k212

Znepokojivé, paranoidní, schizofrenní ... Když se k sjetým dialogům přimíchne halucinogení grafika a k tomu všemu vám pěje Thom Yorke, je to jednoznačně feťácký peklo. Tak jako to nejspíš bylo peklo pro P.K.Dicka., věnovat svoje dílko všem těm mrtvým nebo nezvratně šíleným kamarádům.

Introvertně tichý a nevýrazný film s expesivním výkonem Johna Turturra, kterému s lehkostí a grácií přihrává Emily Watson. Lužinova obrana vypráví o lecčem, o lásce, o soutěživosti, ale hlavně o tom, že být geniálním šachistou, automaticky neznaméná být úspěšným, vyrovnaným člověkem, o tom, že genialita s sebou přináší jisté oběti (psychickou nemoc). Jistých 70%.

Po dvou sériích u mě přetrvává bublající pocit, že dílko se dějově nikam moc neposouvá (natahovaná nudle je nejspíš na místě, aj já hodnotím seriál, takže je to vlastně ok). Tedy pokud nepohlížím k psychologickému rozkladu souexistence 40-ti lidí a rozmach individualit s velkou dávkou sobeckosti. To je vlastně na Ztracených to nejlepší. Na začátku vidíme jen hezké a třírozměrné schránky, které časem ukazují svoje další a nové tváře, které jsou leckdy dost šokující, negativní. Snaha začít od nuly a lépe selhává právě díky minulosti všech přítomných, která ovlivňuje jejich konání na ostrově. Dostáváme se tak do víru afektů a agrese. Tento "experiment" na ostrově, od něhož můžeme jen čekat další a další zraněné nebo mrtvé, je velmi zajímavou ideou, nicméně ne novou. Možná za to může můj cynismus, ale takhle nějak jsem si to představovala... a doufám, že ani třetí série nenakousne nějaký ten sladký dortík idealismu a zůstane v mezích psychologického realismu ... 18.6.07 Poznámky o třetí sérii. Už mě někteří ti šmejdi bez charakteru (Kate, James, Sayid a Juliett rulez) , kteří se nehodlají zbavit civilizačních manýrů ani na opuštěném ostrově, začínají nudit, navíc psychohrátky páně Bena nejsou už tak odporně hnusné, ale plytce natahované. A děj? Tohle nemůže dopadnou smysluplně, tohle už ne. Flashbacky se stávají jen takovou tou nastavovanou kašičkou, aby to mělo 38 minut bez reklamy, zdá se, že scénáristé neví kudy kam. Škoda.

Překvapení, to zajisté ... od Coenů jsem čekala daleko víc černohumorných hlášek a scének. Občas sice něco z toho lehce vystrčí růžky (ufo :-), ale ve výsledku je Muž, který nebyl dramatem jak bič. Výtečná atmosféra je podpořena šedo-černo-bílostí a pak také charismatickým herectvím Billy Bob Thorntona, což v kombinaci s jeho prostě deklamovaným komentářem o holiči, co je neviditelný, udává ráz celému filmu. Zaujmou však i vedlejší postavy, obzvláště židovský právník v podání Tony Shalhouba a pak také "vděčná" pianistka Scarlett Johansson. Přičtu-li k tomu skvělou hudbu, kameru a neoddiskutovatelně dobrý scénář, zbývá mi je konstatovat, že Muž, který nebyl stojí v současné tvorbě hodně vysoko, u mě na *****.

Ó ta pointa (kněz a pradlenka) ... bavila jsem se. Nechutné, odsouzeníhodné, ne ... přiznejme si, že v každém z nás je trochu(kousek) perverze a s klidem se na Quills podívejme, eventuelně se zplna hrdla zasmějme. Hm ... podotýkám, že mým dlouholetým problémem je smích v pasážích, kdy se obvykle moc lidí(nikdo) nesměje, takže mé konstatování o vtipnosti radši liberáně a velkomyslně přehlédněte. Herci = úžas; scénář = lehkost; myšlenka = svoboda vyjadřování nade vše ... Nevidím to jinak než na ****.

Ucelenější, kompaktnější, maximálně strohé, divadelní metaforičnost začíná lehce ustupovat názornému naturalismu a kupodivu je druhá část plánované trilogie i vtipnější ... Tedy pokud skřípající cynismus míchnutý satirickým nadhledem může být pro někoho (mě) vtipným. Dogville bylo hutné psycho, z něhož se člověk dlouho vzpamatovával (nebo ho hned nenáviděl). Manderlay je oproti tomu po stránce formální trochu slabší bratříček, ale i tak vás několikrát donutí zavřít oči, zacpat si uši, neboť pár scén je drásavě vygradovaných ( i když je to zcela individuální). Ve výsledku u mě však o jednu píď Manderlay zvítězil ...

