k212

Zprvu jsem byla trochu nedůvěřivá k hlavní hrdince a hodně jsem se bála, že její chování bude sloužit jen k obratné manipulaci s divákovy city, nicméně děj tohoto díla je propracovaný a zapadá do sebe ve všech částech, takže nic není jen na efekt. Atmosféra tohoto příběhu je skutečně nestandardní, herecké výkony rovněž. Tandem Sarah Polleyová - Isabel Coixet je skutečně originální zjev na filmové scéně. Pakliže Můj život beze mne je o smíření se se smrtí, pak tento kus je o překonání vlastní smrti. Smrt v podobě války, vojáků, rádoby zachránců, v podobě sebevražedné nehody. Také je to o tíze slov a ticha ... takže proč psát víc ... to se musí vidět 90%.

Námět by měl zákonitě vést k depresi ... předzvěstí mi byly zdejší komentáře. Nicméně tohle dílko mě přesvědčilo, že i umírání může mít "smysl" a dokázalo to nadmíru citlivě. Nedočkala jsem se bolestného naturalismu, nezahlédla jsem obličej stažený v masku utrpení nebo třeba potoky krve. Tomu se tento film vyhýbá. Ovšem náznaky, které diváka nechávají na pomezí vlastní obraznosti, a které jsou předzvěstí skonu, rozhodně neabsentují (rozhovory s lékařem, občasná nevolnost...). Hlavní hrdince moc času nezbývá o ony úkony ("desatero"), které chce před smrtí stihnout, udávají tón a smysl celého vyprávění. Některé body jsou ušlechtile asertivní vůči rodině a okolí (najít dětem novou matku třeba), některé zas čistě sobecké (najít si milence ... třeba). Forma vyprávění je pevně spjata s cítěním hrdinky (studené barvy nemocničních chodeb, barevný svět domova), kompozice záběrů leckdy překvapí. Můj život beze mne není strohým nebo dokumentárním vyprávěním o smrti, je to citlivě artové podobenství o smíření se s ní, smíření se skrz malé-velké skutky a úkony ...

Slušná porce klišé na nedělní podvečer, kdy jsem po víkendovém relaxování třeba trochu společensky znavena, mi vlastně tato "duchaplná" zábava moc nevadí. No a když k tomu přičtu slušnou dávku krásných šedokých chlapů (jejichž výskyt je v tomto seriálu podivuhodně vysoký) :-) hmm tak mě to vlastně vůbec nevadí.

Já nevím, dlouho jsem o tom filmu přemýšlela (horrory nejsou moje silná stránka), dokonce jsem se podívala na obsáhlý film o filmu, abych snad pochopila a našla nějaký smysl. Ovšem i po této anabázi, mi ve výsledku Silent Hill přijde jako trochu přeplněná a odcizená, avšak originálně natočená děsivá hříčka. Chybí mi nejspíš cosi jako přímočaré oddůvodnění, vysvětlení snad větší smysluplnost, ale tím nechci říct, že je to tak moc na škodu. Dokonce jsem o filmu diskutovala, o tom jak ho chápou druzí ... inu, jinak. Což je nejspíš účel. Obvykle dávám přednost horrorům, které moc neukazují, Silent Hill je přesným opakem - s naturalistickou a detailní úchylností ukazuje extrémně hodně (a to jsem nečekala), nicméně přes tuto brutální (ovšem vizuálně vytříbnenou) názornost, zavdává film prostor i jiným něž jen smyslovým pohnutkám, takže divák je donucen přemýšlet. Hru znám jen velmi povrchně, ale vzpomínám si na pár scén, které byly skoro identické se scénami z hry (až na to, že tam je hlavní hrdina muž, nejvíc mi utkvěla v paměti ta v baru s jukeboxem). Také si vzpomínám na hrůzu, kterou jsem pociťovala při sledování pekelného řádění v Horizontu události, v Silent Hillu je to dost obdobné atmosférické psycho, které je však zrežírovano, nasmímáno a ohudebněno mnohem lépe. Ve výsledku to vidím na čistých 60%, ne však jen díky technické dokonalosti a skutečné vizuální děsuplnosti, ale hlavně kvůli oné snaze donutit diváka trochu uvažovat, což je -myslím- u této sorty filmů dost neobvyklé.

Víc akce a krve, víc digitálních příšer, víc lásky a sexu (a Scota Speedmana - wow), víc zmatených slov a děje. Zmizely zajímavé atmosférické kulisy z jedničky a přibyl přiblblý závěr. Přesto je to snesitelné béčko, na které se nejspíš už nikdy nepodívám.

