Colby Sawyer

Vyprávět příběhy je hlavním posláním filmů a čím zajímavější příběh máte tím lepší by měl být i výsledný film. Bez ohledu na to, kdo ho točil, kdo v něm hraje a jestli to má velký rozpočet. Zpívající raci mají příběh dostatečně zajímavý, poutavý i napínavý, aby celé ty dvě hodiny utáhnul. Po formální stránce se jedná o poctivé řemeslo, které sice neuchvátí, ale je dostatečně funkční, aby příběhu neubližovalo. Přes i možná trochu nafouklou stopáž jsem se ani chvilku nenudil, příběh sice není nejpřelomovější, ale je velice pěkný, v tom nejlepším slova smyslu. Hezky se tu kloubí jistá unikátnost s přízemností, takže to cele vypadá velmi realisticky a nejede se tu žádné přehnané fantazírování. Romantická linka je vkusná a organická, ta detektivní je zase napínavá do poslední chvíle a relativně překvapí. Rozhodně takovéto “příběhové” filmy v kinech chybí a jsem rád, že se občas nějaký na velká plátna dostane.

Příběhy většinou mají začátek, prostředek a konec, je jedno v jaké formě jsou vyprávěny, schéma je to staletími prověřené. Nový film Olivie Wild má taktéž všechny tři části, první dvě jsou dokonce výjimečné, ale ta třetí jim krutě podkopává nohy. Je tedy otázkou, jak moc dokáže poslední část ublížit prvním dvěma? Odpověď je že velmi. Upřímně řečeno konec zanechává nepříjemnou pachuť a nutí si položit otázku: “Co jsem to dvě hodiny sledoval za chujovinu?” Don’t Worry Darling je totiž jedním z těch filmů, které se začnou rozpadat jak domeček z karet, jen co nad nimi začnete jen trochu přemýšlet. Je jedno, že Olivia Wilde je velmi talentovaná režisérka, že Florence Pugh je krásná a ve své roli naprosto uhrančivá, že to celé je po audiovizuální naprosto skvostné. Celé to je totiž hezké, ale v konečném důsledku úplně k ničemu. Chybí uspokojivé vyvrcholení, které by celý děj nějak smysluplně rámovalo a zbydou jen krásné výjevy bez hlubší myšlenky i sdělení. Za shlédnutí to svým způsobem stojí, jen člověk nesmí čekat něco výjimečného, protože ho jinak čeká hořké zklamání.

Je neuvěřitelný, že díl má hodinu a čtvrt a stejně se tam stane úplný kulový. Hobiti se neposunuli fakt ani o píď. Elrond se sice snaží někam dostat, ale v těch deseti minutách toho moc nezmůže. Na začátku epizody se orkové chystali zaútočit na věž a na konci epizody se furt chystají. Linka “generic badass” Galadriel a “Aragorn z Wishe” Halbranda je vizuálně sice nejhezčí, ale těch nesmyslných keců tam je ohavně moc. Reálně by šla epizoda sestříhat na 20 minutový díl a bylo by to super, ale v téhle formě to je fakt nuda k posrání.

Finally, some good fucking Star Wars! Po dokumentu o tuskenech s dvěma epizodami Manda a fanfikci o Obiwanovi tu konečně máme pořádnou dávku předaleké galaxie. Andor se vykašlal na věčnou nostalgii, na sílu tlačený humor i na roztahaný koncept odněkudnikam a místo toho servíruje originální špionážní thriller v parádním hávu. Nápad s minifilmy vypadá velmi slibně, nové postavy, jednotky i planety jsou svěžím větrem, který SW potřebovalo. Celé to strašně šlape a je to stylový. Jestli to takhle půjde dál, tak ono se to Disney fakt možná z toho srabu aspoň trochu vyhrabe.

Předchozí série Ricka a Mortyho měly rozhodně větší hype, možná i vzhledem k těm velkým rozestupům. O šesté jsem věděl jen, že bude a najednou to na mě vyskočilo a bylo překvapení velmi milé. Ne, není to geniální jako staré série, ale úvodní díl je hodně fajn a staré dobré časy připomíná, tak snad se bude ve stejném stylu i pokračovat.

Film, který má sice silné téma, ale vůbec ho nedokáže prodat. Takhle jednoduše by se dala shrnout Minamata. Tvůrci zvolili velmi chladnou a odtažitou formu vyprávění, takže se diváka nepodaří za celou dobu do děje více zainteresovat. Depp to taky zrovna dvakrát nepodrží, ale je pravda, že s takhle unylou rolí se nedalo vyčarovat mnohem víc. Vypadá to pěkně a není ti zbytečně dlouhé, ale nic víc než je v anotaci, si divák stejně neodnese, což je velká škoda.

