choze

Tuhle bizarní artistní nudu že natočil John Boorman, tvůrce mnou milovaného Vysvobození a Excaliburu? Prvních 5 minut do úvodních titulků byl fakt odvaz, létající montypythonovská socha boha Zardoze a paralela pušky a penisu (první rozsévá smrt, druhý život), ale pak se hodně drsně vypadající Connery dostal do Vortexu a nastalo předlouhé nudné filozofování, které příliš neoživila ani závěrečná jatka. Zkrátka stejný šrot jako Stalker. Máte-li chuť na postkatastrofický film pro náročnější, doporučuji o rok mladší Chlapec a jeho pes. Není to zdaleka tak dlouhé a je to i docela vtipné. Jednu hvězdičku za těch prvních pět minut.

Moje první setkání s trashovou produkcí proslulé společnosti TROMA bohužel nedopadlo vůbec dobře. Úchvatný obal, název i zápletka, ale velmi slabý film. Za prvé jsem čekal mnohem hustější úlet, za druhé je to pomalé, nudné a hlavně je tu minimum akce, která nadto není nijak zvlášť vychytaná (souboje na surfech). Trochu se to rozjede až ke konci, kdy se máma začne mstít a náckové si to konečně vyřídí s ostatními surfařskými gangy. Vidět to na nižším stupni základní školy, možná bych to prožíval jinak a každopádně bych si chtěl natočit vlastní verzi. Pár dobrých hlášek a filmových nápadů, dobrá trashová hudba a výprava, fajn kostýmy, ale toť vše. Žádná brutalita, žádná erotika, nuda, nuda, nuda, pro kterou byl film obecně kritizován. Film měl premiéru na festivalu v Cannes v květnu 1987 a Roger Ebert z něj prý odešel po 30 minutách a kritička z Times napsala, že film není zajímavý ani pro příbuzné herců.

Zbytečné a nudné videobéčko, kombinující postkatastrofický robo-akčňák s klasickou vyvražďovačkou. Cyborgovský vrah se nám odhalí asi tak v půlce filmu, ale protože je jasně vyobrazený na obalu videokazety, známe ho od začátku. Nejlepší scéna, kdy skupinka zjišťuje, kdo z nich je cyborg tím, že se postupně všichni řežou do prstů, je nestydatě vykradená z Carpenterovy VĚCI a obrovský robot na obalu videokazety se navíc po celý film nehnutě válí na skládce za barákem a ožije až úplně na konci a to na rovné dvě minuty ve kterých akorát zašlápne zlého cyborga (tak tomu říkám barnumovská reklama). Ano, jen zašlápne, žádný souboj, přičemž cyborg vypadá jako člověk (respektive jako mladý Willem Defoe) a potom co mu hrdina pocuchal brokovnicí xicht, nalepil mu na něj pan maskér pár drátů a jakože dobrý. Nezachrání to ani hrdinka připomínající Elishu Cuthbert ani jedny ukázané kozy. Nahlédnete-li do filmografie Charlese Banda potažmo Full Moon Entertainment, naleznete tam hned několik snímků podobné kvality, které po revoluci okupovaly naše videopůjčovny jako PARAZIT, TRANCEŘI, MERIDIAN či DOKTOR MORDRID.

Stuart Gordon patřil k partičce poctivých béčkových režisérů jako Albert Puyn či Nico Mastorakis, jejichž filmy v době porevolučního videoboomu odchovaly celou jednu generaci puberťáků. Gordon se popásal hlavně na hororech, nejčastěji na lovecraftovských adaptacích jako RE-ANIMATOR (jeho ZE ZÁHROBÍ patřilo svého času k mým nejoblíbenějším hororům), ale párkrát si s vůbec ne špatným výsledkem odskočil i do sci-fi (ROBOT JOX, VESMÍRNÍ TRUCKEŘI). PEVNOST STRACHU je slaboduché, ale koukatelné akční sci-fi béčko s pár dobrými béčkovými nápady, ze kterých mě osobně nejvíce zaujala scéna, kdy Karen vstoupí do vymytého mozku svého muže a snaží se ho vysvobodit z imaginárního vězení jeho pochroumané mysli. Mizernému scénáři a odfláknutým akčním scénám (i když ten souboj na zasouvacím mostě nebyl špatný) hodně pomáhá přítomnost Christophera Lamberta s jeho zasněnýma očima a rošťáckým úsměvem a Gordonova dvorního herce, rovněž sympaťáka Jeffrey Combse. Co taky nebylo špatné byl konec s tím dálkově ovládaným futuristickým tirákem.