Já se vlastně bavila. Rozhodně ne smysluplností, nadsázkou nebo provokací, které by třeba z tohoto fantasy-horroru?! mohly alespoň trochu vystrkovat růžky. Na stranu druhou vidím nadšení tvůrců, kteří se pokusili vytvořit a specifikovat vlastní svébytný fantasijní svět. Ten je však postaven na pop-kulturním klišé, které už dobře (anebo špatně) ukázalo upírské tesáky v Bladeovi, a ten je přece jen o techničtější třídu výš, takže Underworldu zůstává -hlavně díky úděsným digitálním trikům- jen punc béčka, nicméně to je jen takové lehké vybočení z celkem dost dobrého vizuálního stylu. Co ovšem překvapí, je snůška anglických herců, jímž s přehledem vévodí Bill Nighy v roli Viktora. 50% dávám za tu dvouhodinovou pádící zábavu a atmosféru, která prostě nemohla nenudit. A ano, tento film si opravdu divák užije nejspíš až na druhé skouknutí, neboť já své hodnocení mírně posunula výš.

Hodně černá moralitka, kde jedna osoba dostane, co si zaslouží a ostatní socko-podvraťáci schytají pěkné ponaučení pro příští "akce". Zkurvená noc je velmi zábavný film, který částečně vychází z poetiky Pulp-fiction, až na to, že tady sledujeme "obyčejné" lidi na "obyčejném" předměstí místo gangsterů. Ve středu dění stojí dvě mrtvoly, okolo nichž se z různých pohledů nabalují další situace všech zůčastněných. Ano je to vykonstruované, ale má to šmrnc, spád a hlavně černohumornou slinu. K tomu hraje divná hudba a herci předvádějí přesně, co se od nich čeká, žádné exhibice. Čistých 70% nebo-li ***1/2.

Ou je, po dlouhých letech jsem se opět dostala k této těžkotonážní klasice žánru ... a nutno podotknout, že mě opět nezklamala. Na nic si nehraje, nic nepředstírá, nemoralizuje, jde o brutální thrillerovu podívanou, která zavdala impuls k žánru jménem --- hustá scífková vyvražďovačka. Béčko vymalovaný originálními nápady a vyšperkovaný bombasticky průhlednými triky. K tomu vyhrávají těžký synťákový osmdesátky, do toho poskrovnu hláškaří sympaťák T, ale ve skutečnosti za něj mluví bouchačky. K tomu se nám tu profiluje matka Connorová, která úspěšně startuje svůj boj proti budoucnosti v růžově batikovaným tričku a konverskách, navíc po boku sexy vojáčka Kylea Reese. Mám ráda filmy Jamese Cammerona, obzlášť ty osmdesátkový neb jsem na nich vyrostla (Vetřelci, Propast), nemám ráda druhý díl Terminátora, protože se u něj nikdy nedokážu tak moc odlehčeně bavit jako u jeho staršího bratříčka. A u Terminátora se bavím jen tím, že ho blaženě propírám jako klasický výpotek osmdesátých let. 60%

Přesně takové pokračování jsem očekávala, dějove dotažené do trapnosti, po filmové stránce ryze průměrné až nenápadité, zmizela elektronická hudba a bohužel ji nahradila patetická orchestrálka. Naprosto se vytratily vtip a lehkost, která mě společnými silami rozesmívaly v jedničce. Nudila jsem se, nezasmála jsem se, nesoucítila jsem s "hrdiny" a jejich osudem, dokonce mě nic nedonutilo popřemýšlet o ději. A to je špatné, je to známka toho, že tomuhle spatlanci opravdu něco (hodně) chybí.

Ano, tak tomu se říká emancipace, jít pracovat do dolů (tímhle vždycky argumentuji, když jsem nařčena z feminismu, že takhle si to představuji). Bohužel tohle dílo diskriminaci neřeší, tedy zaměstnaneckou, platovou ... Hrdinka tohohle filmu jde pracovat do dolů z ryze praktického důvodu, jen aby dostala vyšší výdělek, protože se nachází v tísnivé sociální situaci, ne proto, aby ukázala, že na to prostě má. Nu což v roce 1989, uznávám, to je dost pokrokové až odvážné. Film se stáčí jiným směrem ... snaží se řešit sexuální obtěžování (nebo snad sexuálně zabarvenou šikanu) na pracovišti, což je určitě úmysl vznešený, nicméně v podání tohohle dílka však čistě průměrný. Nedočkáme se vypjatých psychologických scén, nýbrž sledu dojemně ohraných situací, které jsou sice pěkně odehrané (překvapivě silnou hereckou sestavou), ve výsledku je však film jen utahaně bezobsažný. Je to dáno tím, že se snaží být až příliš vstřícný, není na pochopení v podstatě vůbec náročný, nesnaží se osvětlit precedent, který si hornice vysoudily. Je to jen průměrné rodinné drama zasazené do netradičních reálií, které je v první hodině koukatelné -to si ještě k hrdinkám a hrdinům dokážete najít cestičku- ale s přibývajícím časem vám začnou být docela lhostejní, protože se děj cyklicky opakuje (šikana, soud, rodina) a k ničemu pořádnému nespěje. Myslela jsem, že uvidím parádní soudní drama, nebo alespoň náznak psychologického dramatu, výsledkem je melodramatický skoro-kýč. Který hodnotím tak vysoko jen díky hereckým výkonům a díky mé nostalgii po pořádné feministické masáži :-o, ne to byl jen vtip.