k212

Mariňák je určitě film, který má co říci, i přestože osobně se s ním prostě nedokážu pozitivně ztotožnit (neboť vše, co líčí, se mi pacifisticky příčí :-). Sam Mendes je v mých očích i nadále obdivuhodný režisér, opět sáhl po látce, která je zajímavá a opět dokázal, že je velmi nápaditý a zručný režisér. Co však pokulhává je scénář, mám pocit, že děj je příliš roztahaný a v druhé polovině jednoznačně ztrácí tempo a přenáší se z bouřlivých vod satirických do poklidnějších melodramatických zátočin. Což je sice jasný záměr, který demonstruje dlouhé čekání na výstřel, ale i ten by se dal nějak ozvláštnit, vylepšit. Herecké suita je vcelku nadprůměrná, obzvlášť zazářili Peter Sarsgaard a Jamie Foxx, kteří měli v hereckých rukou velmi zajímavé figurky a dokázali si s nimi poradit. Hudební doprovod je standardně Newmanovský, ozvláštněný trochou moderny a špetkou psychedelic rocku. 60%. PS: Mám pocit, že už v druhém filmu Sama Mendese mi hrozně chybí support Alana Balla, neboť myslím, že pak by se teprve rozpoutalo satirické peklo na zemi (takže si radši než Mariňáka pustím v nočních hodinách Six Feet Under).

Jsou filmy, které jsou tak specifické svým námětem, že se jen těžko s grácií protlačí za hranice inkriminovaného regionu. Bee Season je jeden z nich. Ono totiž přijde malému českému člověku fakt vtipné, že američani soutěží v hláskování slov, když u nás hláskují děti v první třídě ... proč tomu tak je - je nazřeteli, proč je film uváděn s titulky je také jasné (tedy mě jako osobě poznamenané angličtinou :-). A o čem to je? Židovská rodina - dcera co spelluje, otec, který je posedlý mysticismem slov, matka, co trpí kleptomanií a syn, který propadá svodům Harre-Krišna. Na první dojem to působí hodně přeplácaně a já se ptala, zda to může vůbec jako celek fungovat? Myslím, že ano. Díky nadprůměrným hereckým výkonům ústřední čtyřky, díky nápadité režii a vizuálním vychytávečkám (ano i to tady je), díky scénáři, který v podstatě moc neřeší, nevysvětluje a nechává na divákovi velký díl přemýšlení a pocitů, díky zajímavému závěru... Ano Bee Season mě okouzlil, okouzlil mě také díky zajímavým americkým reáliím, což je u mé osoby hodně těžko uskutečnitelný stav. A myslím si, že režisérký tandem David Siegel - Scott McGehee pokračuje ve skutečně zajímavé kariéře, neboť už předchozí Temná voda mě nepokrytě nadchnula. Témata jejich filmů jsou malá rozsahem, ale o to silnější, s větší výpovědní a emotivní hodnotou. 70%.

Potápěčská noční můra to teda byla. Dívat se přes hodinu na dva lidičky, jak leží na hladině moře, jak se hádají, usmiřují a čekají na pomalou smrt, přitom se kamera houpe ze strany na stranu společně s vlnami a divák získává pocit autentičnosti. Pak přijdou žraloci, pak přijde konec... Divné a stísněné. Na druhou stranu je to vlastně všechno a nic víc v tom člověk nenajde.

Obyčejně lidské ... toto spojení se mi prostě při sledování tohoto filmu vtíralo na mysl několikrát. Nenásilné, tiché, příjemné pokoukání. O lidech, o vině a odpuštění. Asi tak. Trochu nudné, to taky, asi díky nevtíravé režii Lasse Hallströma, řekla bych. Redford a Freeman jsou opravdu páni herci a poradí si i bez zbytečných slov, Jenifer Lopez a Josh Lucas se snaží, ale v porovnání s elitou ... jsou jen do počtu.