Přiznám se, že animovaný počin s pomalejším tempem jsem asi nikdy neviděl. Odd Taxi animaci využívá k budování melancholického Tokia plného antropomorfních zvířat. To co ze začátku vypadá jako epizodní poznávání různých postav města, přeroste v poměrně komplexní thriller, který krásně graduje. Inspirace Ritchiovkami je zcela nepopiratelná, ale humor a jistá grotesknost je tu nahrazena tíhou života, která na všechny charaktery dopadá bez výjimky, i když na každého jinak. Paleta postav je vskutku pestrá a všechny velice baví, navíc jejich vzájemné propojování je provedeno velice chytře. Celkově je celý děj velice vrstevnatý a komplexní, takže jeho rozplétání je tím pádem skutečně uspokojivé, jen zamrzí, že nikdy nestrhne. Ono táhlé tempo, které leckdy nenutí pustit další díl, je chvílemi ubíjející, ale jinak seriál jednoduše vtáhne. Asi bych doporučil anglický dabing, protože je to fakt ukecané a číst titulky bylo chvílemi otravné, ale pokud japonsky umíte, tak určitě originál je tou správnou volbou, protože Yano válí!

Peele se vrátil a zdá se, že svůj hororový debut už nikdy nepřekoná. Nápady mu sice nechybí, ale rozbíjí si je snahami o přesah a možná i tak trochu tou “artovostí”. Je to jako když se jedna z mých oblíbených kapel rozhodla, že začne dělat pop-metal, tedy jeden z nejbizarnějších mixů žánrů, co může být. Stejně tak Jordan chce točit hluboké, nebo alespoň hlubší, artovky pro mainstreamové hororové publikum. Koncepty to jsou super, ale tak nějak z principu nemůžou fungovat. Nope má skvělou první půlku, kde se ještě objevuje hororová atmosféra a celé je to velice vtahující. Druhá půlka se začne rozpadat, mysteriózno je pryč, a tak zůstává jen klasická sci-fi, kde se začne ukazovat, jak by pan režisér mohl své umění ještě vypilovat. Film tam ztrácí napětí, děj se začíná rozmělňovat a logické zkraty jsou najednou do očí bijící. Linka se šimpanzem je nefunkční a zbytečná, kdyby nebyla, tak jediný výsledek je to, že film bude kratší a nebude tam hnusné CGI. Přitom vše jinak vypadá krásně, van Hoytema se evidentně chce zařadit k velikánům svého oboru a sází jeden luxusní záběr vedle druhého. Hudba nezůstává pozadu a atmosféru dokresluje bez sebemenších problémů. Stejně tak herci hrají postavy, které jsou dost divácky vděčné a baví, i díky tomu, že se umně servíruje humor. Jen ten Peele prostě hapruje a cpe postavy do situací, které by mohl řešit mnohem poutavěji a servíruje k nim “hluboké” pseudobláboly. Věřím, že příště, když dá scénář někomu přečíst, aby mu tam poškrtal všechny nesmysly a vezme si k ruce producenta, co bude připomínat, jaký žánr chtěl vlastně točit, tak nám dodá super film, bez všech těch zbytečných přesahů a nesmyslů okolo. Tentokrát dodal zajímavý a krásně natočený koncept, který je zábavný i pitomý a rozhodně to není horor.

Po utrpení zvaném osmá série GoT, která donutila nemalou část fanoušků Písně ledu a ohně zapomenout, že tento kdysi skvělý seriál vůbec existoval, se vrací jeho prequelový následovník. No a vrací se ve stylu prvních sérií, tedy naprosto parádně. CGI draků bych si sice dokázal představit lepší, ale jinak to neuvěřitelně vtáhne a neznámé postavy začnou okamžitě zajímat. Atmosféra je zpět a s ní snad kupa zvratů i emocí, protože co si budeme, dost mi to chybělo.

Jako před pár lety byly v módě osmdesátky, tak teď jsou v módě multiversa a na tomto trendu se svezla i třetí řada DOTY. Nutno říct, že trochu zbytečně, protože většina série jde odnikud nikam. Pořád to vypadá krásně a baví to, ale i přes super poslední tři díly se nemůžu zbavit dojmu, že to bylo takové zbytečné. Na Arcane nebo Castlevanii to sice nemá, ale i tak je to lepší než 95% Netflix produkce a je fajn, že i (možná zatím) poslední série neudělala seriálu ostudu.