k212

Ano srovnání se Zamilovaným Shakespearem se přímo nabízí, ale narozdíl od výše zmiňovaného jsem se u filmu Krása na scénu skutečně bavila. Bavila jsem se vtipnými dialogy, zainteresovaným výkonem Billyho Crudupa, bravurním výkonem Ruperta Everetta, nadchla mě myšlenka hledání sexuální identity v ženkém hávu, meditace na téma: "kdo jsem teď?" A proto spatřuji v tomto dílku daleko větší potenciál. Také je to tím, že klasické období divadla a tehdejší zaběhané výrazové projevy, jsou nasnímány a modelovány moderními výrazovými prostředky - zní to ohraně, ale téměr dokumentárně roztřesená kamera, to potvrzuje.

Jedna ze tří knih, které jsem kdy od Daphne DuMauier přečetla je právě Mrtvá a živá, kniha mě tehdy skutečně nadchla, i přestože je toto dílko neprávem řazeno do červené knihovny. Dvě knihy a jednu povídku úspěšně zrežíroval Alfred Hitchcock, což se mi jeví jako osudová spjatost. Ač mistr thrillerů nebyl ještě na výsluní své slávy a ve své tvůrčí superkondici, Mrtvá a živá je velmi povedená a napínavá adaptace. Což je rovněž podpořeno nesmírným charismatem Laurence Oliviera a civilně příjemným projevem Joan Fontainové.

Jako eroťák pro teenagery, wow :-) proč ne. Všichni jsou krásní, hodní nebo zlí, slizký učitel (který mě byl skutečně nejsympatičtější) se sápe po své nové inspiraci se vším všudy a je mu zcela jedno, že ten nový objekt stejnou měrou využívá jeho a ještě stíhá rozložit rodinku, ve své stupidní frustraci z toho, že je obyčejná(ý) hm hm. No natočit to třeba Adrian Lyne, asi by to byla hustá kaše. Stejně jako kdyby se scénáře chopil někdo méně zasažený otřepanými klišé, nebylo by břečkovitého a naprosto zbytečného konce. Okatý děj a pointy, který si film vypůjčil od lepších bratránků, ho ještě nedělá dobrým. I když musím tu jednu hvězdičku dát za mé neustálé očekávání něčeho hutnějšího a kompaktnějšího, protože mě namlsaly podivně dětské obrazy a smyslný tvůrčí proces, což je vlastně asi jediné plus na tomhle nočním béčku.

Byla jsem přesvědčená, že nic horšího než je rozmlácený a krvavý obličej už neuvidím. Mýlila jsem se, hluboce. Protože tento tříkolový zápas o sebeúctu a další lidské hodnoty není postaven na klasickém a ověřeném schématu. Což je pro mě osobně velkým překvapením, ten osobní velký vklad páně režiséra, ten vskutku zajímavý scénář. K MDB jsem se dostala až rok po premiéře, protože jsem k němu přistupovala jako k typicky americkému filmu o boxu. Druhý aspekt neshlédnutí byly mé téměř nulové sympatie k tomuto sportu. Čekala jsem klišé typu Rocky, á-la Braddock (který tímto v mých očích spadl minimálně o jednu hvězdu níž): pár drsných ran do obličeje, nějakou tu podpásovku, očistné zmrtvýchvstání hrdiny -kladného boxera- a pořádný náklep záporáka ve finiši. Při tom bych si parkrát zhuseně zakryla oči, abych neviděla tu stříkajícíc krev, ale nakonec bych si šťasně oddychla, že všechno je v naprostém pořádku. Million Dollar Baby však jednoduchý a přímý tah na divákovy city nepředkládá, pravda - oči jsem si parkrát taky zakryla (což bylo zvláště umocněno nepochopením toho, proč do sebe řežou dvě ženy), ale to co následovalo v závěrečném třetím kole, tak to mi vyrazilo dech. Největší knockout je totiž pohled do tváře člověku, který se nemůže hýbat, dýchat a mluvit, pohled do tváře člověku, který mlčky prosí o vysvobození z pekla vlastní nemohoucnosti. Million Dollar Baby je totiž výjimečný film o ringu zvaném život. Svěle zrežírovaný minimalismus slov a hudby, výtečně odehraný, ošuntěle lidský...

