Morien

Tenhle film mě přivedl k myšlence zavést nějaký exkluzivní seznam filmů, jejichž prvních deset minut mě přinutí položit si otázku: "Co to jen dělám se svým životem?", odejít od obrazovky a dělat jiné věci. Ačkoliv musím uznat, že Thor mi tady přišel lépe vypadající než v prvním díle a u Natálie jsem si zase říkala, jaká to byla kdysi plnokrevná žena a dnes že už je to jenom uměle vypadající loutka. --- Tak už můžu s čistým srdcem hodnotit, protože kvůli tatínkovi jsem to už viděla celé. Fascinuje mě přerod, že v jedničce se neděje vůbec nic, zatímco tady se všichni zuby nehty snaží, aby se dělo všechno. Z mé volby slov je doufám jasné, že podle mého názoru tyto snahy moc nevychází. Nejvíc mě ovšem deptá, jakým způsobem zacházejí s pojmy jako je obětování, sebeobětování, loajalita, láska... Já jsem fanda toho, když se vyprazdňuje forma, aby pozornost tím intenzívněji ulpěla na obsahu. Tady se to děje naopak. A i když míchají sci-fi a fantasy a bůhví co všechno ještě dohromady, tak je to totálně bez výrazu.

Zpočátku jsem myslela jen na to, jak už skoro vůbec nejsem schopna sledovat kameru, která se takto pořád hýbe. Možná jsem paranoidní, ale to neznamená, že po mně nejdou. V mých očích to znamená, že tvůrci rozptylují diváka od vlastního myšlení a strkají mu svou předpřipravenou ideu, celé to těkání má co nejvíce ztěžovat její analýzu. Přesto ale nemám dojem, že by snímek přinášel nějaké relevantní podněty do debaty, že by se jím vůbec mělo zaobírat. Je to módní film, bez názoru. Bez jakýchkoliv známek, že by tvůrci něco potřebovali a chtěli jasně říct. To slovo módní se mi líbí, asi je pro tento film nejvíce symptomatické. Náhodná myšlenka č. 1: Vcelku jsem nechápala ty roztroušené momenty mezi hlavními figurami, které bych pojmenovala podle upoceného internetového memu "Now kiss". Konec náhodné myšlenky č. 1. Často vykřikuji o filmech, že se jedná o propagandu, a častuji je za to odpadem (jako příklad uvedu Forresta Gumpa, Lásku nebeskou nebo Temný rytíř povstal, abych nevypadala vyloženě jako konspirační blázen, ale jenom jako prostý blázen), o tomto filmu to nepochybně platí mnohonásobně víc. V poměrně krátkém časovém úseku už si podruhé lítostivě zoufám, proč nejsem chytřejší, abych mohla ideálně nahlédnout celou situaci a vybrat si pozici s tím, že vím proč. Teď můžu jenom říct, že mi to celé smrdí, ale připadám si příliš hloupá na to, abych přišla na to, co vlastně. Náhodná myšlenka č. 2: Na to, že je film vyprávěn z Bergova pohledu, je celá ta jeho linie pěkně nechutná a plastiková. Konec náhodné myšlenky č. 2. Citát výjimečně není z filmu, ale z dopisu Assangeho Cumberbatchovi. "Feature films are the most powerful and insidious shapers of public perception, because they fly under the radar of conscious exclusion." --- Dobře, a teď jsem byla ještě celou noc vzhůru a četla prohlášení všech možných reálných figur a už bych o tom s chutí psala diplomku.

Některá stylizační rozhodnutí mi hodně neseděla, ale přesto mám dojem, že něco takového jsem ještě neviděla - v tom nejlepším slova smyslu, jak to jen můžu myslet. Příběh je celkem jednoduchý, nicméně uvěřitelný. U nějakého uživatele zde jsem si přečetla něco o naivitě ze strany spisovatele - takový dojem jsem ze snímku neměla. Na kratším časovém úseku jsem zažila něco podobného a musím říct, že popsaný průběh velmi odpovídá mým reálným zkušenostem. Herecké výkony potom působí velmi autenticky. Nejvíc mě ovšem dostala práce s kamerou a kompozice obrazů. Těla se v prostoru vrší přes sebe, ostrá a rozmazaná, zblízka i v celcích. Nejsem si jistá, jestli to něčemu výrazně slouží v rámci filmu jako takového, ale hodně příjemně se na to dívalo. Zvlášť když vezmu do úvahy, že to je televizní film. Kéž by takhle někdy vypadalo něco z produkce nějaké české televize. Ale jistě že slouží. Film tematizuje vyprávění jako takové a těžiště spočívá v akcích v minulosti, současnost je o zachycení stavu a pocitů postav a k tomu se používá to obrazové komponování, není to jen manýra.

