud plod v té době uzraje, pak v dospělosti musí spadnout. To byl také případ Michaila Jurjeviče Lermontova, kolem nějž se všechno točí. Nemyslím, že pro příměr k dospívání, ale pro afinitu, kterou má k němu režisér a scénarista Sergej Solovjov. A tak tu máme i Lermontova (skrytého a apokryfního), s jeho dobrodružstvími, láskami a souboji. Nicméně na romantice dospívání (od Lermontova po Mozarta) je něco zapšklého a nanicovatého, jak ostaně zpívá i Kurt Cobain v neromantické písni určené pubescentům a adolescentům Smells Like Teen Spirit. - Mám pocit, že jsem něco promarnil, nevzpomínám si, že bych někde na táboře mohl hrát divadlo nebo tancovat s dívkou večer v romantické zahradě.

Zítra mám jít na operci kýly a dneska nachladil nebo dostal kovida, vida. Je to sice nepříjemné, ale zato jsem odhalil vztah mezi nemocí a finematografií. Dalo by se předpokládat, že k nemoci se hodí spíš nějaký lehký dobrodružný film či snad nějaká laciná komedie. Ale pro mě to neplatí. Já se pod vlivem zdravotních poruch dívám na ruské filmy. Z toho také dovozuji, že nemocen jsem byl už včera... Čtu si o slavném "Kulšovově efektu" a myslím na to, jaký třetí význam lze v závěrečné scéně odvodit z viselce a čipery, který se přijde do srubu rozloučit. Ale možná to zrovna onen efekt není, možná mezitím prošlo mnoho času a interakce už není možná... Zato Jack London je pro ruskou duši jako dělaný, aniž by si sám uvědomil.