Nikdy se nevrátí béčková pohádka mládí... Ale to víte, že vrátí. Polovina devadesátek a já na střední škole posedlej akčňákama a videem. A co jsem si nedotáhl z videopůjčovny, to mi ochotně naservírovala blahořečená Nova. Jako Pyunovy RYTÍŘE. A že to byla láska na první kopnutí, protože - i s odstupem času - ten film krásně šlape. Je levný, neoriginální a blbý, ale šlape. OK, pořádně se rozjede až po dvaceti minutách s nástupem Gabriela a s jeho slovní přestřelkou a soubojem se Simonem, ale pak už je to radost až do konce. Ano, příběh má tu nejklasičtější výstavbu (záporáci zabijí hrdince rodinu, hrdinka potká mentora, který ji bleskově vycvičí, a pak se padouchům pomstí, přičemž jen tak mimochodem zachrání svět), a nijak nepřekvapí ani děj a postavy, kdy hlavní duo Nea a Gabriel spolu učebnicově kontrastuje (barbarsky jednoduchá a tvrdá mladá žena, která je osobně zainteresovaná, a vedle ní vševědoucí a přes svou ošlehanost uhlazeně a citlivě působící cyborgský veterán pouze následující svůj program). Děj správně odsýpá i graduje. Hlavní hrdinové jsou namotivovaní a sympatičtí svou odhodlaností, aktivností i zranitelností, takže se o ně bojíme a fandíme jim. Záporáci jsou bezstarostně krutí a nenáviděníhodní a mají jasně navrch, takže jejich porážka není pro hrdiny samozřejmostí, plus je vede výrazný a zábavný boss. Podíl, rozložení i kvalita bitek jsou přesně takové, jaké od bitkového béčka chcete - a tenhle film je o bitkách. Kamera svědomitě prodává exotické pouštní lokace, postavy i bitky a ze všech sil maskuje nuzný rozpočet a pomocí širokáčů, filtrů a zpomalovaček se nás naopak snaží přesvědčit, že sledujeme epickou mytologickou podívanou. Stejně tak hudba, která scény parádně nabíjí strhující heroickou energií. Narozdíl od depresívního CYBORGA s van Dammem (jehož pokračováním původně měli RYTÍŘI být) Puyn ubral na brutalitě (jen nějaký ten ukousnutý prst a ukopnutá hlava) a přidal na humoru v dialozích, které ještě nejsou tak blábolivé jako v jeho pozdějších cyborgáckých filmech (např. OMEGA DOOM). Kulturistka Kathy Long není žádná Playboy Playmate v bikinách, ale typově přesvědčivá barbarská bojovnice, která si bitky s přehledem dává. To za zachovalého westernového veterána Krise Kristoffersona jistě nejednou zaskočil dubl, ale zase je to neskutečný sympaťák. A baví i Lance Henriksen (který si ve stejném roce zazáporařil ještě v ŽIVÉM TERČI) jako poetický cintající šarlatový záporák cachtající se kovovou hnátou ve vodě a mazlící se s dvěma různými papoušky. Neviděl jsem film v původním znění, ale český dabing z toho dělá ještě větší béčko a překlad je příšerný. Jinak pro Alberta Puyna byl rok 1993 mimořádně úspěšný - kromě RYTÍŘů natočil ještě fajného DRTIČE MOZKů a odpálil svou obskurní sérii NEMESIS. Nakonec nemohu nezmínit grandiózní finále s hrdinčiným masivním čištěním tábora od cyborgů a jejich pohůnků a SPOJLER otevřený konec s nečekaným zjevením a fantomasovským únikem cyborgského masterminda. Pokračování, prosím! "Tvůj bratr a já na tebe budeme čekat v cyborgském městě."

Obal videokazety s vyobrazenou žábou, které z mordy visí lidská paže, mě jako dvanáctiletého kluka ve videopůjčovně pochopitelně nalákal. Ale šlo o klamavou reklamu, která měla za následek těžké zklamání. Žab sice bylo ve filmu požehnaně, ale jednak měly normální velikost a druhak tu vraždila výlučně jiná havěť jako hadi, tarantule a krokodýli a vesměs šlo o velmi směšné scény, poslepované nezajímavým dějem. Se zvířecími horory se roztrhl pytel až v druhé polovině sedmdesátek díky úspěchu Čelistí (po kterých následovaly Piraně, Orca, Chapadla, Grizzly, Roj, Včely, Červi, Mravenčí teror...), ale Žáby a pár dalších laciných věcí (Noc králíků, Ssssss) vznikly už předtím, přičemž žáby mají tématem vzbouřené a mstící se přírody/zvířeny asi nejblíž k pozdějšímu Dni zvířat (kde Leslie Nielsen zápasí s medvědem). Pochválil bych snad jen sedmdesátkovou atmošku, výpravu usedlosti u jezera a mladého sympaťáka Sama Eliotta (ještě bez kníru).