Pí je prostě taková skoro-iintelektuální hříčka ... film téměř bez děje, zorientován na strohá fakta, s drsnou pointou. Vše stojí na one-man show matematika, který balancuje na hraně mezi věděním a "numerologií". A také mezi migrénami a šílenstvím. Vše je snímáno syrově černobíle (chvílemi i zrnitě), do toho hraje velmi divná elektronická hudba, jejíž jeden motiv se opakuje až moc často, což samozřejmě souvisí s budováním atmosféry. Stavy hlavního hrdiny jsou ukazovány s hutnou avšak drásavě pozvolnou gradací (zvukový mix v tomhle filmu dělá divy) a s rychlou stagnací, což tvoří velké procento celkové atmosféry. No a pak tu jsou náznaky budoucích vychytáveček páně režiséra - obzvlášť opakující se scéna s prášky a injekcí. Pí je hodně tísnivý film, také hodně depresivní, jsem dokonce přesvědčena, že je to o fous větší psycho než Requiem za sen. Každopádně se jedná o originální dílko jedinečného filmového tvůrce.

Kafe a cigára jsou prazvláštní směsou, kterou nespojují jen ony dva předměty z názvu, ale hlavně styl komunikace - který obvykle končí nějakým tím faux pas nebo trapasem. Tohle dílko Jima Jarmusche lze lehce rozdělit na dvě velké a jednu malou část - povídky s herci, povídky se zpěváky a povídky s neherci. Každá část má svůj smysl a kouzlo, ale přece jen o stupínek lepší jsou ty vypointované herecké exhibice (výteční Bratranci, směšně trapná Sestřenice, dobro-zlá Dvojčata, vtipná neřeč Roberta Benigniho, otec, co si platí lásku syna...). Pak jsou tu povídky se zpěváky, mají také pointu, ale ta obvykle není tak zjevná, což je samozřejmě dáno spíše civilnějším výrazivem (Iggy a Tom, RZA a GZA, Jack a Meg). Kafe a cigára jsou nevyrovnaným šťůčkem, každopádně nenudí a hlavně každý si najde své oblíbené cosi. U mě převažuje spíš pozitivní dojem z dobrého a originálního záměru posadit dva lidi ke stolku a nechat je povídat o něčem či o ničem, ze zajímavého obsazení, z dobře zvolené hudby, z černobílé hravosti... I kdybch hodnotila jednotlivé povídky zvlášť a pak je zprůměrovala, nevyšlo by mi míň než ***, takže 70%.

Číst knihy Dana Browna je pro mě stylistycko-literární utrpení. Obsah jeho děl má sice zajímavé náměty, ale jsou zpracovány s nutnými bestsellerovými atributy čili šokantnost + bulvár + jednoduché konstrukce vět (aby se to lépe prodávalo těm, kteří souvětí nezvládnou). Mám pocit, že Ron Howard svým filmem učinil lví a reverzivní službu literánímu skoro-braku. Neboť tam, kde románová předloha selhává - tedy ve stylistickém umu, nastupují kultivované (čti technicky dokonalé a zaběhané) filmové prostředky. Dějové schéma samo o sobě příliš nezaujme (kalkul a vykonstruovanost z něho jen čiší) a některé repliky hlavních hrdinů zní jak z úst manekýnů (nebo desetiletých dětí, vyberte si :-), což je naprosto totožné s předlohou a čemuž samozřejmě nedokázal zabránit ani scénárista. Šifra není lehce koukatelný film, protože postrádá akci, napětí, spád, hrdninové mluví ... mluví, a jen díky zajímavě udělaným flashbackům dostává film výraznější rozměr. Herecké výkony jsou průměrné, některé dokonce zůstávají v intencích ozdobných (ach-jo). Vidím to na čistých 60%.

Filmařina na úrovni nula, obsahově jasné a pochopitelné sdělení, že i takto to může být, existovat. Ale to vím i bez této filmové exhibice, která je spíš než filmem hraným dokumentem. Sprostá slova mě nešokují, jetých až úchylných dílek jsem pár taky viděla. Jenže Gummo je klasický výplodek nezávislé filmařiny, která bez větších uměleckých ambicí lehce zveličuje (snad i záměrně) a věší nám na nos přesvědčení, že takto je to normální. Inu pro mě není, takže jsem asi pokrytec. Na stranu druhou je dobře, že vznikají i taková díla, jejichž primárním účelem není bavit, ale na něco upozornit. Podotýkám, že i tato dílka mohou být tendeční a zahleděná sama do sebe. Gummo takové je.