Stejně jako u Schindlera ... Spielberg mě donutil vzteky řvát už od počátku (obzvlášť komentáře reportérů z Mnichova mají nesmírnou emotivní výpovědní hodnotu). Je to jeho styl, skrz jakoby kladné hrdiny ukazuje, že všechno není tak jednostrané, jak se na první pohled zdá, že násilí plodí náslilí a pomsta dělá dalších deset nových vrahů, že loajální člověk sloužící svému státu nemusí sloužit jen své vlasti, a i přestože si člověk myslí, že jedná správně, není tomu tak... Mohla bych pokračovat dál a dál... Mnichov je precizně udělaný film, stojící na velmi pevném dějovém a myšlenkovém základu. Ano, myslím, že je to správné slovo, je to do detailu promyšlený film, který ví, co říci, i když se občas tváří nejednoznačně. Vizuálně je naprosto úchvatný, v dialozích se toho moc nenamluví, ale když se mluví, zasáhne to. Nehledě na to, že ve chvíli, kdy se divák nechá ukolébat klasickým špionážním tempem (nejdem ho, zabijem ho), dostává obvykle další emotivní podpásovku v podobě prostřihů únosu (čím časově vzdálenější, tím násilnější a hrubší), Únos a následná poprava je hutnou nitkou proplétající celý děj, to jistě. Nevím, zda nazvat herectví Erica Bany za ohromující, ale každopádně mě nesmírně nadchl. Nemyslím si však, že nějakým zásadním způsobem zastínil své kolegy, kteří třeba neměli tolik prostoru. A vůbec mezinárodní obsazení rolí mě velmi potěšilo, je to výběr velmi citlivý a zase - jasně cílený.

Dvacáté století bylo stvořeno oddaným vzívačem Jah-bul-ona, svobodným zednářem, který po halucinační mrtvici poznal pravou podstatu dělohy ženy :-) Nu dobrá ... vím, že tato extra fikce pochází z pera Alana Moora, a při čtení jeho mnohovrstevnatého násilně-sexuálního komixu jsem se bavila. U filmu to však trochu skřípe, je tak moc smrtelně vážný, až je nudný. Charismatický inspektor Abberline v podání Johny Deepa může fetovat jak chce, ale moc smyslu to filmu nepřináší, Ian Holm coby William Gull se rovněž moc snaží, ale jeho postava je tak moc osekaná, že v podstatě hraje jen průměrného sériového vraha (i když jeho černé oči při extázi z vraždění jsou strašidelný brr :-o), stejně tak dopadl panský kočí Netley a řada dalších postav. Ale dost už srovnávání, děj si je podobný, poselství je trochu pošramocené, ale dílko filmové jako takové má zajisté atmosféru. Temnou, dusnou, sexuální, halucinogenní ... tvůrci se vskutku vyřádili v barevných filtrech, klipových střizích, zrychlených záběrech, v agresivním mixu zvuku. V tomto směru však u mě zvítězil podobný Vidocq (tuším, že je taky z roku 2001), který měl sice o třídu slabší děj, avšak vizuálně byl mnohem vypilovanější. No , pár specialitek přece Z pekla má - hlavně ty česko-pražské ext-interiéry (nevědět to dopředu, ani bych to nepoznala, to se upřímně přiznávám). Filmu Z pekla jsem dala po prvním shlédnutí o jednu hvězdu méně, protože mě v podstatě nezaujal a neoslovil, po zhltnutí komixu jsem po něm sáhla podruhé a našla jsem jisté přednosti. Suma sumárum = pokud znáte komix a nejste fanatiční vyznavači věrných adaptací, film si užijete!

