Morien

(1001) Chichichi, tak předně bych všechny lidičky, co považují Bourneovo ultimátum za realistickou kinematografii ("Ty rvačky, to je jako bych tam byl s nimi!"), povinně připoutávala k židlím a pouštěla jim tento film - a možná bych ho povinně pouštěla všem lidem, co si myslí, že běžná kinematografie, na kterou jsou zvyklí, je realistická, zvláště když se "zakládá na skutečných událostech". A teprve až si dosyta užiju představu, že by se tento snímek dal používat jako mučící nástroj, začnu ze sebe sypat chytré komentáře. Ale taky si vlastně říkám, že k tomuto dílu možná už není potřeba nic chytrého dodávat. Je totiž dost možné, že mě stejně nejvíc baví to, jak se film neobtěžuje nic komentovat a potom ilustruje věci, na které se nikdo neptal. Líbí se mi, že si dali záležet, jak to všechno vypadá. "THE FUTURE IS FEMALE"

Film, jehož prvním obrazem jsou oči a nos Benedicta Cumberbatche vznášející se ve vesmíru mezi hvězdami, druhým sekačka likvidující trávu kolem hrobu a ve třetím záběru muž na pláži pohybem ruky nechá rozestoupit vlny. Když jsem viděla toto, získala jsem dojem, že snad nemůže existovat lepší film na této zemi... ale snímek samotný potom ukáže, že to není pravda. Strom, který si s sebou chlapci vezou, je krásný. Scéna s hledačem na kamenité pláži je krásná. Představa návratu do přírody je krásná. Myšlenka vyvěrání hlubokého jen tak mimochodem je krásná. Slzy při pohledu na východ slunce jsou krásné. Přesto mám ale dojem, že nic z toho není dotaženo úplně do konce. Zvláště s přibývajícím časem jsou epizody čím dál méně vypointované a rozlišené a jednotlivé rozhovory splývají a pozbývají to fatální a neobyčejné kouzlo, kterým mi film učaroval v začátku. Což mě vede k přemýšlení, zda režisérka chtěla vytvořit stylizovanou osudovou podívanou a nebo byl naopak jejím záměrem realisticky odvyprávěný příběh, kde (stejně jako v běžném životě) spousta důležitých věcí zanikne nebo vyzní do ztracena. Osobně bych v tomhle případě byla pro větší stylizaci. Myslím si, že potenciál skvělé čtveřice protagonistů zůstal trochu nevyužit. Za jiných okolností by to pro měl byl tříhvězdičkový film, ale za prvé bych chtěla film odlišit od těch, kterým běžně dávám tři hvězdy, protože není stejný a ukazuje známky něčeho vyššího, a za druhé mě k mírnému nadhodnocení vedou niterné pocity.

Proč já se pořád týrám. Jak já nenávidím tyhle charakterní herce, jak si hrají svoje charaktery. Jedná se o jeden z těch filmů, kde si stačí přečíst děj na Wikipedii a jinak se vůbec není třeba na samotné dílo dívat, protože z filmařského hlediska nedochází k žádné přidané hodnotě v žádném ohledu. Adaptace divadelní hry do filmového prostředí taky stojí za starou belu. Střídání pomalých, citlivých pasáží s těmi dynamickými a extrémně řvacími selhává v kýženém efektu, protože filmaři to všechno snímají stejným způsobem, nedlí na detailech charakteristických pro které dané postavy, nevyniká výjimečnost žádných situací ani vztahů. Já jsem se na film dívala, protože tajná láska jediných dvou nevinných charakterů na půdorysu rodinné dysfunčknosti zní eňo ňůňo a těšila jsem se na melancholii z toho pramenící, ale ve výsledku se jednalo asi o dvě scény s minimem prostoru oproti nekonečnému řvaní všech ostatních na sebe při každé příležitosti. Jakákoliv potenciální chemie postav tak zanikla v "oscarových výkonech", přesto mám nulový dojem, že by se jednalo o živoucí postavy. A ještě člověk musí celou dobu poslouchat ten příšerný přízvuk.