Nu, co k tomu dodat ... Woody a řecké tragédie - to vždycky šlo dohromady (Mocná Afrodité je totiž dle mého názoru to nejlepší, co jsem od něj kdy viděla). Woody a Londýn - to mi samozřejmě vyrazilo dech. Herci v čele s hystericky-osudovou Scarlett Johansson a hříšným prospěchářem Jonathanem Rhysem Meyersem jsou téměř bezchybní. A co se týče -zde tolikrát přetřásaného- cynického konce, během sledování filmu mi vlastně přišlo, že takový závěr je v případě Woodyho Allena naprosto nevyhnutelný.

Vkusně nevkusné - mé další setkání s mistrem Pasolinim, plné drsně-groteskního sexuálního humoru. Nu přihlédnu-li k roku vzniku, musela to být prvoplánovitá bomba. Bomba také je ta příšerná angličtina a úchylné obličeje herců. A taktéž se ztotožňuji s názorem Blocka - tohle mi hodně moc náhanělo na mysl Monty Pythony, Pasolini je však větší dekadent a ukáže a vyřkne téměř všechno.

Opět se mi potvrzuje pravidlo, že co není blockbusterově hollywoodské (a stačí jen nabrat americké herce a transportovat je za hranice do Kanady), tak se hustota slova šukat zvyšuje. No parkrát jsem se zasmála, pravda, herci mi docela sedli, ale to je asi tak všechno.

Dvakrát jsem skoro ani nedýchala, poprvé ve chvíli, kdy letadlo vyletělo na stratosféry a na pár vteřin dlelo ve stavu beztíže, podruhé, když Superman vystoupal do nebe a letěl vstříc zapadajícímu slunci. Povrchní, jistě.

Lars von Trier je posedlý Amerikou - sice v hodně negativní smyslu, ale je. Tak třeba tady si vzal na přestřel své oblíbené téma uzavřené komunity malého hornického městečka + přidal nosné téma = ZBRANĚ. A Thomas Vinterberg plně přistoupil na jeho zlou hru, trochu ji zlidštil, trochu zlehčil, ale i přesto je Můj miláček ráže 6,65 hodně drsná satira, která rozhodně nepadá do hlubin nepovedeného umění. Ba naopak, mladí herci jsou skutečně zajímaví a přesvědčiví, zvuková složka filmu je naprůměrná, kamera umírněně dogmatická. A vlastně jsem ráda, že Dear Wendy natočil Trierův mladší a méně krutější kolega!

Film jsem shlédla značně předpojatá, v dobrém slova smylu, byla jsem přesvědčená, že se mi bude hodně líbit. O to větší zklamání pociťuji. Tristan a Isolda je film balancující na hraně citové prázdnoty a chladu. Mají na tom lví podíl oba hlavní představitelé, kteří hrají své party opravdu vlažně až nezaujatě, a co víc totálně necharismaticky. Taky je to možná špatným vedením páně režiséra, možná slabším scénářem (ale ten by se dal s lepší sortou herců jaksi povznést :-). Vezmu-li do konfrontace vůči tomuto dílku třeba Prvního rytíře, který je rovněž s mytologií spřízněm na bodu nula, má První rytíř deset razatních předností (počínaje hereckými výkony a konče třeba hudbou) a tímto v mých očích značně povýšil - přiznávám. Totiž on se Tristan s Isoldou jeví jaksi moderně, ve smyslu častého sdílení lože, aniž by pořádně věděli proč (chybí mi prostě nějaká ta vášeň nebo extáze, to naprosto absentuje, proč???). Společně a bez větších výčitek podvádějí muže, který paradoxně zavdal jejich společné existenci největší podnět, s tím že Isolda bez větších skrupulí spí s dobrákem Markem, načež si nedočkavě domlouvá dostaveníčko s Tristanem. Jestli tímto jednáním má být vyjádřen ambivaletní postoj k podváděnému, tak je to hodně ubohé, tím se oba milenci degradují na hnusné zbabělce. Chybí mi nějaký výraznější psychologický byť třeba ohraný moment. Chybí mi kupříkladu výraznější negativní postava. Chybí mi toho vlastně docela dost. A schematický děj od postele přes boj do postele mě začal tak v půlce nudit. I když jsem pár světlých momentů zaznamenala, třeba vtipný rozhovor s Morholtem a jeho afrodisiakem, nebo některé scény s charismatickým bezrukým Markem v podání Rufuse Sewella, nestačí to na vyšší hodnocení.