Tima Burtona jsem nikdy moc nemusel, ale jeho filmy mě obvykle nadprůměrně pobaví. KARLÍK je groteskní vizuální atmosférická žranice prošpikovaná příjemně černým humorem ("VŠECHNO JE TU JEDLÉ, I JÁ. ŘÍKÁ SE TOMU KANIBALISMUS, DĚTI.") a několika vtipnými popkulturními odkazy (2001, Umpa-lumpové imitující různé hudební skupiny), včetně minimálně jedné autocitace (Johnny Depp s nůžkami). Dětští herci jsou výborní a Depp si přidal do své sbírky neodolatelných excentrických postaviček další povedený přírůstek. Postrádal jsem jen trochu víc akce a že se tu při vší té ohromné výpravě a tricích toho moc nezničilo. A ta hudebně-taneční čísla mě taky moc nebrala.

Okázale naivní a lobotomická girl power klipařina s úlevně blbnoucí skvadrou herců, kterým všechny ty bezelstně pubertální fórky rádi sežerete stejně jako efektní akční scény píchající naprostým ignorováním fyziky do očí.

Tuhle holčičí verzi STůJ PŘI MNĚ jsem svého času viděl na kabelovce xkrát a stejně jako STůJ PŘI MNĚ jsem si ji okamžitě zamiloval, i když s odstupem času musím říct, že je o něco slabší. Čtyři kluky tu nahradily čtyři holky, které narozdíl od nich nepátrají po oběti aktuální tragédie, ale pokouší se objasnit staré neštěstí, o kterém jim nikdo v okolí nechce nic říct a dostane se jim při tom několika životních lekcí, hlavně že rodiče nemají vždycky pravdu, jak jim prozradí vietnamský veterán (Brendan Frasier). Každá dívka má navíc svoje rodinné problémy - citlivé a přemýšlivé vypravěčce Sam (Gaby Hoffman), z níž stejně jako z vypravěče ve STůJ PŘI MNĚ vyroste spisovatelka, se rozvádějí rodiče, klukovské Robertě (Ricci) zemřela matka a tak se snaží vyrovnat se smrtí obecně, Teeny (Birch) je jedináček, který si rodičů moc neužije a proto ráda poutá pozornost, a naivní Chrissy (Ashleigh Aston Moore) zase její matka - vzor dokonalé ženy hospodyňky 50. let, brutálně mystifikuje ohledně toho co je sex. Stejně jako kluci ze STůJ PŘI MNĚ i v téhle partě k sobě mají některé dívky blíž než ke zbývajícím a zatímco jedna spřízněná dvojice nikdy neopustí rodné městečko, druhá se vydá do velkého světa, což ale neznamená, že by ve finále byla šťastnější. Hlavním motivem je samozřejmě konec dětských radovánek, ztráta dětské víry, první lásky a dialog se sexem a smrtí. Atmosféru 70. let dotváří vedle výpravy především nesmrtelné dobové hity jako ABC od Jackson Family či Sugar od Archies, ale chybí tu určitá temnota a působivost, kterou mělo klukovské dobrodružství v STůj PŘI MNĚ. Narozdíl od něj tu také není žádný záporák, ale zato se dočkáme řady cameo rolí - kromě zmíněného Brendana Frasiera např. Janeane Garofalo jako servírka-okultistka či Hank Azaria jako nápadník vypravěččiny matky. Největším plusem je pak obsazení hlavních dětských rolí, děvčata jsou typově nezaměnitelná, přirozená a dobře hrají. Zajímavé je, že Rumer Willis, dcera Demi Moore si tu zahraje sestru její postavy. Mimochodem scéna v kanále za deštivé noci, kdy má na sobě Thora Birch žlutou pláštěnku mi připomněla Wallaceovo TO.

Čtyři roky po první DELTA FORCE a ve stejném roce jako její dvojka vzniklo tohle nepříliš akční ani vtipné béčko, které navíc ani není takovou mytizující oslavou jednotek SEALS, jak byste čekali. Akce je málo a není nic moc, ujde jen ta závěrečná honička mercedesu a obrněného transportéru, příběh je rovněž o ničem. Hodně tomu dává Charlie Sheen, zato můj oblíbenec Michael Biehn je tu dost nevýrazný a Billa Paxtona si moc neužijeme. Všichni tři už navíc natočili mnohem lepší akční filmy, Biehn a Paxton byli za (vesmírné) mariňáky už ve VETŘELCÍCH a Sheen natočil ve stejném roce jako NAVY SEALS podstatně lepšího ZELENÁČE s Eastwoodem. Zbytečný akčňák poplatný 80. letům, ale postrádající jejich zábavnost.