Inu nevím. Chlapečci jsou velmi roztomilí a jejich vzájemné interakce nadmíru zábavné (a ve stínu nejnovějšího přemýšlení musím ještě ocenit poctování původním povídkám), ale od této chvíle se mi v hlavě řetězí už jenom spousty rozčilujících ale. Klasicky s vyčerpáním obyčejného pátrání a běžnodenní legrandy přicházejí potřeby ustanovit se taky jako velké drámo a tím se z původně sympatických postav stávají nekonzistentně jednající idioti za účelem křečovitých konfliktů (což je třeba věc, která pro mě zcela divácky znehodnotila několik posledních řad Dr. House). Za druhé mě od požitku ze sledování odvádějí očividné chyby v práci tvůrčího štábu. Z nějakého důvodu se totiž příběh o postavě, která je geniální díky svému extrémnímu chápání pravidel lidské společnosti a lidského chování, odehrává ve světě, kde zákony přestávají fungovat. Jak je možné, že po úniku policii stačí pět minut se schovávat v temné uličce, ale v následujících hodinách můžete chodit po ulicích za denního světla, pracovat ve své oblíbené laboratoři a dokonce se vracet do svého vlastního bytu, kde proběhlo zatčení a následný únik, aniž by vás kamkoliv vkročíte nesejmula speciální jednotka, protože přiznejme si to, ta místa jsou pro váš výskyt zcela běžná a jste právě policií podezírán z toho, že jste nejnebezpečnější psychotický terorista v moderních dějinách Anglie, možná i všech dob. Taky mě trošku mrzí, že hodně point divák zvládne uhodnout dříve než protagonisté (zvláště třeba v prvním díle mi to přišlo extrémně jednoduché a pro Sherlocka dost ponižující, že na svoji otázku, kterou si položí velmi návodně, hledá odpověď tak dlouho) - nevím, jestli je to úmyslně, nebo jsem nějak vycvičená rozpoznávat tyto věci, ale v závěru usoudím, že scénář bohužel není tak chytrý, jak se tváří. Další věc je ta, že když se Sherlock démonizuje jako člověk neschopný citu a přátel, většinou mi to nepřijde dostatečně doloženo na akci a pouze se to konstatuje. Je to možná tím, že sama nějakou tu sociální poruchu mám a tak se s ním dovedu ztotožnit, zatímco Watson se v mých očích chová jako mnohem větší blb než ten náš ústřední Aspergerus (tohle se mi děje i u Big Bang Theory, kde vidím, že Sheldon se chová v souladu se svými pravidly a je vlastně fér, kdežto Leonard je zákeřný anarchista). Ale potěšil mě Pes Baskervillský a fakt, že pronásleduje vlkodlaka George z mého milovaného Being Human. A taky se mi velmi líbila výsledná podoba osudové ženy. (2014) --- Dodatek po shlédnutí 4. série v roce 2017: What the actual flying fucking fuck?

"Všechny dopisy cenzurují vojáci."

(1001) Dokument na mě působí hodně moderně, ale snad ještě víc nadreálně. Myslím si o sobě, že jsem dospělá, emocionálně zralá a docela chytrá dívka, ale přesto jsem pár dní po shlédnutí seděla strnule doma na gauči a slabým hlasem svojí sestře říkala: "Mně je vážně líto, že tam ti chlápci umrzli." A potom jsme se spolu dívaly na tučňáky.

Silně mi vadí forma, ale třeba to bylo nutné, aby recitující otec měl oproti čemu vyniknout.

Nějakým způsobem mě to dojalo. Když v šantánu plakal, že se zastřelil van Gogh, například.

(1001) Místo kolik Američanů je třeba k vytažení jednoho opilce z řeky bych se spíš zeptala, kolik minut filmového času na to vypotřebují. Ale jestli to byla taková atrakce, jako jsou dneska výbuchy, tak to bylo ještě málo. Na můj vkus příliš nesourodé.

"A real adventure." Stejně jako u debutu z toho ta konstrukce a hra na reál trošičku trčí. (Při temné siluetě zdrcené matky, která "to nemůže snést" mi letěly hlavou myšlenky zhruba v následujícím pořadí: Díky bohu, že moje sestra a já máme tak krásný vztah. Proč tak vyšiluje, v jiných aspektech své bytosti se nezdá být citlivá, tak proč teď. Aha, ona vlastně improvizuje podle pokynů režisérky. Takže možná žádné proč není, třeba to jen špatně promyslely.) Ale přesto jsem i nyní okouzlená z toho, jakým způsobem je vítězné dílo komponované - je to tak osvěžující! V kontrastu s vyumělkovanými filmy, které jsem sledovala v poslední době, tak hrozně ráda slyším opravdové zvuky. Stačilo by mi jenom slyšet je dýchat. Slyšet lidi dýchat. Ale dostávám i víc. Nevím, jak je to vlastně možné, že film, který mě nechává nenávidět lidi, mi také dokazuje mnoho o existenci naděje. ♥ A zpětně ještě přidávám: Ne že by vyloženě záleželo na tom, co si postavy říkají, ale je trochu škoda, že proslovy malíře se obsahově opakují.