classic

Mezi asistenty režiséra patřili Francesco Rosi, Giancarlo Zagni a Franco Zeffirelli, kteří byli v té době téměř na začátku své kariéry.

Jedná se o první barevný film režiséra Luchina Viscontiho.

Interiéry byly natočeny v továrnách Scalera v Benátkách a ve filmových ateliérech Titanus v Římě.

Složitost kulis, zejména ve sborových bitevních scénách, si vyžádala značné úsilí, různé technické problémy (například bylo nutné odstranit z krajiny sloupy a elektrické dráty) a některé „odborářské“ problémy, protože komparzisté v některých případech protestovali proti příliš nízkým platům. Filmový kritik Renzo Renzi však uvedl, že navzdory pohlcujícímu pracovnímu vytížení Luchino Visconti a štáb neopomněli poslat různé předměty útěchy do nepříliš vzdálené vojenské věznice v Peschieře, kde byl držen spolu s Guidem Aristarkem.

Během natáčení došlo ke smrti kameramana G.R. Alda, který natáčel nejen bitevní scény, ale také ty ve vile Valmarana. Aldo zahynul 14. listopadu 1953 při autonehodě, když řídil svůj vůz v oblasti Padovana. U filmu ho nahradil Australan Robert Krasker, který natočil mimo jiné scény benátské noci a scény ve Veroně.

Na rozdíl od svých předchozích filmů věnoval Luchino Visconti v tomto filmu mimořádnou péči rekonstrukci historických prvků. „Kostýmy nás s Marcelem Escoffierem stály spoustu bádání, hodně pilování a především hodně pokory,“ uvedl Piero Tosi. Při rekonstrukci tohoto světa se dokumentace opírala o nejživější a nejspolehlivější obrazy, nevyčerpatelným zdrojem byly daguerrotypie a italské malířství.

Luchino Visconti chtěl do filmu obsadit Ingrid Bergman a Marlona Branda, avšak nakonec k tomu nedošlo. Uvažovalo se také o Burtu Lancasterovi a Edwardu G. Robinsonovi.

Film byl natočen podle stejnojmenné povídky Camilla Boita, která je součástí antologie novel s názvem „Il maestro del Setticlavio“, vydané Giorgiem Bassanim v milánském nakladatelství Editore Colombo.

Režisér Martin Scorsese považuje tento film za jednu ze svých nejoblíbenějších gangsterek. Alberto Sordi (Antonio) vzpomínal, jak mu italsko-americký režisér při jednom setkání políbil ruku jako projev úcty k jeho skvělému výkonu v tomto filmu.

Scéna vraždy v newyorském holičství byla inspirována slavnou vraždou italsko-amerického gangstera Alberta Anastasii, kterého neznámý vrah zastřelil 25. října 1957, když seděl v holičství.

Postava Dona Vincenza (Ugo Attanasio) vychází z postav několika mafiánských bossů té doby, od dona Calogera Vizziniho po Vincenza Rimiho.

Jméno Antoniova (Alberto Sordi) města Calamo je fiktivní, ačkoli se zdá, že jde o anagram Alcama, lidnatého města mezi Palermem a Trapani.

Téměř celý film se natáčel v Belmonte Mezzagno. Scény ve vile dona Vincenza (Ugo Attanasio) se natáčely ve vile Palagonia z 18. století v Bagherii. Scény u moře se natáčely na pláži města Capaci a scény na pozemku na prodej se natáčely v Misilmeri.

Při svém uvedení vyvolal film na Sardinii silné protesty a byl zabaven v Cagliari, poté v Turíně a Janově, protože byl považován za „urážející zdravý rozum“. Proti tomuto opatření protestovalo mnoho známých kulturních osobností a film byl po několika týdnech propuštěn.

Soundtrack, jehož autorem je Ennio Morricone, se stal jedním z nejznámějších hudebních soundtracků k filmům o mafii.

Tento film byl první italskou kinematografickou příležitostí pro Jennifer O'Neill (Elena).

Film je součástí filmové skupiny, která se zabývá a popisuje fenomén a důsledky mafie, což bylo v italské kinematografii v těchto letech obzvláště populární. Zampovi nebylo sicilské prostředí pro jeho filmy cizí, ze spolupráce s Vitalianem Brancatim vzešly dva z jeho nejlepších filmů, Anni difficili (1948) a Anni facili (1953), které se celé nebo zčásti odehrávají v tomto regionu.

Film se z velké části natáčel v Raguse Ibla, zatímco pro další exteriéry byly použity barokní scenérie města Palazzolo Acreide (provincie Syrakusy), rodiště samotného autora Giuseppe Favy. Natáčelo se mezi náměstím Piazza del Popolo a Corso Vittorio Emanuele III, v prostorách radnice, kde hlavní hrdina filmu bydlel. Interiéry se natáčely v římských ateliérech Incir.

Exteriér a interiér kostela pro scénu prosby do San Gennaro se natáčel v kostele Girolamini. Dřevěná socha svatého Gennara, k němuž se Dudù (Nino Manfredi) obrací a který je pak ve finále nesen v průvodu (do Sant'Antonio in Posillipo), byla vytesána pro tuto příležitost a je stále zachována v kostele Girolamini.

Natáčení probíhalo převážně v Neapoli a jejím okolí. Terasa Duduova (Nino Manfredi) domu se nachází na Via Toledo 424 (s výhledem na nedalekou kopuli Basilica dello Spirito Santo a Certosa di San Martino), zatímco scéna svatební hostiny se natáčela ve Villa Campolieto v Ercolanu, slavné vile na Vesuvu, kterou navrhl italský architekt Luigi Vanvitelli.