Svébytná fantazie, to nesporně. Unikátní ve svém výtvarném zpracování, ojedinělá pro svoji hudbu (mix balkánské dechny a techna), zajímavá pro netypický přístup ke klasickému pohádkovému ději. Na Masce zrcadla prostě poznáte během pár prvních minut, že nepatří jen do sorty prvoplánovitých výtvarných kýčů. Je to fantazie, která má o čem vypovídat, která dokáže nepofidérně vizuálně učarovat, aniž by do vás hustila "ó jak jsem krásná a dokonalá" nýbrž "podívej, něco takového jsi ještě neviděl!". A já neviděla, to tedy ne, stejně jako jsem doposud nezavadila o dvě velmi zajímavé existence, které mají toto dílko v pevných scénaristický, režisérských a hlavně vizuálních rukou. Neil Gaiman a Dave McKean jsou prostě osvícení originalitou, která tak moc chybí v řadě podobných snímků. Jejich film se pohybuje po cestičkách realisticky-fantastického mixu, poučné vypravovánky pro děti, mírně dekadentní a lehce úchylné pastvy pro oči, příjemných úvah o lidské a nejen lidské existenci, hypnoticky-psychedelických vizuálně-hudebních koláží... Těžko stravitelné sousto pro někoho, kdo nedokáže přijmout divně pokřivený anglický humor, který občas vystrkuje růžky, pro někoho, kdo bude hledat za Maskou zrcadla prostou vizuální žranici. Neboť MirrorMask je duchaplnou a výživnou hostinou pro zvané a věkem-neomezené.

Vendeta má mnoho tváří, ne jen tu jednu sošnou. Špatných dobrých, průměrných, divných, jetých ... Postrádá však tu jedinou, osudnou - výjimečnost - ke škodě. K velké škodě! Křivka nadšení u mě vylétla na maximum po první hodině, pak už měla jen sestupné tendence. Tu úžasnou gradaci mají hlavně na svědomí odvážný homosexuál Stephen Fry (který brzo umře) a smutný polda Stephen Rea (který příliš dlouho zůstane). No Hugo Weaving se svým sexy hlasem a černým pláštíkem taky, proč ne, nicméně on je také příčinou té maxi stagnace v polovině druhé. Ta vysvobozující láska mě fakt rozcupovala - oh brothers go to hell - to už jsem kdesi viděla!. Čekala jsem příliš moc, přála jsem si něco extra duchaplného něco lehce ujetého (V jako zhrzená milenka, kupodivu mi to na mysl parkrát přišlo, ale je to jen blockbuster takže, co bych chtěla :-((, ale vše zůstalo v pohádkově Wachovských intencích. Chvílemi akce, chvílemi trapně směšné kecy, chvílemi soap-opera s přívdavkem, chvíli doják emotivně vyhoněný na max. Proč? Protože 2xW a jinak to není a nebude! Škoda herců, škoda komixu (nikdy jsem ho neviděla, ale přesto), škoda nesmírně trapného závěru... Mám pokračovat??? A přesto ***1/2 - vidím snahu na všech stranách, jen ne na místě pravém = scénáři.

Hodně zvláštní film ... a asi to bude tím, že není tak trochu americký. A vůbec, já mám slabost pro anglofonní kanadskou tvorbu, i když ji znám hlavně z televizní obrazovky (díky ČT). Děj je dost nahuštěný - vlastně je to skládanka z krátkých povídek, které jsou vyprávěné tak nějak na několik částí, na přeskáčku. Což je celkem neokoukané. Nicméně hlavní význam spatřuji v pocitové rovině filmu (o-ano láska, ale nejen ona :-) Pro mě téměř neznámé herecké tváře odehrály své party nadprůměrně. Musím konstatovat, že jsem přistoupila na tu zvláštně dějově-vizuálně podmanivou hru v nočních hodinách se vším všudy, a vůbec toho nelituji.

Opět nejsem zklamána ... už jsem si prostě zvykla na příšernou italštinu a ještě horší postsynchrony. Co mě však už po několikáté nalepilo na dvě hodiny k televizní obrazovce (a nebylo schopno od ní dostat) byl neotřelý, asociativní, lehce bulvární styl vyprávění a audiovizuální složka. Hlavně ta ruchově-hudební - která mě opět nakopla - napadají mě jen tato slova: industriálně-orgastický beatbox říznutý orchestrálním technem. V roce 1980 - unikát, to jednoznačně. A děj, poselství ... komplikované, jako vždy. Vztahy mezi mužem a ženou, ženou a mužem, o nepochopení-pochopení, o sexu, o drogách o všem a ničem - film plný rozporů... Ale nic jiného jsem vlastně ani nečekala. Tedy to, že bych to pochopila. Marcello hraje o život ... kamenují ho brutální feministky, honí ho nadržené nymfomanky, učastní se road-movie se zhulenými lesbičkami, oslavuje 10000 milenku čurajícího erotomana, v mezičase slintá po mladých a krásných děvách, aby nakonec hledal dokonalou ženu. No nezní to jako skvělá komedie :-)))