(1001) Ještě si to nechám projít hlavou. Byla jsem hodně zklamaná a asi nejvíc se mi teď zatím honí hlavou, že vlastně nechápu, co tím chtěl režisér říct. A tím nemyslím téma jako takové, ale tvůrčí přístup k němu. Nerozumím použité hudbě, nerozumím, podle čeho se rozhoduje, komu se dá kolik prostoru, nerozumím závěrečnému bohu na mašině. Jedná se o epizodické vyprávění, tak proč si Fassbender oproti ostatním pánům (hercům) hraje na boha. Vadil mi způsob snímání, který je sice hodně blízký, ale vlastně nezainteresovaný, jako by nesledoval žádný záměr. V tom zanikne spousta věcí, které by mohly a měly být vidět (lynčování, ukecávání Fassbendera) Chvíli je zvuk manipulovaný a potom už vůbec, proč. Jak může udělat tak parádní střihovou pasáž, jako tu zpívací Danovu/kázající Cumberbatchovu, a potom už v podobném smyslu nijak nekomponovat. Je-li to osobní příběh, proč nezůstáváme s tou osobou více beze slov a mnohem bolestněji (a víme, že to McQueen umí). Já doufám, že to má všechno nějaký vnitřní smysl, který jsem nepostřehla, hlavně ať to prosím není ústupek výtkám, že jeho filmy nebývají příliš divácké.

Asi je prima, že: 1. tvůrci pracují s rámcovým příběhem. 2. si vybrali úzké téma a to adekvátně zpracovali, místo aby se roztahovali po celém životě. 3. je to nakonec o míření ke hvězdám. 4. hlavní herecký představitel předvedl, to co předvedl. Ale stejně je mým nejhlavnějším výstupem z filmu lítost, že nejsem chytrá.

Taková pěkná filmařina, skoro je člověku líto, že potom, jako tolik jiných před nimi, zapomněli dávat kameru a herce na ta správná místa a raději se rozhodli zachraňovat svět. Postmoderní divadlo o síle lásky a skvostném hlasu Jennifer Tilly.

Drahý bože, to musí být prima, natočit si prakticky jen tak z legrace něco u sebe na zahradě a ono to vypadá jako skeč od Monty Pythonů.

(1001) Čarokrásné v každém významu slova. Nevím, jestli jsem kdy jindy viděla krásnější a smyslnější princezny. A o princích to vlastně platí taky. Myslím si, že animovaným filmům by mělo jít rozumět i beze slov. (A možná i hraným, tam jsem ale na rozdíl od animace ochotna připustit nějaké výjimky.) Ty současné na to často zanevírají, ale tady je to pošušňáníčko.

"Láska projde zkouškou, přátelství budou roztrhána na kusy..." Kecy prdy marmeláda, jak praví staré rčení. V poslední době mě velmi silně dráždí, když o sobě věci prohlašují, že jsou chytré, a potom nejsou. Za hlavní nedostatek považuji obsazení hlavního blonďáka, neboť prostě eh, takhle nevypadají praví muži.

Neměla jsem ani tak problém pochopit "kdo a proč" v rámci odvyprávěného příběhu, ale spíš na úrovni kdo a proč proboha mrví adaptace slečny Marplové takovým způsobem. Pořád mám dojem, že s odchodem Geraldine McEwan do důchodu odešli i dobří scenáristé (i když i poslední série s její účastí už vykazovala znaky určitého úpadku do telenovelových vod v rovině příběhu). Už nelze hovořit o zábavném portrétu místa a jeho obyvatel, protože se vytratila vnitřní soudružnost a lehkost. Ačkoliv jsou filmy pořád tvořeny podle stejných pravidel jako třeba výborné díly Ohlášená vražda nebo Vražda na faře, logika zločinů a souvislostí je hodně chtěná. Jednotlivé postavy jsou divně napsané i obsazené, nemají už žádný vlastní život, fungují vyloženě jenom jako figurky, které se přesunují z místa na místo tak dlouho, než dojde k závěrečné konfrontaci. Například je pro mě nemožné uvěřit, že starý doktor a jeho žena, později vdova, by kdy mohli být manželé a fungovat jako pár, to prostě odmítám. A Benedictu Cumberbatchovi to sice sluší v retro oblečení, ale k čemu to je, když vidíme, že nemá žádný vlastní rozum, jen poletuje kolem jako hadr na holi a čeká, až mu někdo řekne, co má dělat. (A ani nezačal brečet, což je jeho nejparádnější herecký trik, jak jsem zatím studiem jeho filmů zjistila.) Nevím, co by slečna Marplová, která řeší věci na základě pozorování a zkušeností, mohla vysledovat v tomto nepravděpodobném vákuu. Selský rozum dostává pořádně na frak, řekla bych.